Bouře, kde jsi?

Situace, kterou momentálně zažívám už skoro ani neznám. V mym životě zavládl klid. A já z toho, abych řekla pravdu, moc nadšená ani nejsem. Nudím se. Neděje se nic ani v okolí, ani ve mně.

Uplynulo už docela dost dní od mého posledního setkání s ErHá. Čím dýl se nevidíme, tím víc se blíží okamžik, kdy mi začne být lhostejný. A to je přesně to, co nechci…

Dřív jsem hodně snila a fantazírovala. Představovala jsem si svůj vysněný a zároveň bizarní život, vztahy. Byla jsem snad všechno – zpěvačka, hokejistka NHL, úspěšná gymnastka, harfistka, závodnice rally, cvičitelka delfínů a já nevím co ještě. Manželi mi byli platonický lásky ze základky, pár jedinců, se kterými jsem to nakonec dohromady fakt dala (ani nevím, kolikrát jsem si představovala tu chvíli, kdy mě konečně ten zpropadenej Er. pozve na rande, světe div se, realita se od představ moc nelišila…) ale i plno hezkých zpěváků a sportovců – NHL mě trénoval samozřejmě samotný Loui Eriksson, soutěžila jsem v německym hlasu a dala jsem to do kupy se svým koučem Samu Haberem a tak dále. Kdybych měla jmenoval, na koho všeho jsem si takhle myslela, budeme tu asi dlouho.

Tohle všechno skončilo. V dobách, kdy utekla mamba zelená jsem takhle narazila na jedný diskuzi na Policajta. Představy se mi kupodivu vrátily, snila jsem o tom, jak půjdeme na víno, on mě pak doprovodí domů a já jakožto slušné cudné děvče mu dovolím maximálně jen polibek na rozloučenou a poté se zamáváním zmizím za vchodovými dveřmi. Jenže tahle nerealita brzo vzala za svý, protože jsem našla článek o jeho jmenovci, taky policajtovi, co fyzicky týral svou partnerku a vzhledem k mým zkušenostem bych se už nedivila ničemu. Během Vánoc se mi zalíbil Sekuriťáček, ale už jsme se dva měsíce nepotkali. Ještě chviličku po Novym roce jsem si po našem psaní představovala potenciální setkání s Er. Ale to nebylo nic moc, sice vůči němu necítím už prakticky žádnej vztek ani křivdu, ale kdybych mohla, asi mu vyčtu i to co neudělal. Takže i kvůli tomu jsem ho začala ignorovat, nemá cenu se vidět, když bych ho vyprovokovala akorát k hádce a těch už bylo až až. No a teď jsem se takhle snažila přetransformovat na ErHá. První dny po tom, co jsem se nemohla odtrhnout z jeho pohledu to ještě šlo a bylo to pěkný. A nemravný. Ale teď? Vidím akorát mlhavou vzpomínku jak si čte časák a divně u toho sebou šije. A ještě pár dalších, ale jeho tvář ztrácí konkrétní podobu a jestli ho co nejdřív neuvidím, splyne s tou kopou dalších chlapců.

Musela jsem z duhových obláčků sestoupit zpátky na zem. A do práce. Čekal mě dlouhý týden, ten je vždycky přirozeně víc na prd, než ten krátký. Jako zvládnout se to dá, nehledě na to, že teď chodí tak málo lidí, že si tu člověk stejně může skoro tak půl dne dělat svoje, ale to vstávání, to vstávání…

Pondělí uteklo rychle, přijelo mi celkem dost zboží, tak jsem měla co dělat a nezbýval čas na hypnotizování hodin. Navíc jsem mile potěšena tím, že si kolegyně vzala moje poslední výtky k srdci a nejenom, že začala plnit svoje povinnosti, dokonce už udělala pár věcí z vlastní iniciativy a všechno klape jak má. Tak hurá. Úterý bylo horší, vybalovala jsem si zas nějaký krabice a přišla mi tam takový odrzlá Rusanda, nepříjemná už od pohledu. Chodí pravidelně a strašně mě vytáčí, jak neopatrně manipuluje se zbožím, který si prohlídne, ale nechce ho. To háže zpátky do regálu že už jí příště asi něco řeknu. Něco povybírala a šla platit, hodila mi svoje úlovky přímo do faktur, který tím samozřejmě hrozně omuchlala.

No a pak si tak vybaluju dál to zboží a koukám, že v regálu se sešity jsou odložený dvě obálky knih. Hned z rána mi tam pobíhala po krámě taková nezbedná holka malá, na všechno šmatlala, tak jsem předpokládala, že to v nějakou nestřeženou chvíli udělala ona. Přišla jsem ke knihám a čumím, ty jsou v tahu. Hledám hledám, připadám si už jak dement, tak jsem šla k počítači, že pustit si kamerovej záznam bude asi jednodušší. A ona je lohla nějaká brejlatá kunda zlodějská! Přišla ve chvíli, kdy u mě u kasy stála ta Ruska a zrovna jsem jí ukazovala takový docela drahý pastelky. Tak využila příležitost. Vím, že jsme se v jednu chvíli na sebe i podívaly a divná mi přišla, ale tohle se uhlídat absolutně nedá, když tu máte někoho, komu se věnujete. No, tak jim sundala ty obálky, asi si myslela, že by pípala, šoupla to do tašky a odešla do prdele.

Co teď? Zavolala jsem teda ochrance. Přišel Tučňák, tak jsem byla ráda. Nakonec jsme se u toho záznamu celkem pobavili, zavolal ještě svoje kolegy – takovýho hlídače z venku, ten vypadá trochu zabržděně, navíc mi neodpovídá na pozdrav, ale tady se vykecával… pak Hádanku, to je novej sekuriťák, co si myslí, jakej je děsnej frajer když se tu 14 hodin prochází po chodbách. Nosí oblek, kravatu, nese se jak páv a má blbý kecy a nemáme ho rády. No a pak Slovák, ten je príma. Když Hádanka odešel, Slovák naběhl k sešitům, začal si je nabírat do ruky a vykřikovat: „Tady se dobře krade, sešity beru, ty se hoděj.“ „Viď,“ nenechal se jím Tučňák zahanbit, „já si tady vezmu nějakou knihu.“ Docela mě zklamal dovětek že pro dítě, doufala jsem že na sebe pokukujeme tak jako že jsou tam nějaké sympatie, se kterými by se dalo třeba časem pracovat. Ale tak ono je to těžký, děti má už snad každej, to bych se musela orientovat na nějaký zajíčky. A to nechci. A někteří už mají dokonce i vnoučata.

První den volna jsem měla celkem nabitý. Musela jsem na gyndu, což mi sice nějak ani nevadí, mám hodnou doktorku, ale má furt nacpáno a měla termíny jen od brzkých ranních hodin. Tak jsem musela vstávat skoro stejně, jako vstávám do práce. Jako takhle, ono vstát někdy po půl osmý není tak hrozný, ale když já chodím spát kolem druhý, třetí ráno a pak se mi fakt nechce. Od ní jsem zamířila přímo na poštu, protože mi přišly dvě podprdy a nějaký voloviny z Aliexpressu, konkrétně boty, který jsou moc hezký, ale jsou mi totálně malý. Nevím jak to číslujou. Teda vím, úplně na hovno. Kupodivu podprdy jsem si historicky poprvý koupila fakt v dobrý velikosti. Jsem celá taková neforemná, navíc mám jedno větší a když už trefím velikost, která mi sedí v pravý oblasti, ta levá zdrhá ven. Taky mám problém s obvodem, to jsem se dozvěděla, že záleží na podílu elastanu. To pak můžu volit mezi velikostí pro slony a velikostí pro menší slony, ale stejně se to nakonec vytáhne a leze bůhví kam. Nesnáším to. A čím dál tím vážněji uvažuju, že si na tu plastiku našetřím. Protože takhle i když jsem si jednu nechala a fakt jsem se první dny dojímala pohledem na to, jak mi držej tam kde mají a fakt za celý den nebylo potřeba žádných velkých úprav, tak jsem z toho nešťastná. Člověk hubne, tloustne, ono je to celkem objemný a ta gravitace udělá svoje. Sice to žádnýmu chlapovi nikdy nevadilo, Er. mi docela hezky promluvil do duše, aby mi pomohl se zbavit mindráku, ale mně to stejně furt vadí. Kdyby to aspoň teda drželo nějakej tvar… No, uvidíme, zatím sto litrů nazbyt nemám, ale časem si třeba radost udělám.

Pak jsem jela domů, kde jsem koukala na Zkázu dejvickýho divadla. Je to dobře střelený, to zas jo. A ještě tam hrála naše vedoucí z tábora a dramaťáku, kam jsem chodívala před sto lety. Sranda. Nejlepší je, že vypadá furt stejně jako před těmi asi sedmnácti lety, co jsem ji poznala. Nedávno mi tu šla dokonce kolem krámu. Svět je malej. No a pak jsem se teda vykopala a jela k babičce. Trochu jsem se bála toho, co mi připraví k pohoštění. Je to věčnej boj. Na jednu stranu veganství považuju za mou spásu – přestanu se trápit výčitkama že se podílím na týrání zvířat a taky se mi zmírní obtíže, který dle mého způsobuje laktóza. Jenže na tu druhou se neumím občas udržet a když jdu z flámu hladová, protože pár dní nežeru, tak si ten kousek pizzy někde u okýnka dám. Nebo takhle přijdu na návštěvu a dostanu živočišný produkty jak v ten moment, tak na doma a mně je líto to vyhodit. Takhle třeba dojídám občas sýry doma. Naši nechají plátek, dva a je to celý už oschlý a jinak by se to vyhodilo do koše. Co je pak horší? No a babička s prababi to nějak odmítají akceptovat, takže jsem takovej dost na hovno vegan, vlastně nejsem vůbec a nevím, jestli někdy budu, nejraději bych žila z prány, kdo má furt řešit nějaký pojebaný jídlo. Takže tentokrát na mě čekaly květákový placky – oukej, na ty jsem měla chuť, tak jsem o ně poprosila a ke kafi nějaký šíleně sladký dorty, laskonka a míša řez. Tohle nemám ráda ani když je mi hej a mám chuť prasit, natož takhle v normálu. Měla jsem pocit, jako bych si do pusy sypala čistej cukr.

Hned po dojedení se jí povedlo mě rozbrečet. To je furt něco. Když jsem neměla práci, vždycky čučela půlku návštěvy do mobilu a se slovy: „Teď ti najdeme práci.“ odklikávala jeden inzerát za druhým, že na to nemám. Pak takhle otravovala s tím, že mi najde chlapa, kolikrát mi posílala nějaký vocasy (ne doslova) formou MMS, že je našla na seznamce a ať si tam taky založím profil. A teď má nutkání mě  vystěhovat. Jako já beru že bydlet ve 26 letech u rodičů je trapas. Ale urážej mě ty řeči, že už jsem dost stará a neumím se o sebe starat. Já si to nemyslím. S Ex. jsme bydleli asi 3 roky spolu, je pravda, že všechno bylo psaný na něj a hodně věcí zařizoval on – ale já se naučila uklízet, něco málo povařit a prostě žít bez táty a mámy za zadkem. Když jsem pak byla s Er., neměla jsem sice organizační věci na povel, to ani on v podstatě, ale zas jsem 4 roky pracovala v práci, kde jsem dělala mimo jiné i asistentku jednatelky a zařizovala jsem v tom jejich baráku kde co – elektrikáře, studnaře, odečet plynu, autoservis, neustálý problémy s internetem a tak dále a tak dále. A i kdybych něco nevěděla, tak v dnešní době, kdy mám internet a mobil si vždycky můžu zavolat o pomoc, byť bych nakonec poprosila toho tátu. Ale babička má asi mylnou představu, jak budu doma sedět, sama, a budu se divit, proč mám prázdnou lednici, když jsem nebyla na nákupu a že si nemám čím utřít řiť, když jsem nedoplnila hajzl papír. A vůbec. Neznám nikoho, kdo by bydlel v mý situaci sám – i starší kamarádi jsou u rodičů, protože nemají partnera. Ti zadaní samozřejmě mají pronájem, ale tak ono to ve dvou jde. A brácha je výjimka, ten má spolubydlení, ale zase je to s kamarádama, který zná, nemusel jít nikam s cizími.

Já tu možnost samozřejmě nevylučuju, taky občas koukám po bytech, doma je mi fajn, ale je pravda, že se prostě vzájemně omezujeme – já nemám absolutně žádný soukromí, neexistuje abych se třeba proběhla z koupelny hambatá pro ručník nebo nedej bože si tam přivést nějakýho chlapce na noc. Když už jsem doma náhodou jednou za čas sama, tak mám zas za prdelí psa. Nemám si kam pořádně dávat jídlo, když si uvařím na víc dní, tak se mi to většinou nevejde do lednice, protože je plná potravin rodičů, takže stejně pak půlku vyhodím, protože se to zkazí a já se bojím že se z toho akorát poseru. No a já je na oplátku budím když chodím z nočních tahů, jeden čas se snažili prosadit i večerku v 1 ráno, ale momentálně dřív jak před pátou nechodím. A dělám bordel a jim to přirozeně vadí. Jenže já jsem magor. Nebojím se bubáků nebo zlodějů, bojím se sama sebe. Že mi přeskočí. Teď jsem teda v nějaký výjimečný rovnováze, už dlouho jsem neměla řádnou ataku, akorát nedávno na krámě jsem se málem udusila a brečela jsem vyděšená v kanclu a bála se, že si něco udělám. Bez jakýkoli příčiny, prostě jen tak, vůbec netuším, co mi to spustilo. Ale to bylo prd proti tomu co se mi občas děje doma a doma je furt někdo, tak jsem relativně v bezpečí. Zas jako do hrobu se ještě nechystám, mám v plánu pár mejdanů, kde bych ráda udělala ještě řádný peklo…

No, pak už návštěva probíhala normálně, probíraly jsme ty naše nuzné životy, ukazovaly si hezký fotky. Kolem sedmý jsem jela domů, protože jsem šla večer ještě s T. do hospůdky. Dlouho jsem tam nebyla. Jsem nějaká fakt jiná. Od doby, kdy jsem skončila v chráněný dílně a nastoupila do současný práce, dost se toho změnilo. Skamarádila jsem se s bráchovou partou, našla si novou hospodu (to je nejdůležitější), vydělávám přirozeně víc peněz, takže každej měsíc investuju do nějaký osobní oblasti – od Ježíška jsem dostala lampu na nehty, tak jsem si v lednu nakoupila nějaký gel laky a pravidelně si dělám manikúru, další měsíc jsem si zašla na oční a pořídila dvoje krásný brejle, teď jsem pro změnu objednala nějaký údajný zázraky na bělení zubů – už léta toužím po tom vyzkoušet ty Crest pásky, ale byly na moje poměry dost drahý. Tak je mám na cestě. Krom toho jsem si nakoupila poměrně dost oblečení a změnila svůj styl – ne nějak moc, ale už jsem na sobě asi čtvrt roku neměla kalhoty, nosím sukně, šaty, hodně veselý, outfity promýšlím, vrátila jsem se ke zdobení se šperkama, většinou nezapomenu ani na náušnice a dost mě to i baví, protože mě furt někdo chválí, jak mi to sluší. Nezměnila jsem se jen v tom, že o sebe víc dbám, ale konečně si nenechávám srát na hlavu, když se mi něco nelíbí, tak se ozvu, naopak – když se mi něco líbí, pochválím to. Mám kolem sebe bandu príma lidí, srovnaly se nám vztahy i doma – ani už nepamatuju kdybych měla s našima nějaký konflikt, naopak, skoro pokaždý, co jsem doma, si s nima chodím dávat dobrovolně vínečko a poklábosit.

Bylo to jedno z mých – jak já to slovo nemám ráda – předsevzetí – nedělat nic, co bych dělat nechtěla. A proto jsem měla trošku problém s blížící se kamarádovou oslavou. Do. miluju, beru ho jako jednoho z mých nejbližších přátel. Je to takovej ten vztah, kdy i když se nevídáte často, protože jste oba pracovně byzy, máte si spolu vždycky co říct a je to sranda a mejdan a nebojíte se před sebou radovat, ale i plakat a máte spolu spousty zážitků, kterým se i po letech smějete. Těšila jsem se tam, ale zároveň mě ovládl úděsnej strach. Bylo to na 4 dny a předloni jsem tam dostala hnusnou panickou ataku, kdy jsem akorát křečovitě svírala nůž v kuchyni a fakt jsem musela podstoupit děsný sebezapření, abych ho do sebe nevrazila. Brečela jsem a brečela a pak si připadala jak pitomec. Bohužel – nebo bohudík? má ve stejný termín oslavu i brácha – v naší hospůdce, hezky pěkně v klidu, s lidma, se kterýma mě žádná ataka nikdy nepotkala a kdyby mě náhodou nasrali, můžu se zvednout a odejít do hajzlu. Navíc jsem nedostala na pátek dovolenou. Váhala jsem, jak se rozhodnout? Jet na oslavu na hory, kde se v klidu ani nevytento, budeme se tam 4 dny akorát nezřízeně opíjet, budu nevyspalá, budou emoce – vždycky to tak je, i když samozřejmě je mraky okamžiků kdy se dobře bavím, ty negativa převažujou. A když jsme byli naposled v hospůdce, tak brácha mě přemlouval, ať jdu na tu jeho oslavu, že mě tam chce. Jako my měli hezkej vztah vždycky, i přes ty jeho maléry, ale teď mi to přijde nějaký lepší. Do toho jestli se mi povede nakonec prohodit tu páteční směnu, na kterou jsem nedostala dovolenou, tak ten den slaví narozky i táta.

Svěřila jsem se T. Že si nevím rady. Očekávala jsem podporu v tom, abych nikam nejela. Trochu mě nasrala, protože nejdřív řekla, že mě chápe, že se jí tam taky nechce. Pak začala vyjmenovávat přesně ty důvody, kvůli kterejm bych raději šla na tu bráchovu párty. Nakonec mi vyčetla, že narušitel s emocemi jsem já a proč si šetřim svoje hysterický scény na chaty s naší partou. No, celej rok si to střádám a nemůžu se dočkat, až budu někde vyvádět a chtít se zabít a nemoci jednat racionálně. To člověk přesně totiž chce. Je pravda, že ona asi ten můj psychickej stav bere dost na lehkou váhu, protože jsem s ní o tom mockrát nemluvila. Ty záchvaty jsou děsný, v pubertě jsem je měla furt – to jsem teda byla hnusná, protože jsem pak citově vydírala lidi, když si na mě neudělali čas, aby mě z toho vytáhli. Ale to se nedalo absolutně ovládat, do toho jsem se řezala do krve žiletkama, abych aspoň trochu ulevila tomu tlaku, kterej mě málem roztrhal. A když to skončilo, nic jsem si nepamatovala. Tak mi vadí, že mi to třeba po letech vyčte, že jsem jí psala jak se zabiju, když se mnou nepůjde na procházku, ale já fakt nevěděla co dělám. Teď mám ty záchvaty míň často, zato takový víc dospělácký. Už se neřežu, i když teda mám chuť, ale spíš samu sebe biju, buším kloubama do zdi, zbiju se kovovým páskem a nikoho s tím neotravuju. Od nikoho pomoc už nechci, ani se s tím nikomu nesvěřuju. Když jsem minule napsala Fí., že na mě v práci jde záchvat, odepsal mi, že na něj taky. Nechci jeho stav zlehčovat, ale on si u toho aspoň nedělá úrazy. Když jsem minule tady dvě hodiny zírala na nějakej drát a přemýšlela kam si ho vrazím, vynadal mi, že o krvi nic nechce slyšet a zakecal to. Takže si tyhle věci nechávám pro sebe, stejně to nikdo nechápe, protože to nezná. Nicméně i když mě ještě cestou domů přemlouvala, ať jedu, já díky tomuhle věděla, že tentokrát to bude beze mě.

Pracovní prodloužený víkend byl tentokrát k vzteku. Venku se konečně udělalo hezký počasí a já místo toho, abych někde popíjela pivčo na zahrádce, tak jsem musela být na krámě. Což o to, takových teplých dní ještě bude, ale blbý bylo, že ty moje plány si zrealizovali zákazníci a na krám vůbec nechodili. Tak jsem se trochu nudila.

Hned v pátek jsem vyrazila po práci na víno s Fí. Šli jsme do jedný naší celkem oblíbený hospody, servírka mi zatajila rulandu, tak jsem dostala tramín. Takže mě pak druhej den bolela akorát hlava a to jsem měla jen čtyři skleničky. Fí. měl náskok, zapíjel odpoledne nějaký svátky, tak byl nametenej už jak jsme tam vlezli. Byla jsem trochu rozčílená, protože odpoledne se mi ozvala Jar. Bylo mi jasný že se po mém odchodu z chráněný dílny nebudeme vídat nějak často, ani si denně volat, ale čekala jsem, že jako nějaký to setkání proběhne. Má spousty mých věcí, prosila jsem ji, aby je teda poslala poštou, že poštovný jí klidně uhradím a nic. Už s nima ani nepočítám. Tak jsem jí v lednu napsala do mejlu elaborát jak se mám a co dělám, poslala ji k tomu bambilion fotek. A nic. Až po skoro dvou měsících mi přišla SMS, že na mě pořád myslí, ale nemá čas. Tak jasně, ono si uvolnit jedno blbý odpoledne je problém. Nebo teda aspoň poslat ten blbej mejl a odpovědět mi na moje zvídavý dotazy. No a teď se ozvala, že prej maj bordel v učetnictví a že mám zavolat na finančák a vyřešit to. Ideálně ihned. Na to jsem teda odepsala, že jsem fakturovala tolik a tolik a že nikam volat nebudu, protože jsem na krámě, tak jestli je to tak akutní, ať mi sežene email na tu úřednici. Okamžitě odpověděla, že netuší co se po mně chce a ať tam zajdu osobně v pondělí nebo středu. Nasrat. Mám na finančáku shodou náhod kamarádku, tak jsem jí popsala vzniklou situaci a ta mi řekla, že se na ně mám vysrat. A taky že jo. Nikam chodit nebudu, moje daňový přiznání bylo v pořádku, podávali jsme ho asi dva týdny před tím. Psala mi ještě minule, jak to teda dopadlo, jestli jsem tam volala – asi v deset večer – jo, na to si čas udělá. Tak jsem neodepsala. Co je mi do nějakýho jejich bordelu. Můj problém to dávno není a fakt nebudu ve svym volnym čase se zabývat takovouhle věcí. Ještě mi minulej týden přišlo penále za pozdní platby na socku, skoro za 200,- jsem v tom byla, protože mi mistrová platila neustále pozdě a já to tam pak taky posílala tím pádem po termínu. Fakt nasrat.

Tentokrát to bylo teda na slušňáka, dokonce jsem jela domů i denní dopravou. Opruz. Jsem zvyklá jezdit tím Taxify a je fakt, že to je o mnoho rychlejší. Ale zas jsem si mohla pustit písničky, to bylo fajn.

No a v sobotu zas. To bylo snad ještě mrtvěji než v pátek. Strašně jsem se nudila. Vytáhla jsem na sebe nový šaty s vlaštovkama, který jsem ulovila, jsou super, i když mi trochu lezou do strany. Ale to všechno oblečení, možná to bude tou mojí skoliózou a asymetrií. Tak jsem jako tak bloudila krámem, zírala do vintedu a tak, už ani nevím. Na pauzu jsem utekla kolem druhý, hodně jsem si psala ten den s bráchou, tak jsem mu šla shánět balonky s číslicemi na tu jeho párty, prý by je chtěl. Asi za hodinu mi psal. Došla řeč na jídlo. Nevím proč, ale nějak jsem zmínila tu novou veganskou zmrzlinu. Stojí asi 190,- ale prej je pekelně dobrá. Já zmrzliny skoro nejím, dám si tak jednou, dvakrát do roka, ale docela by mě zajímalo, co na tom všichni maj. Asi za 5 minut koukám a do krámu vkročil brácha! A v ruce svíral tu zmrzlinu. Akorát měli bordel v mrazáku, tak to sice byla oná značka, ale nebyla to ta veganská verze. 😀 Nicméně jsem to teda o pár dní později ochutnala a jako je to dobrý, řekla bych, že tý ceně to odpovídá.

Potěšil mě. Měl dokonce asi i hodinu času, tak jsem nám nakrájela ovoce na talíř a udělali jsme si piknik za kasou. Pouštěla jsem mu taky záznam tý babizny, co nám lohla knížky, tak čuměl. Probrali jsme nějaký novoty, klábosili a tak. Pak frčel na párty. Ten se má.

Mě párty čekala až v neděli. Bylo samozřejmě hnusně, zima, tak stoupla trochu návštěvnost, ale i tak jsem byla ráda, když se blížila devátá hodina. Když jsem šla na druhou pauzu, kouřila jsem na rampě a viděla, jak se otvírá roleta. Za těmi igelity vykukoval nějaký chlapec. Vykoukl a radostně mě pozdravil. Byl to Vlasáč. Je to asi první „kolega“ z centra, kterýho jsem zaznamenala, moc sympatickej týpek, má takovej milej vlídnej obličej a vyzařuje z něj pozitivní energie. Potěšil mě. Občas po sobě koukáme, nevím co se mu honí hlavou, spíš je to takový „usměju se, protože se známe od vidění“ než že by v tom bylo něco víc, ale i tak je to milý. S kolegyní jsme pak udělaly náš tradiční wiii meeting, koupily jsme dvě vínečka a u něj probraly práci, ale i nějaký ty soukromý záležitosti. Jsem ráda, že se sebrala a začala pracovat, protože lidsky jsme si sedly, jako kamarádku ji mám moc ráda.

A pak už hurá domů. Byla jsem celá promrzlá a ještě nám málem ujel poslední autobus, protože jsme se samozřejmě zakecaly a zapomněly na čas. Bylo to dobrý a byla jsem ráda, že druhej den nikam nemusím a budu zalezlá doma. Tam jsem se teda úplně neflákala, uklidila jsem, převlíkla si postel a tak. V úterý jsem taky dělala velký prd, bylo mi líto, že umřel Dan Nekonečný, byl to správnej pošuk. Jak říkal táta: „Tak jsem ho jednou potkal, měl na hlavě ananas a z toho mu začal lítat ohňostroj.“ Jednou jsem mu psala prosbu o autogram a poslal mi krásný tři pohlednice s vtipnými věnováními. Jako pro „Kačenku – největší kočenku“ a podobně. Tak Dane, pořádně to tam někde rozjeď, ať viděj řádnej mejdan!

I kdybyste mě zabili, z dalších dvou pracovních dní si houby pamatuju. Středa byla celkově nějaká chcíplá, byla jsem v depresi. Hlavně mi neodepisoval brácha a byla jsem vyjukaná co jsem provedla. Protože jsme plánovali jít den před tím na burzu vinylů. Nakonec by kvůli práci stejně nemohl, ale vůbec mi neodepsal jako jak to teda bude, takže jsem houby spala, jsem furt kontrolovala telefon. Ještě jsem mu posílala nějakou fotku jak jsem v nových šatech, jako co na to říká a pak ještě nějakou píčovinu a nic a přitom byl online. Jsem normálně zažila zas takovej ten stav, kdy jsem něčím nasrala Er., ale nevěděla jsem čím a on místo toho, aby mi to řekl, tak trucoval a ignoroval.

Naštěstí se mi ve středu ozval, že měl jen vyplý chat a nestíhal. A jestli půjdeme další den po práci do tý naší hospůdky. No jasně že půjdeme! Chtěla jsem vidět ErHá. Ale něco mi říkalo, že tam nebude. Vzhledem k tomu, že se mi na xichtě udělal asi před měsícem ze stresu ekzém a nemůžu se ho za boha zbavit a ten den mi to celý červenalo a pálilo a měla jsem i takovou hubu olezlou a připadala jsem si fakt neatraktivně, nakonec jsem byla ráda. O poslední pauze jsem dělala dobrý skutky, psala mi kamarádka SOS že shání jedno konkrétní sako a jestli bych mohla do toho obchodu skočit, kdyby ho náhodou měli. A měli. V DM jsem si pak koupila další olej na ten xicht, kupodivu to docela pomáhá, sice teda ještě furt nemám pleť jak miminko, ale je to o mnoho lepší. A jelikož jsem ve volných chvílích koukala na ty bělící kraviny na zuby, nějak jsem se nechala zviklat na pero od White Pearl. Myslím že je úplně na hovno. Tušila jsem to. Mám ten gel, jako jo, při tom prvním bělení si lidi všímali, ale tak to bylo asi tím, že hodně kouřím a piju kafe, tak mi to ty zuby jen pořádně vyčistilo. Ňáký extra výsledky to nemělo. A teď už mám jen zbytek a ten je asi už dokonce prošlej a to nedělá vůbec nic. Ještě mi přišlo vyschlý, i když je fakt, že po nanesení mě ty zuby začaly trochu bolet, tak jako asi něco to dělá, ale rozhodně to není bělení. Píčovina. Jsem zvědavá na ty Crest. A taky jsem si objednala další takovou hovadinu, jako ve feedbacku bylo dost fotek a někomu to trochu pomohlo, ale spíš se bojím aby mi ty zuby nakonec nevypadaly.

Volal mi manažer P. Zas byl samý Kačenko sem, Kačenko tam. Probrali jsme krádež, která teda proběhla na směně kolegyně. Byl nějakej nasranej. Musela jsem mu vysvětlit, že se to uhlídat fakt nedá, kor když máte na krámě víc jak jednoho člověka. Poprosila jsem tedy u nějakýho fešnýho bodyguarda. Tak to neprošlo, ale trochu se uklidnil. Kecali jsme spolu docela dlouho, přišla řeč i na tu mou výplatu, zjistila jsem, že mi ještě nepřidali, že posledně to byl nějakej jinej bonus, takže to vypadá nadějně. Popsala jsem mu situaci cen v naší zemičce, tak snad se podle toho odrazí. 😀 Jojo, život je drahej špás.

Brácha nestíhal, takže jsem si dala pauzu na Strahově, kde jsem kouřila, hrála bonbóny a kochala se vyhlídkou. Tak co, potkám svou lásku nebo nepotkám? Nepotkala jsem. Nedá se svítit. Aspoň o něm nemusím mít mínění, že jen vysedává po hospodách. Na místě nás bylo málo, byl klid. Objednala jsem si supr růžový víno, většinou tam piju bílý a nebo když chci zůstat dlouho při vědomí, tak pivčo. Bylo to bezva než přišla taková hlučná partička s nějakým „houslistou“. Ten idiot tam fidlal nevím jak dlouho, ale snad bych se i vsadila, že bych to zahrála líp. Nedalo se to poslouchat, neslyšeli jsme přes to ani hudbu, to mě sralo nejvíc, protože Šéf nám nechal volnou ruku ve výběru. Dokonce tomu fidlálistovi i vynadal, ať toho nechá, že jsme si tam pustili muziku. A nic. Tak jsme se zvedli a přesunuli do tý první místnosti, tam byl klídek. I když trochu mě Šéf „naštval“, náš výběr nazval „dámskou muzikou“. A já měla takovou radost, že hrajeme Schodiště.

Na baru se mezitím objevili takový dva týpci, mohlo jim být tak 45-50. Ten jeden po mně začal házet okem a měl nějaký blbý kecy. Tak jsem mu to jako vracela, chvíli jsme tam hráli takhle slovní pin pong a nakonec mě vyzval k tanci. Bylo to divný, protože měl asi 200 kilo a dva metry, připadala jsem si vedle něj navzdory svý váze poměrně liliputsky. Jmenoval se stejně jako Er. a byl hrozně ožralej. Když jsme teda dotančili, tak se sebral a někam zmizel, už jsme ho tam ani neviděli pak. Dali jsme si s Šéfem panáčka a pak se rozhodli, že v nejlepším se má přestat, já už měla dost, brácha další pivo nechtěl, tak jsem mu pomohla s tím jeho, ale viděla jsem se v posteli. Co teď. Tramvaj nebo tágo? Achjo, já jsem tak zpohodlněla. Zavolali jsme si oba Taxify. Brácha odjel a já čekala. Přijel nějakej Ukrajinec, nastoupila jsem. Ujeli jsme asi 10 metrů a on se mě zeptal, jestli vážně jedu tam kam jedu. Říkám že jo. A on? On mě normálně z toho auta vyhodil! Že prej tam teda nepojede a ať si vystoupím. No to mě nasral. To už bych tou nočkou byla v půli cesty za to čekání. Naštěstí teda přijel jinej, tak jsem si mu postěžovala a pak fííí domů.

Těšila jsem se na pátek. Měla jsem se po skoro roce vidět s G. Udělaly jsme rezervačku ve vinárně, kde jsme spolu byly na den přesně před rokem. Sešly jsme se brzo, přiznám se, že se mi nevstávalo úplně lehce, ale dobrý. Na místo jsem dorazila na čas, ještě jsem stihla předat plátěnou tašku jedný paní z internetu a pak už jsme mohly nerušeně drbat, vzpomínat na starý časy a hodovat. Rozešla se po sedmi letech s chlapcem, bydlí zase u rodičů tak to má holka taky veselý. Říkala, že bude muset v půl sedmý jít, nakonec chytla slinu a zůstaly jsme asi do jedenácti. Přijel dokonce i Fí. na chvíli.

Vedle u stolu seděl páreček. Byli na prvním rande, co jsme tak odposlechli. Přes seznamku. Jak jsme byly s G. v náladě, tak že si teda ten Tinder taky z prdele stáhneme. Já to neodsuzuju, ale přijde mi to jako děsná ztráta času. Jedno léto jsem takhle trávila z nudy na lide.cz a to byla katastrofa. Takový dementi debilní. Akorát jeden kluk byl fajn, ale pak si nějak zrušil profil a už jsme si napsat nemohli a s druhým jsem měla domluvenou schůzku a ten to srabácky hodinu před zrušil. A já sama na tohle moc nejsem, umím se seznamovat a bavit s cizíma lidma, ale musí to být osobně, když je ta nálada, zafunguje nějaká chemie a ne se takhle potkat a nevědět jak se začít bavit, přijde mi to takový strojený. I jak jsem občas zaslechla ty jejich rozhovory, nevím no, věřím že v dnešní době je to asi fajn možnost si někoho najít, ale já budu raději sama. Na tohle nemám. Nicméně jsme si to teda pro tu srandu stáhly. Mně pak napsal nějakej kluk a jak to neumím, tak jsem si ho omylem hned potvrdila. Zjistila jsem, že je to fanoušek TG, tak teda trochu stoupl v ceně. Dokonce jsem si s ním domluvila i schůzku, ale když pak zjistil, že na FB nemám žádný veřejný fotky, tak se nějak stáhl. Asi má strach. Ale mně to nevadí, jako třeba se ještě ozve, ale už nemám moc chuť s ním nikam chodit. Mně se nelíbí, i když zas jsem si říkala, že parťák na koncerty by nebyl úplně špatnej. Takhle se mnou sice chodí brácha a Fí., ale přijde mi, že to zas tak nežerou.

Když jsem odcházela, naši se ptali, kdy dorazím. Říkala jsem, že brzo. A taky že jo. Nebyla ani půlnoc, když jsem strkala klíč do zámku. G. se trochu totiž utrhla z řetězu, dělala binec, házela po nás chlebem a do vázy s tulipánem strkala sýr, tak nám už další víno raději ani nenabídli. I když jsme toho vypili fakt hodně, nějak jsem byla ten den vůči alkoholu imunní. I proto mi naši nabídli skleničku z jejich zdrojů. Nezůstalo samozřejmě jen u jedný, do postele jsem se dostala asi až v 1 ráno, ale druhej den mi absolutně nic nebylo. Zajímavý, někdy jsem po jedný láhvi jak praštěná palicí a teď po dvou litráncích a něco mi je hej.

V sobotu se nedělo nic zajímavýho, naši někam jeli, večer přišla babička, tak jsme si zas dali akorát víno a řešili nějaký existenční otázky, já byla stejně duchem mimo, snažila jsem si vybavit tvář ErHá. …

Tři dny práce. Musela jsem jít v neděli, protože kolegyně neumí dělat uzávěrky. Je to práce na pár minut, ale nějak nebyl čas jí to učit, tak jsem se nabídla, že to vezmu. Ale jako šla jsem tam fakt s odporem, strašně se mi tam nechtělo. A ani nevím co se tam dělo. Zato si moc dobře pamatuju, co se dělo v pondělí. Hned ráno se mi udělalo nějak ouzko. Vyšla jsem z práce a ovládla mě tíseň, sakra co to je? Chtělo se mi děsně plakat, bez důvodu. Chtěla jsem přejít přes přechod, koukala jsem jestli něco nejede a najednou rána, bum, sjela mi noha z obrubníku a v tu chvíli jsem si myslela, že mám po kotníku. V tu chvíli jsem měla aspoň k tomu pláči důvod, tak jsem za vydatného klení vzlykala a přemýšlela, co řeknu manažerovi. Nakonec jsem teda nějak na ten autobus dopajdala, ale byla to síla. Kotník v hajzlu, koleno jsem taky cítila a v sedě to vystřelovalo až do kyčle.

Naštěstí byl klid, lidi skoro nechodili, tak jsem si stáhla tenisky a odpočívala. Krátce po poledni přijel můj oblíbený pan řidič, znám ho už z chráněný dílny, kdy si jezdil pro knížky a kalendáře. Co my se spolu nanosili krabic… Přivezl mi stravenky! Jupí. Můžu žrát! A taky mi přivezl blbou zprávu, jeho kolega mi veze paletu zboží, prej se mám na co těšit. No a taky že jo. 18 obřích beden – plný batohů, penálů… Myslela jsem že mě klepne. Což o to, napřijímat to není problém, to mám hned, horší bylo, že se kvůli tomu muselo dost přeorganizovat zboží v těch úplně vrchních regálech – to znamenalo vylézt na boba, sundat věc, odstunout boba, vylézt znovu, dát věci nahoru… A takhle asi 60x dokola. S tím nalomeným kotníkem to bylo opravdu boží. Psala jsem kolegyňce, tak prej mám pěknýho apríla. No to jo. A že mi přijede pomoct. Přijela sice až na tu poslední hodinu, ale díky tomu jsme batohy měly srovnaný hned ona stála na stupínku, já jí je podávala a lítalo to. Pak jsme si za odměnu koupily vínečko a šly na meeting.

Úterý byl poslední pracovní den před mou první dovolenou. Ou jé. Hned ráno mě pobavil mistr Er. Zas mě zval na nějakou tu svojí stránku, co si založil na FB. On je božskej, buď mi posílá nějaký takovýhle sračky, nebo ještě větší sračky – řetězáky a ruský přáníčka. Fakt dík. „Já bych si ho zablokovala.“ napsala mi na to G. „To já nechci. Nechávám si ho v přátelích, aby ho pak srala těma zamilovanejma selfíčkama s ErHá….“ Nepřivezli mi žádný zboží, nechodili skoro lidi, tak jsem se věnovala posledním kosmetickým úpravám prodejny, úklidu, aby nás záskok nepomluvil a tak. Vyřídila jsem si i nějaký soukromý záležitosti, musela jsem na poštu poslat kalhoty k vrácení, který mi teda fakt neseděly. Paráda. Odchod domů se blížil, cítila jsem takovou zvláštní úlevu. Vždyť si to zasloužím! Konečně pár volných dní, kdy nebudu muset nic řešit! Snad… A taky mě čeká ta oslava bráchy. Určitě potkám ErHá. Cítím to.

Na poslední pauze jsem sebou kecla na zem. To je pohodička! Zapálila jsem si cigárko a koukala do dálky. To je krásně! Proč takhle krásně nebylo i den před tím? To jsme s kolegyní mrzly u toho vína tak, že mi běhal mráz po zádech ještě dopoledne. Teď je to jinačí. Nejraději bych se na krám už nevrátila a šla si lehnout do polí a čerpala tu sílu energie. Je to tak krásný! Přichází čas otevřených zahrádek, teplých letních večerů, alergií, procházek, útoků chroustů, upocených smrdutých lidí… Miluju to! Z mého rozjímání mě vyrušil Vlasáč. Zas tak pěkně radostně pozdravil. Jo, toho taky miluju. A pak už hurá domů! A protože byla kolegyňka tak hodná a nakonec za mě vzala i ten pátek, na kterej jsem nedostala dovolenou, čekalo mě celkem 7 dní volna! SVOBODA!!!

První den dovči byl príma. Rozhodla jsem se ho strávit hezky pěkně v klidu doma, udělala jsem si masku ze zelenýho jílu, tak jsem vypadala jak debil a hrozně mě to rozesmálo. Odpoledne jsem pracovala na obchůdku, jde to pomalu, ale hlavně že jistě. Byla jsem celkem unavená, tak jsem byla ráda, že nikam nemusím. Do toho mě naháněl mH., ten si taky nedá pokoj. Byli jsme domluvený na jedno pondělí, že se uvidíme, nakonec se mi neozval. Jako takhle, mně je to fuk, ani nemám potřebu se s ním vidět. Ale tak už jsme spolu dva a půl roku nikde nebyli. No a nemůže za boha pochopit, že když máme protisměny, tak já nepůjdu do hospody po jeho práci, když se domů vrací skoro v 11 večer. Já vydržím sice dlouho, ale musím vyrazit do víru zábavy už tak v 8, ne skoro o půlnoci, to už spím. Zrovna včera mi zas psal, že si vzal na příští víkend volno. Supr, gratuluju. Zruším výlet do Pardubic, na kterej se měsíc těším, jen abychom se sešli a já ti po padesátý řekla, že tě nechci. Uggghhhh.

Ten druhej byl o něco horší, alespoň v tom domácím prostředí. Naši maj takovej blbej zvyk. Neťukaj. Máma vůbec a táta sice na dveře zaťuká, ale už si jaksi nevyčká na výzvu, že může vstoupit. Takže mě takhle nachytal už v dost choulostivejch situacích. Třeba když jsem balila vánoční dárky… No a tak celej den prokrastinuju, chystám se na Náplavku a říkám si, že bych si měla zacvičit, že jsem se už dlouho neprotáhla. A jestli něco nesnáším, tak provádět takovýhle kreace před očima svědků. Přistavěla jsem teda židli ke dveřím a pustila se do akce. Neuplynula ani 5 minut a už se mi tam dobývala máma. Židle? Žádná překážka! Strašně jsem se lekla, ale fakt děsně. A měla jsem vztek, že mi tam leze i když jsem dala jasně najevo, že si přeju být nerušená. No, tak bylo po cvičení. Už jsem pak nenašla odvahu. Jo, jsem magor, ale mně to fakt tak vykolejilo, že jsem pak asi hodinu seděla a klepala se. Bych mohla cvičit tak možná v koupelně, tam máme aspoň klíč.

Nakonec jsem se vyfikla, vytáhla jsem svoje nový šaty s puntíky a hurá na Náplavku. Bylo hezky, konečně. Chtělo se mi děsně čůrat, jsem nějaká opět nastydlá. Už jsem skoro dobíhala na záchody a ony byly zamčený? Jako ani ne v devět večer? Si dělaj prdel, ne? To mám tady chcát po chodníku nebo co? No, stáhla jsem nohy, poprosila močák a jednu lahvinku jsem vydržela. Už začalo trochu profukovat, Fí. se neumí nikdy oblíknout, tak tradičně frfňal, že je mu zima. Přesunuli jsme se teda do parku, tam jsem už fakt nevydržela, tak jsem jako pes šla ochcávat nějaký křoví. Pouštěli jsme si muziku a já si říkala, že až dopijeme, tak jdeme. A pak, krátce před půlnocí jsme se rozhodli jet do hospůdky. Sakra. Tam skoro nikdo nebyl, akorát Šéf a pár jeho kamarádů. Měli jsme celou místnost pro sebe. Už bylo zavřeno, takže jupí, popelníček a jdeme na to. Byli jsme ochrápaný. Já trochu zklamaná, že tu není má nová láska, ale co by tu dělal ve 2 ráno. I když je pravda, že když jsme se poznali, tak byl myslím taky čtvrtek a to tu byl ještě v půl 4.

No nedalo se nic dělat, zaplatili jsme a jeli dom. Byla jsem nějaká použitá, navíc nám Šéf dal na cestu jídlo, takže nejenom, že tahle vínová plátěnka mě jednou zachránila před úchylákem, tentokrát ode mě odehnala všechny upíry. To byla síla. Ráno jsem se probudila a všude česnek. Bylo mi zle. Ne z toho vína, ale z toho česneku. Průser byl, že jsem musela jet na Letnou tátovi pro dárek. To jsem trochu nevychytala. Chystala jsem se, když v tom přišel táta, že jsem měla ve schránce lístek z finančáku, že tam nutně musím ve středu jít. No, tak ve středu tam nemůžu, to jsem jaksi v práci. Vyběhla jsem ven a volala tam o co teda jde. Tak ona v tom neměla bordel má bývalá chlabodárkyně. Ale naše současná učetní! Jar. mi to špatně napsala. Takže oni mi vlastně chtěly pomoct. 😀 Jako byla to dobrá komedie, baba na mě skoro řvala, že nemám razítko od naší současný učetní a že to musím okamžitě dodat a nedala si vysvětlit, že jsem to z učetní tahala dva měsíce a že to bohužel nemohu urychlit, za prvý mám dovolenou a přes víkend to stejně nevyřeším, na krám mi ten papír manažer sice přiveze, ale někdy až ve středu nebo čtvrtek, takže stejně bych tam dřív jak v pátek nemohla – a to tam zase snad nejsou, tak jako já nevím co mám dělat. Měla jsem vztek, dokonce jsem nakopla i odpadkovej koš. Volala jsem celá nasraná manažerovi P. A řekla jsem mu, že jsem nasraná. Málem jsem se mu do toho telefonu rozbrečela, to je tak ponižující. Tak já to z tý pipky tahám dva měsíce, furt otravuju a ona není schopná mi tam dát jedno pojebaný razíto. Nasrat.

Rodinná oslava probíhala v klidném duchu. Dárek jsem zajistila, tátovi snad udělal radost. Přijela i babička, máma udělala šílený hody, popíjelo se šampáňo, pohoda klídek. Já tam teda spíš tak usínala, ale tak o mně to nebylo, tak jsem aspoň nikoho neotravovala. I tak se to protáhlo skoro do osmi. Psala jsem mH., že kdyby náhodou, tak bych teoreticky moha po tý oslavě, ale mně se fakt nechtělo. Mám snad nárok na to být taky občas zavřená v pokoji a ignorovat okolní svět. Navíc mě čekala sobotní párty v hospodě, tak jsem chtěla bejt čilá… I proto jsem šla spát celkem brzo, nebyla ani jedna ráno. A zdál se mi vtipnej sen. Byl v něm Er., stál v obýváku, měl na sobě takový červený kalhoty, co nosíval a nějaký pruhatý triko (mám dojem, že tyhle hadry má na sobě na fotkách co má na vk.com), kouřil a ptal se mě co podnikneme. Pokrčila jsem rameny a řekla mu: „Dělej si co chceš, já za chvíli odcházím za ErHá.“ A bylo vymalováno.

Strašně, ale opravdu strašně a nelidsky jsem to hrotila! Probudila jsem se už celkem brzo a naplánovala si přípravy. A protože jsem to já, nebylo to tak jednoduchý.

K mý radost jsem neměla téměř viditelný ekzém. Paráda, konečně jsem ho dostala pod kontrolu. Po poledni jsem se prošla se psem aspoň kolem sídliště, pak si udělala masku na vlasy a na chvíli se natáhla. Během toho mi upadl nehet, tak jsem si ještě opravila manikúru, umyla se a pustila se do nahazování fasády, foukání vlasů a podobných nesmyslů, na který už nejsem vůbec zvyklá. Hodně jsem se vyblbla i ve výběru oblečení, outfit jsem v myšlenkách za poslední 2 týdny změnila asi 5x. Nakonec jsem zvolila šaty s vlaštovkami, černý přehoz a zlatočerný doplňky. Na nohy vínový conversky, který mi ladily k nehtům a rtěnce. Ta je sice boží, ale mě nebaví si ji pak během večera domalovávat, nebo spíš na to vždycky zapomenu a domů stejně dorazím bez ní. 😀

Slíbila jsem oslavencům balonky s číslicemi. Máme je v práci, ale neměla jsem možnost je nikde nafouknout. Naši říkali, že v Butovicích je přímo párty obchod, tak moje kroky zamířily nejprve tam. Venku k mý smůle poměrně foukalo. Spustila se mi alergie. Neměla jsem kapesníčky. Paráda. To jsem vyřešila v trafice a pak už fííí pro balóny. Nemohla jsem ten obchod najít. Když jsem zjistila, že je až v druhým patře, zkřížili mi cestu nějaký puberťáci a zaterasili eskalátory. Podívala jsem se na ně jestli si jako ze mě dělaj prdel a jeden ten smrad mi málem natáhl? Už jsem chytala tu svou tašku česnekovou, že mu jí otřískám o hlavu, kreténovi drzýmu.

Našla jsem obchod, málem jsem zkolabovala, protože jsem byla uhnaná, nervózní a alergická. Ty pojebaný čísla stály 260,- jedno! Nahrálo mi do karet, že neměli v tý barvě, co jsem chtěla číslici 3. Tak jsem jim za kilo vzala kulatej balonek se smajlíkama, stejně byl hezčí. Já bych jim ty čísla i koupila, když si je přáli, ale ono to bylo děsně obří a vím jistě, že bych to tím autobusem nedovezla v pořádku. Smajlíka mi dala teda do tašky, tak ten cestu přežil v pohodě. Cesta byla fajn, takhle brzo jsem do hospůdky ještě nikdy nešla, příjemná změna. Kolem půl sedmý jsme se s bráchou setkali už před vchodem. Dostal balóna, svítící náramky. (Aneb jak jsem prohlásila: „Člověk furt snižuje spotřebu plastů a pak jde a koupí takovouhle zbytečnou píčovinu.“) Hned po vlezení dovnitř jsem byla potěšená, Šéf mi vždycky podává ruku, když se vítáme, tentokrát jsem si vysloužila obejmutí a polibky na tvář. Kupodivu to nebyla poslední pusa večera, jeden bráchův bývalý spolužák, kterýho skoro neznám, mě po příchodu objal, zatímco já seděla, tak jsem si ho taky objala tím, že jsem zvedla ruce a on mi vlepil pusu na tvář.

Objednala jsem si tentokrát desítku, abych se neválela kolem půlnoci pod stolem. Bohužel se tady ale potvrdilo, že když se člověk na něco moc těší, nemusí se to vydařit podle představ. Jako já si to celkem i užila, ale brácha byl zklamán a řekla bych že právem… Ale tak po pořádku.

Nejdřív to bylo v klidu, jako první dorazil jeho děsně vysoký kamarád, strašně ráda se s ním objímám, protože má přes 2 metry a vypadáme pak srandovně. Je to takový ten typ, co i když přijde lehce pozdě, většinou přijde první. Jeho pozdě znamená třeba dvouminutový zpoždění, v tomhle si rozumíme, protože já taky furt na někoho někde čekám. Pak přišel bráchův šéf, druhý oslavenec s přítelkyní a kamarádkou. Po chvíli dorazilo ještě pár kamarádů, popíjelo se, pohodička, paráda. Kolem desátý dorazila druhá bráchova parta. Moc ty lidi neznám, párkrát jsme se někde viděli, toho jednoho jsem měla ráda, ten byl fajn, ale ty jeho spolubydlící mi nějak prostě neseděj. Ne že by byly ty holky špatný, spíš si nemáme nějak co říct, jsou trošku jiný než já a je pravda, že i brácha v jejich přítomnosti trochu mění chování.

Byl to mžik. Strčil jsi do místnosti snad jen nos a já už na svý židli poskočila. Jsi to ty. Jak dlouho jsme se neviděli? Budeme spolu mluvit? Dáš mi druhou šanci a budu si moct uložit tvoje číslo? Jsem poučená, piju jen desítku, abych si každý náš společný okamžik pamatovala. Budeme na sebe zas zamilovaně koukat? Tak dlouho se mi to nestalo. Adrenalin mi lítal tělem jak zblázněný. Sakra, proč sedíš za mnou? Natočila jsem se abych měla lepší výhled. Zase sebou tak krásně šiješ. Vybíráš si něco dobrýho. Koukala bych na tebe takhle pořád. Prodloužím si dovolenou a budeme na sebe tiše koukat, co ty na to?

Z mého rozjímání mě vyrušil jeho náhlý odchod. V první místnosti si všiml dalších kolegů štamgastů a šel si sednou k nim. Tak to mám teda po prdeli. Jakoby to snad kamarádka na druhý straně stolu vytušila, mávla na mě, ať si jdu s nima zahrát karty. Musela jsem se nenápadně otáčet, ale už jsme k sobě byli blíž. I když jsem neměla chuť, šla jsem na cigáro. Očividně byl zaujatý tím, co měl na talíři, než aby si všímal žen lačnících po jeho náruči. Stála jsem venku a skrze okno ho pozorovala. Už zas znám jeho tvář. Má krásný vlasy. Chtěla bych se jimi probírat. Nejraději bych ho objala a položila si hlavu na jeho hrudník. Vysokej, tak akorát štíhlej, s krásnými hustými vlasy. Jaký má asi oči? Kdyby mi nebyla zima, asi si ho mapuju doteď.

Vrátila jsem se ke stolu a pokračovali jsme v partičce prší. Nedalo mi to, otočila jsem se. Měl dojedeno, kolegové štamgasti odešli. Celou dobu zíral do mobilu. Sakra, co to děláš? Proč si bereš do ruky peněženku a máváš na obsluhu? Mezitím se zavelelo ke gratulacím. Chtěla jsem bráchovi udělat otisk svý vínový rtěnky na tvář, vlastně jsme si snad poprvý v životě dali pusu. Bohužel záměr nevyšel, už jsem ji měla nějakou smytou. Takže na druhýho oslavence se už tuplem nedostalo. Stoupla jsem si do dveří a naprosto regulérně jsem na něj čuměla. Odložil mobil. Konečně mě postřehl. Tak jsem tam stála a věnovala mu jeden smutný pohled. Nikam nechoď. Pojď. Budeme se poznávat. Máme na to celou noc. Jakoby snad zaváhal. Ale už měl zaplaceno. Uraženě jsem se otočila zády. Nedalo mi to, cítila jsem jeho pohled. Znovu jsem se na něj ohlídla a ještě naposled pohlédla do tý tváře. Ani nevíš, co se ti povedlo. Jsi první člověk za ty dlouhý roky, kterýmu se podařilo vytěsnit z mý hlavy Er. I kdyby tohle byla jediná rovina našeho vztahu a v osudu jsme neměli napsaný posun, objala bych tě a poděkovala ti. Možná jen vyháním zlo zlem, ale už jsem ani netušila, že jsem schopná být zakoukaná do někoho jinýho. Líbíš se mi, moc, a věřím že já tobě taky. Už od tý chvíle co jsem se ráno probudila a měla tvoje jméno napsaný v mobilu. Nic o tobě nevím, bojím se tě poznávat. Šlo by to vůbec? Jak moc umíš česky? Mohla by být legrace, jazyková bariéra… 

„Dobrou noc!“ pronesl jsi trochu šišlavou češtinou, zamával si směrem k baru a pak za tebou zaklaply dveře.

Kéž by ses vrátil. Kam jsi asi šel? Další ženáč? Neodvažuju se pátrat. Bojím se znát pravdu. Třeba jsi debil, stejnej jako těch pár před tebou. Možná by ses se mnou poveselil, ale pak bys odešel domů a hrál si na hodnýho tátu od rodiny. A třeba se pletu. Třeba jsi sám, lidi se scházejí a rozcházejí, proč by každej chlap, který se mi líbil musel mít manželku? Jednou to třeba zjistím. Co asi děláš za práci? Co máš rád za muziku? Máš nějaký koníčky? Sportuješ? Kolik ti je? Jaký jsou tvoje slabý stránky? Už ani nevím, jaký to je se s někým poznávat. Jak se to dělá. „Ahoj, jsem Káťa a chci se s tebou poznat.“ To je tak směšný. Hlavně že mi nepřišlo směšný, když jsem se po tobě hodlala plazit před hospodou a tys byl takovej roztomilej a ani ti to asi nevadilo. Nahodila jsem zpátečku, už v tu chvíli jsem věděla, že bych tě nerada zařadila do sbírky loutek, se kterými jsem si jen pohrála a pak odložila do kouta. 

Hráli jsme karty, řešili muziku, s kamarádem jsme si čistili zuby zelenou, bylo to moc příjemný posezení, ale pořád nenastal takovej ten wiii párty mód. Asi už taky stárneme. Druhá parta bráchy se sebrala a jela domů. Hodně lidí vůbec nedorazilo. Hodně jsem si notovala s kamarádkou přítelkyně oslavence, venku na vzduchu jsme probraly naše bláznivý expřítele, „diety“ a podobný nedílný součásti našich životů. Krátce po půlnoci přišel jeden bráchův kolega – na toho jsem se těšila a on snad i na mě. Protože prý já a on máme nejvíc bizarní zážitky a kdybychom to sepsali, mohla by z toho bejt supr kniha. Byl strašně ožralej, měl s sebou tři slečny. Jedna z nich byla přítelkyně, u těch dvou dalších jsme nevěděli, jestli jsou jako zaplacený nebo co… Objednali si pití, vykřikoval že je to hovno mejdan a že musíme jinam. No lezl mi na nervy, co nám co kritizuje naše přátelské poklidné posezení. Já s ním vlastně pokecala až když odešel, protože jsem si pak všimla, že tam někdo zapomněl kabelku („To není kabelka, to je pánská taška! Unisex…“) a byla teda dle dokladů jeho, tak pak volal a domlouvali jsme, kdy si to přijede vyzvednout.

V tu chvíli se bráchovi nějak rozbil lomo fotoaparát, nelezly z toho filmy, takže to tam asi půl hodiny opravoval a bylo vidět, že už začíná být nervózní. Bodejď by ne, když si ho ten den kupoval a nestálo to úplně málo. Naštěstí se to pak rozběhlo, tak máme hezký foténky. Taky si to musím pořídit, už mám i vybraný konkrétní mašinku. No a aby toho nebylo málo, tak druhýho oslavence, se kterým jsme plánovali zpívat Lucii a Redhotíky a zavírat hospodu, chytly zuby. Takže ten tam žvejkal hřebíček a bylo na něm vidět, že ho to fakt bolí. Takže mejdan skončil. Brácha ještě počkal, až dopiju pivo, ale byl nakrklej a že pojede domů. Tam pak zmetek pokračoval. 😀 Ale jo, už jsem byla taky utahaná, ErHá. byl stejně dávno doma a aspoň nebudu v neděli nepoužitelná a aspoň třeba něco stihnu. Tak jsme zaplatili a šli se rozloučit s Šéfem. Zmínila jsem se, že bych chtěla tam taky oslavu a že mám narozky v květnu, ale slavila bych to den předtím. On se začal smát, že má tím pádem narozky den předemnou, tak pokud mi klapne volno v práci, tak to oslavíme spolu. Jupííí. Já věděla že to bude Býk. 😀

Pak už jsme si jen zavolali odvoz a jupí domů. Byla jsem jak neonová královna, všude jsme měli rozvěšený ty náramky, na který jsme zapomněli a vybalily se tedy až když už skoro všichni byly fuč. Řidič byl skvělej, takovej mladej tramvaják, docela jsme pěkně pokecali. Před barákem jsem si dala ještě půlku cíga a pak jsem co nejvíc potichu šla do bytu. Jak říká táta: „U tebe se hladina alkoholu pozná podle počtu ran, než dojdeš do pokoje.“ Na mou obranu, já nedržím balanc ani střízlivá a tak neustále vrážím do dveří, v práci do regálů, doma do peřiňáku. Takže pořád vypadám, jak kdyby mě někdo mlátil. Akorát v noci když je ticho si toho víc přirozeně všímaj a sváděj to na to. Kupodivu ani pes mě nevyštěkal, tak snad dobrý. Chvíli jsem ještě čuměla v posteli před sebe, zpracovávala svoje nejnovější zážitky a pak se už ponořila do říše snů.

Je neděle. Venku je krásně. Vstávala jsem celkem brzo, jsem unavená, ale ne nějak brutálně. Není mi blbě! Ta desítka má něco do sebe. Před sebou mám ještě dva celý dny volna, zítra mě čeká další bezva akce, těším se.

Dneska se hodlám poflakovat, možná doluxuju a budu snít. Odložila jsem zásnubák, možná tím odstraním tu zeď kolem sebe… A pak… Možná… Jednou.

To tu na mě během psaní vyskočilo a přijde mi to nějaký trefný. 

2 komentáře: „Bouře, kde jsi?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.