„Zkoušela jsi někdy najít si hodnýho a normální chlapce?“

Tak jsem se rozhodla, v rámci zachování mého duševního zdraví, nepřidělovat kolegyni žádné nadstandardní úkoly. Ještě že tak, nechala jsem jí tu jeden – aby uklidila papírek s uzávěrkou k lístečkům z terminálů, který si tahá domů a za březen nebyla schopná je přinést zpátky, byť jsem jí to asi třikrát připomínala, a taky, aby podepsala ty dvě účtenky z nákupu, na který uplatnila zákaznickou slevu a dala je k ostatním dokumentům pro učetní. Nemusím asi zmiňovat, že k účtenkám přibyla ještě jedna, ale podpisy už byl nad její síly… V pátek jsem se nestihla ani nudit. Šla jsem do práce s tím, že bych napsala článek a přečetla zase kus knížky. Když je všechno hotovo a nejsou tu lidi, tak co má člověk dělat, žejo. Ale o práci postaráno bylo, přišlo opravdu hodně zboží a ještě ke všemu to byly novinky, takže jsem musela zas přeorganizovat půlku krámu. Ale nestěžuju si, aspoň mi to lépe utíkalo. Sobota byla o něco horší. Připadala jsem si nevyspalá, naši mě ten předešlý večer pozvali na víno a to znamená, že se do postele vždycky dostanu pozdě. Navíc mi koupili sýrový chlebíček a jak to normálně nejím, tak mě opravdu hodně bolelo břicho a blbě se mi s těma křečema stálo.

Během poledne mi na krám vkročili dva chlapi. Od pohledu podivíni, přesně takový, který přitahuju jak magnet. Ten víc bezdomovec, ale zároveň sympatičtější, se na mě podíval: „Jste nějaká smutná, slečno.“ „Ale né, jen jsem unavená a ty děti tu od rána zas vřískaj, tak mě trochu bolí hlava.“ Něco vybírali. Nejdřív platil tenhle. „Ty fixy skutečně stojí jen 79 korun?“ „Jojo.“ usmála jsem se. „Máte moc krásnej úsměv, slečno.“ prohlásil, zatímco platil dvoutisícovkou. V hlavně se mi rozblikala kontrolka. „Knihu jízd asi nemáte, co?“ vložil se do toho jeho kamarád. Zavrtěla jsem hlavou. „Tak, prosím, jen tohle.“ Už ani nevím, co kupoval, nějakou propisku snad, kterou platil tisícovkou. Zaklapla jsem kasu a chystala se věnovat paní, která stála za nimi. A pak to přišlo, ten sympatičtější: „Jéé, slečno, já si teď uvědomil, můžete mi rozměnit? Tady ty dvoustovky za tisícovku.“ Bez váhání jsem vyhrkla: „Nemám!“ Nenechal se tak snadno odpálkovat: „Ale vždyť kolega platil tisícovkou.“ Bouchla jsem do kasy: „Prostě vám to nerozměním, mám to zakázaný, na shledanou.“ Bylo jim jasný, že jsem je prokoukla a tak se už nesnažili o žádný ojebávačky a krám bez řečí opustili. Paní se na mě povzbudivě podívala. Oddechla jsem si. Trochu mě mrzí, že neumím ty jejich fígle, by byla prča je odrbat stejně, jako to měli v plánu se mnou…

Při životě mě držela vidina, že se večer chystám s bráchou do naší oblíbený hospůdky. „Udělej rezervaci.“ napsala jsem bráchovi s obavou, že by mohlo být plno. Přece jen, sobotní večer, ta možnost je dost pravděpodobná. Aneb, udělej si sám. Zrovna jsem čekala na přestupu, foukal vítr, těšila jsem se, až si sednu k pivu. V tom mi přišla zpráva: „Je tu nějakej koncert, narvaná hospoda, nemáme kde sedět, tu rezervaci jsem neudělal.“ Vyslala jsem – ne přání, ale rovnou příkaz do vesmíru, že i kdybych měla sedět na zemi, nikam jinam nechci.

Na místo jsem přijela krátce před desátou. Dali jsme si cigárko a pozorovali ty přiožralý návštěvníky koncertu. Fascinovalo mě, jakým sebevědomím některé dámy oplývají. Nevím, ani jsem jim to snad nezáviděla, protože na těch modelech neúměrných k jejich stavbě těla, nebylo opravdu nic krásného. Ještě chvíli jsme stepovali před vchodem a pak se prostě rozhodli jít dovnitř, že to nějak dopadne. Šéf nás hned nadšeně vítal, to mě na tom podniku baví snad nejvíc. Vždycky za každým štamgastem přijde, podá mu ruku a hned se ptá, co si dáme dobrýho. Slečna servírka nás usadila ke stolu, že prý ty lidi mají už zaplaceno, tak to vypadá, že vypadnou.

Necítila jsem se dobře. Půlka osazenstva byla dost opilá a ti hosti, co měli už údajně zaplaceno, přišli s celými pivy a sedli si k nám. Kluk si s námi iniciativně přiťukl, takže v tu chvíli jsem se trochu uklidnila, očividně mu naše přítomnost nevadí. Popíjeli jsme pivo a koukali po okolí. Asi nejvíc mě znervózňovala přítomnost Dlouhána, který mě nedávno málem zmlátil. Byl na šrot, vůbec si to asi nepamatoval, protože i když na nás sem tam koukl, nic nenasvědčovalo tomu, že by vůči nám cítil nějaký negativní pocity.

Vyprávěla jsem bráchovi o svém středečním románku s kytaristou O. Ještě pořád mi v břiše poletovali motýlci. „To bylo něco tak neuvěřitelnýho. Nebojím se to nazvat mým nejkrásnějším vztahem, i když to trvalo jen pár hodin.“ Kolem půl 11 dorazil i Fí., W. s přítelem a kamarádkou. To začal být trochu problém, nicméně spolusedící z našeho/jejich stolu už se dlouho neukázali, tak jsme si tedy poposedali. V tu chvíli samozřejmě přiběhli a ten stejný chlapec, co si s námi ještě před chvílí nadšeně ťukal na zdraví, nás všechny poslal do prdele a ještě nás nařkl z krádeže jeho bundy a batohu. Naštěstí situaci zachránila slečna servírka, poprosila jeden stůl, aby se trochu sesedli a přijali nás do party. Neprotestovali, naopak, hezky nám místa uvolnili. A já si připadala tak ráda! Všichni sedíme, máme dobrý pivo a zábava může začít.

V hospodě bylo hodně pejsků, v jednu chvíli k nám přišla blondýnka, kterou už jsme tam potkali před Vánoci. „Můžu si k vám odložit psa?“ naklonila se ke mně a už mi usazovala svýho správnýho stoletýho hafana vedle na lavici. Sára už je bába, ale fakt moc milá. Vzala jsem si ji do náruče jako miminko, takže mám celej svetr i kabát od chlupů. Ale bylo to príma, ještě máme takovou hezkou společnou fotku.

Vedle u stolu seděla partička chlápků a mezi nimi i ErHá. Zajímalo by mě, jestli si pamatuje, jak mi volal to tágo. A taky by mě zajímalo, co dělá, že si může dovolit pořád vysedávat v hospodě. Protože kdykoli tam jdeme, vždy ho potkáme. A ty jeho roztěkaný pohyby, pochybujeme, že ty má na svědomí pivo. Minule navíc neustále coural na záchod a bral si takovou brašnu, co tam asi mohl dělat, že… Nevěnoval mi pozornost, na rozdíl od Dlouhána, který mě chtěl zmlátit. Několikrát jsem ho přistihla jak na mě kouká. A přišlo mi, že tak jako mlsně, až jsem se vyděsila. Hlavně ať neotravuje, nestojím o to, aby mě balilo něco takovýho.

I když je ErHá. podivín, nemůžu si pomoct, ale děsně se mi líbí. V jednu chvíli, když jsem zrovna byla kouřit, si na druhý okraj našeho stolu sedl nějaký znavený opilec. Objednal si kafe a aniž by se ho dotkl, na čtenáře usnul. W. kamarádka se ho bála, protože seděla kousek vedle něho. Posunuly se tedy a já pak zaujala místo na židli naproti. Díky tomu jsem získala dobrý výhled, do kterýho mi teda neustále strkal hlavu Fí., na mou momentální polskou modlu. Asi to bylo těma jedenáctkama, nebo blížícím se jarem a faktem, že už jsem chlapce dlouho neměla, ale nemohla jsem se na něj vynadívat. Seděl tam s nějakou slečnou a vesele debatovali. Přistihla jsem se, že žárlím.

Zábava plynula opravdu kvalitně, já ukázala jak umím čarovat. Už byla noc, po zavíračce, takže to znamená popelníčky na stůl a písničky na přání! Měla jsem zpěvavou. Kamarád pustil něco od Lucie, načež ještě s čerstvými vzpomínky na středu jsem vyslala přání: „Týjo, co třeba Ameriku?“ Než kamarád došel k počítači, Amerika skutečně začala hrát. „Jůůů a teď Šrouby do hlavy a jsem spokojená!“ Lup, a byly Šrouby do hlavy.

Terčem zábavy se samozřejmě stal spící opilec. Měl pootevřenou pusu a tekla mu slina. Kamarád mě začal hecovat, o tři kila, jestli mu dám na hlavu chlebíček. Jelikož sama bývám poslední rok velmi vyčerpaná a karma zaručeně funguje, odmítla jsem, protože až někde usnu já, nechci, aby mi cizí lidi ubližovali a dělali si ze mě prdel. Kluk se najednou probudil a zoufale koukal. Ptala jsem se ho, jestli potřebuje nějak pomoct a jestli je mu dobře. Vypadal, že neví kdo je, natož kde je a co chce. Pak z něj vypadlo, že by potřeboval taxíka. Byla jsem ochotná mu ho i zavolat z mýho mobilu, ale bála jsem se, že nemá hotovost a pak to řidiči nezaplatí. Neměl nabitej mobil, povedlo se nám najít zásuvku a zapnout ho. Byla s ním těžká domluva, zvedl se a zmizel. U stolu zapomněl igelitku. Odnesla jsem mu jí. Za chvíli se vrátil a igelitku zase zapomněl u stolu. „Co tam má?“ zvědavě na mě koukal celý stůl. Nesměle jsem nahlídla dovnitř. Měl tam samej bordel. Zmuchlaný papíry, nějaký igelitový obaly, br. A mezi nimi zápisník, Pilot pero a tužku Kohinoor. Měla jsem strach, aby mě něco nepokousalo a navíc mi přišlo blbý se hrabat v cizích věcech. Zvedla jsem se a opět mu ji šla připomenout. Ptala jsem se ho na adresu, že mu toho taxíka zavolám. Začal mi oponovat, že žádnýho nepotřebuje, že je ubytovaný v hotelu kousek odtuď a dojde to pěšky. Takhle se to ještě asi dvakrát opakovalo, načež zjistil že jeho stav mu neumožňuje domů dojít po svých, takže W. bouchla do stolu a toho taxíka mu zařídila.

Pak už byl klídek, zpívali jsme hity, hlavně Redhotíky a tak. Překonávala jsem vnitřní krizi únavy, ale bylo mi fajn. Najednou se moje oči zasekly v těch jeho. Jakoby snad přestal vnímat tu slečnu, která mu něco zarytě vykládala, a koukal na mě. Ztuhla jsem a čekala, jestli uhne. Usmál se. Nejdřív těma očima, pak i pusou. Zaculila jsem se jako puberťačka, pohled sklopila, ale záhy ho hned zase navázala. Usmál se ještě víc. Mám dojem, že jsem se i začervenala. To se ještě asi třikrát opakovalo. Sakra co mám dělat. Kdyby tam seděl sám, ale tohle je blbá situace.

Slečna servírka už chtěla zavřít, je pravda, že bylo asi půl pátý ráno. Ukecali jsme ji ještě na jedno malý pivčo a já si užívala poslední pohledy na toho roztěkaného muže. Pak už byl ale opravdu čas k odchodu. Sakra, pět ráno. Zamýšlela jsem jet domů nočkou, ale to než dorazím, ééé. Na to jsem moc rozmazlená a unavená, ještě že Taxify to jistí a kupodivu byl dost levnej. Normálně mě z tohohle místa stojí zhruba o 40 korun víc. Šli jsme platit. „Tak to máš 7 velkých piv a 1 malý, jsi šikovná. Ale to seš vždycky, co?“ komentovala mou spotřebu alkoholu a schopnost být v rámci možností uvědomělá. „No na Li. a těch jeho 15 kousků nemám…“ 

Vyšli jsme před podnik. Byla ještě tma, těším se na ty chvíle, kdy se nám tohle bude dít v létě. To budou řvát ptáci a svítat. Do očí nás praštila opravdu velká várka útrobní nehody na chodníku. A hned vedle tý nádhery byla položená – tušíte správně – igelitka toho spícího opilce. Že já se na to nevyprdla! Takový zbytečný práce!

Rozloučili jsme se. Brácha měl odvoz autem, W. nepila, ten se má. Fí. šel na tramvaj a já vyčkala svého ukrajinského řidiče. Cesta byla v pohodě a rychlá, pouštěl nějaký ruský hity, hrozně nenápadně jsem si je shazamovala, abych si rozšířila obzory. Domů jsem dorazila asi ve čtvrt na šest, byla jsem podezřele při smyslech. Povedlo se mi odemknout tak, aby neprobudila psa ani rodiče, do pokoje jsem došla opravdu potichu, rozsvítila si, abych se v klidu převlíkla do košile a sundala ze sebe všechny šperky. Pak jsem ještě chvíli koukala do mobilu a kolem půl šestý šla spát.

Přes den bylo opravdu krásně. Původně jsem zamýšlela jet za kolegyní, že bychom daly po práci víno, ale byla jsem dost unavená. Takže jsem jen vzala pejska kolem baráku. Vytáhla jsem po roce a půl kalhoty, který jsem si nedůvěřivě koupila z Bonprixu v době, kdy jsem ještě dělala v chráněný dílně a zrovna se vrátila k Er. Na to léto takhle s odstupem času vzpomínám ráda, byly to hezký zážitky. Kalhoty jsem si nakonec zamilovala a cítila jsem se v nich fakt hezky, a to se jim stalo osudný, protože se pěkně prošoupaly a když jsem s Er. byla na houbách a lezla pro nějakej hřib ve stráni, stačil jeden blbej pohyb a na stehně se mi udělala díra jak prase… Nedávno jsem si je zašila, ale furt mi naštěstí jsou, i když se samozřejmě bojím dělat nějaký aktivity navíc, aby to zas neruplo. Oni je pořád mají v nabídce, uvažuju, že bych si je koupila znovu, ale problém je, že jsem magor, a už by to nebylo ono!

Bylo mi zvláštně. Měla jsem v hlavně jeho. Konečně po dlouhý době si zas představuju nějakýho muže. Po rozchodu s Ex. jsem byla velice rychle schopná něco s někým, i když jen nezávazně mít. U toho Er. je to horší, loni jsem před jeho příjezdem strávila noc akorát s jedním chlapcem z Čárodek a pak, když už to teda bylo po tom definitivním konci, jsem se spustila na diskotéce s nějakým jeho dvojníkem. Abych pak brečela, že se mi stýská. Jinak jsem byla na suchu, letos taky žádná sláva, akorát s kolegou knihkupcem jsme se dost kamarádili na firemním večírku, pak Hamlet na maškarní a teď teda ten kytarista O. Ani mi to jako nechybí, i když jsem v dost na houby situaci – Er. nejsem schopná pustit po tom všem zpátky do života, měli jsme se vidět, ale já dělala všechno proto, aby z toho nakonec sešlo, ale zároveň si neumím říct: „Tak, je to konec, uzavřená kapitola, jde se hledat nějakej novej vocas.“ Stojím na takový kladině mezi těmito dvěma možnostmi a místo toho, abych z ní do jedný seskočila, stále držím balanc na ní. A je to hrozně vyčerpávající…

Moc bych si někde uvnitř sebe přála se do někoho zakoukat. Mít na koho myslet, s někým se poznávat, těšit se, že se potkáme, nebo si napíšeme. Je to všechno bída. Teď si na mě vzpomněl akorát Hasič, to bylo vtipný, napsal mi kolem jedný ráno, když jsme o něm zrovna mluvili, ale já nechci bejt ta, co spí s tátou od rodiny, když vím, že má hodnou paní. V lednu jsem myslela, že tím někým se stane Sekuriťáček, byla jsem v jednu chvíli i odhodlaná, že si ho přidám na FB do přátel, ale pak jsem si to rozmyslela. Bohužel v tomhle případě funguje „sejde z očí, sejde z mysli“, takže za ty dva měsíce, co jsem ho nepotkala, si na něj skoro ani nevzpomenu. Líbí se mi ještě jeho kolega Tučňák, ten tu po mě hází okem po každý, když jde kolem, ale netroufám si odhadnout, jestli se mu líbím, nebo takhle zvědavě okukuje každýho. I když, minule jsme se na sebe zaculili… A teď najednou jsem to měla, aspoň ten jeden den. Představovala jsem ErHá., jak tam sedí, máchá rukama, divně sebou šije, směje se a kouká mi upřeně do očí. A chtěla jsem tam jít znova. A každý den a furt na něj zírat a představovat si, jaký to bude, až mi jednou podlehne. Protože to číslo mi dát chtěl, proč bych měla tenkrát v mobilu to jeho jméno! Jen jsem dement ožralej to psala do konverzace místo do adresáře.

A tak jsem ležela v posteli a tělem mi proudil adrenalin. Že by další Er. do sbírky? Rozuměla bych mu vůbec? Je pravda, že jak mi volal to tágo, mluvil polsky a pokecali jsme, i když si moc nepamatuju o čem. I s jedním Fí. polským kámošem jsme si úplně v pohodě povídali na Náplavce. Navíc má asi rodinu, brácha ho tam nedávno potkal s nějakým malým dítětem. To by mi tak ještě chybělo. Je to zvláštní, navíc je fakt divnej, pamatuju si, když jsem ho tam viděla poprvý. Seděl za mnou, sám, četl si nějaký časopisy, u toho měl ty svoje záškuby. Brácha mě varoval: „Nenavazuj s ním oční kontakt, celou dobu po tobě čumí a je fakt divnej.“ Jak překvapivý. Jako když mi tenkrát v jednom podniku řekl Houslista: „A Kačenko, zkoušela jsi někdy najít si hodnýho a normální chlapce?“ Milý Houslisto, stále jsem na to nenašla odvahu…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.