A bůh nám seber beznaděj…

Mít aktivní a na zážitky bohatý život… To je to, oč tu momentálně běží. Když jsem obklopená bezva lidmi a pořád se něco děje, cítím se spokojená. Ne šťastná, to asi nikdy nedokážu, ale i ta spokojenost je fajn. Už uplynuly skoro dva týdny od maškarní zábavy. Prorokovala jsem nějaký zásadní změny a i když to, co se kolem děje není úplně rapidní, nakročeno k lepší budoucnosti rozhodně mám.

Neděli jsem celou proflákala. Poslední dobou jsem nějak hodně unavená a nevím z čeho, protože mi přijde, že dělám vcelku houby. Díky mojí silný intuici jsem tušila, že to v práci nebude úplně ideální a tak jsem se tam děsně netěšila.

A taky žejo. Pořád to samý dokola. Pochybuju, že je ta moje kolegyně tak tupá, myslím, že to dělá naschvál. A začínám být z toho poměrně dost nešťastná. Zadám jí 2 úkoly, jednou se z nich vykecá, po druhý se na to vysere a potřetí neví co s tím. Neustále mi píše, volá, já ve svém volném čase teda trpělivě odpovídám a pak přijdu do práce a hotový není absolutně nic. Nejenom věci, kvůli kterejm usilovně otravuje, ale ani na ty moje úkoly nehrábne a nějaký úklid snad ani nekomentuju. Já jsem jako velký prase a bordelář, ale jí teda nemohu konkurovat.

Salámista by nad tím asi mávl rukou, ale mě to hrozně trápí. Věnuju docela dost času k tomu, abych jí sepsala osnovu práce, tu se snažím samozřejmě nějak spravedlivě rozdělovat a pak přijdu na krám a stejně to musím dělat všechno sama. Občas něco udělá z vlastní iniciativy. Snad jen jednou jsem to nemusela předělávat. Nikdy nic nedodělá. A i když je to z mý strany sprostý, párkrát jsem si pustila záznam z kamer – chtěla jsem vědět, jestli jí nekřivdím, třeba měla hodně zákazníků a nebyl čas. Nebo se tam svíjela v křečích za kasou, to se taky může stát. Bylo to jak dostat pěstí. Celý dopoledne a půl odpoledne prosedí v kanclu (kde tak maximálně pootevírá mejly, na který neodpoví a já to pak musím všechno celý kontrolovat) a druhou část dne má na krámě návštěvu. Zavíračku máme v 21:00, zavřít krám včetně všech uzávěrek, vyčůrání se a hození na sebe kabátu je otázka pěti, maximálně deseti minut. Madam tu je klidně do 23:00. Fakt nechápu, co tu jako dělá. Minule takhle uklízela. Po těch dvou hodinách, co tomu „věnovala“ by se tu mělo dát jíst ze země. Takovej bordel!!! Poličky otřela jen po krajích, v zázemí, kolem počítačů a pod. se na to vybodla úplně.

Dohodly jsme se, že udělá výlohy. Jak říkám, to není trest, to je odměna. Taky jsem ji poprosila, aby srovnala a doplnila penály. (Včera jsem to dělala, práce na 10-15 minut.) Asi 3 týdny tu byla postavená krabice, ani na to nesáhla, akorát to na krámě překáželo. Kdybych tu řvala do odpadu, vyjde to nastejno a ještě s tím budu mít míň práce…

Takže jsem se snížila k tomu nejšílenějšímu, co jsem mohla. Začala jsem manažerovi P. psát SOS zprávy, že to už dlouho nevydržím a že to s ním chci řešit. Holt to beru vážně a ty moje stavy, kdy nevím, jestli na mě jde žlučníkovej záchvat nebo mi praskl vřed, už nějak nedávám. Taky mi začaly padat ve velkym vlasy a můj xicht zdobí stresovej exzém. A taky mi samozřejmě vadí, že má nějaký osobní ohodnocení a přitom tu práci dělám ve skutečnosti já. Si tu totiž žijeme tak nějak vlastním životem, nikdo nás sem nejezdí kontrolovat, tak to pak takhle dopadá. A já jsem asi blbá vedoucí, neumím sem vlítnout a zjebat ji. A z těch mých záchvatů po chatu si očividně dělá dobrej den… Ugh.

Jak jsem v to pondělí trucovala, že „když nemusí ona, tak já taky ne“, o den později mi to přirozeně nedalo a vrhla jsem se do práce. Narazila jsem ještě na další její prohřešky, resty a v jednu chvíli jsem se v tom kanclu i rozbrečela. Já jí ukážu, co se za ten den dá všechno stihnout!!!

Rozepsala jsem si seznam věcí, které jsem udělala. A nebylo jich málo. Vycídila jsem celý zázemí, uklidila prodejnu, doplnila všechno zboží co šlo (protože na to taky sere), na linu vydrbala takovou velkou čáru, kterou způsobila roleta, poklidila snad úplně vše co šlo, roztřídila jsem faktury, v tom jsem zas měla bordel já, to přiznávám. A kromě toho, že jsem splnila kolem 20 vypsaných bodů, zvládla jsem přečíst bez jedný kapitoly jednu knížku, hrála s bráchou půl dne nějakej kvíz na FB a ještě se plnohodnotně věnovala zákazníkům! Ono to totiž jde, kor když sem chodí ve všední dny pět a půl lidí, žejo… Tak ať už mě ta holka nesere.

Ještě že jsem měla ve středu volno. Fakt jsem toho měla plný zuby. Ještě to její oblíbený: „Bylo všechno OK?“ U toho vždycky kvetu. Už mám chuť jí to začít i fotit, aby si třeba nemyslela, že jsem si zasedla a přeháním. Na můj sloh, že to teda OK rozhodně nebylo, že si připadám jak v jedličkárně a pokud se jí makat nechce, ať si najde práci, kde to po ní nebudou vyžadovat, samozřejmě neodepsala. Si v tuhle chvíli pokaždý vzpomenu na kolegu z bývalý práce, kdy si plácl na čelo obrázek jelita a začal hulákat: „Mám snad na čele nakreslenou jitrnici?“

Naštěstí jsem měla na večer fajn program. S bráchou, Li. a pár dalšími lidmi nás čekalo posezení v naší hospůdce. Mám dvě možnosti, jak se tam dostat, buď jet tramvají o 3 zastávky dál a vyvézt se 2 stanice busem, nebo vystoupit dřív a vyfunět ten úděsnej kopec. Jako jo, jsem lemra, ale do toho kopce funí i můj brácha, což je bývalý profesionální sportovec a doteď se basketu věnuje, byť už jen jako rozhodčí. Rozhodla jsem se býti statečná… Li. mi psal, kde jsem, že už tam sedí a připadá si opuštěn, neb se všichni někde loudáme. 😀 Já těžká pohodička, ještě s mokrýma vlasama doma…

Hezky jsem se oblíkla. Vyvenčila jsem novou boží sukni s chobotnicema, udělala si modrozelený třpytivý nehty a vytáhla své úplně první Superstary. Je pravda, že jako většina těchto bot mají už zažloutlou špičku. Mám asi osmery, z toho půlku zežloutla. A to se o ně starám stejně, dokonce používám i ty bělící krémy. Ale holt to k nim patří, aspoň vím, že to nejsou fejky. Brácha mi psal, že už to v práci taky zabalil a tak se nám povedlo na místo dorazit současně. On měl teda trochu výhodu, jel tágem a to mu zastavilo přímo před knajpou. Takže zatímco já funěla do krpálu, mistr mě nadšeně povzbuzoval ze shora. Jsem borec. Dala jsem to. A kupodivu jsem přestala sýpat poměrně rychle a ani to cigáro, co jsem si hned poté zapálila, mě nezabilo.

V hospodě už naštěstí nebyl Li. sám. Šéf nás hned vítal, objednala jsem si tentokrát bílý vínečko a príma posezení mohlo začít. Připadala jsem si chvílemi opuštěně, protože jsem u stolu byla jediný aktivní kuřák a musela tudíž ven chodit sama. Brácha si sice taky dá, ale ne v takový míře jak já, takže se mnou zašel do zimy jen občas. Naštěstí mě zachránil jeden Li. kamarád, který dorazil později. Takovej rozkošnej blonďáček, už jsme se tam jednou nebo dvakrát viděli. Když to bylo poprvý, kouřili jsme spolu venku a nějaký pán si myslel, že jsme pár. Asi znáte ty chvíle, kdy vám někdo najednou sedne, i když se vůbec neznáte a máte si pořád o čem povídat a rozumíte si. No a přesně takhle jsem to tenhle večer měla s ním. Neustále jsme běhali na cigáro, řešili vše možný. On mi pak půjčil Iqos a smál se mi, že ať táhnu jak táhnu, nejde ze mě žádnej dým. A když už se trošku zadařilo, akorát mě to dusilo. Jsem hovno kuřák. To je to stejný jako s vodnicí, kdykoli to někde ochutnám, tak se mi okamžitě spustí záchvat. No a vysvětlujte, že 2 krabky denně vám problém nedělaj když na to přijde, ale při jednom potahu z vodnice vám hrozí smrt udušením…

Byla jsem šíleně vyčerpaná. Ani nevím z čeho, protože jsem si přes den udělala doma docela pohodu, koukala jsem na seriály, dělala si ty nehty, poflakovala se a ničím si nelámala hlavu. A tak mě to zničilo. Brácha odešel a já zůstala nakonec sama s Li., mým novým šamarádem a jeho dvěma divnejma kamarádama. Začala jsem usínat. Ty telata mi šli objednat ještě jedno víno. To už jsem ani nedopila. Čekala jsem, až Li. dopije pivčo a pak jsme šli platit. Blbý na týhle hospodě je, že jim nemůžete platit dýško kartou. Neměla jsem sílu někde lovit drobný, tak jsem na burana odešla bez diškrece. Nicméně brácha jim tam nechal prej dost, tak to beru jako za nás za oba. 😀

Ráno se mi nevstávalo zrovna úplně nejlíp, to bez okolků přiznávám. Máma někam šla, tak mi pustila do pokoje psa. Někdo zvonil. No, než bych vylezla a převlíkla se… Jebat na to. Byla to pošťačka. Naštěstí je s náma domluvená, že když nikdo neotvírá, může to hodit do schránky. A ještě že tak, přišlo mi CD IronKapa. Moc jsem se na něj těšila a hned si ho zaplatila ještě v předobjednávce. Kap je soused z místa, kde jsem žila s Er. Podle tý běhací aplikace, kterou jeden čas zveřejňoval na Instagramu, jsem myslela že teda bydlí o ulici dál. Ale ne. Byl nám o ulici blíž.

Ale protože jsem to dění moc tenkrát nesledovala, nevím, jestli tam bydlel v době, co my. Spíš bych řekla, že se tam nastěhoval nedávno, protože měl období, kdy ta místa furt cpal na IG s komentářema, jak jsou tam boží výhledy. To jsou. Taky jsem byla schopná hodiny sedět na balkoně a čumět. A tím jak jsme bydleli v 8. patře to byla paráda. Někdy mi to chybí.

Nejraději bych z tý postele nevylezla, ale byla jsem domluvená s prababi, že k ní skáknu na oběd. Přijela jsem tam krátce před třetí. Potěšila mě, udělala rajskou. Prababi je správná hospodyňka, ale už není nejmladší, co si budeme povídat, no a většinou mi připraví něco plný smetany nebo šlehačky, to že to nejím ji nějak netankuje, už od dveří na mě navíc volá: „Z toho dnešního jídla se asi posereš.“ A blbý je, že má většinou pravdu, takže před odchodem do mě pak cpe živočišný uhlí a dlouze přemítá, co s tím zažíváním mám… Do rajský dává myslím jen nějakej margarín, takže je to vlastně vegan. A co je vegan, to mě obvykle neprožene.

Tradičně tam byla i teta s babičkou, řešilo se kde co mají v akci a kdesi cosi, tak jsem tam tak tiše usínala. Mluvila jsem akorát o práci, protože o čem jinym taky. Zmínila jsem, že jsem byla na nějakým koncertě, to oni neznali a nic moc je k tomu nezajímalo, proč taky. A pak mě normálně pomlouvali u otce, že jsem tam seděla jak pecka a mlčela. Tak co mám kurva říkat. Že v hyperalbertu kupuju robi salát za 16,90,-? Abych si ještě vyslechla přednášku o tom, jak mi bude chybět všechno a bez mrtvol brzo umřu? To tak. S prababi je to jiný, s tou si vždycky dobře popovídám, když jsme pak samy. Ptá se. Ptá se dokonce i na Er., na práci, do toho vzpomíná na svoje mládí a je to takový fajn a mně se pak nikdy nechce domů a nejraději bych tam s ní takhle klábosila u toho kafe do dalšího dne.

Krom drbání jsme udělaly i nějakou práci, vždycky jí vyluxuju a vynesu odpad a k tomu si na mě vymyslí něco speciálního. Tentokrát chtěla vyklidit věci ze skříně a trochu je zredukovat. Vyhazovala 3 deštníky. Jeden jsem si od ní vždycky půjčovala, když jsem si zapomněla svůj, je boží, fialovej, děsně starej ale nádhernej. Jásala jsem! Moje moje moje. Hamty hamty hamty. Pak jsme se málem pohádaly u dárkových tašek, měla jich tam asi 50 a prej: „To vyhodíme!“ Říkám: „No to teda nevyhodíme, doma si to proberu, nějaký si nechám a zbytek swapnu.“ Jak se říká, starýho psa novým kouskům člověk nenaučí a s ní už to jiný nebude. Jaký práce mi to dalo, aby nevylila to neprošlý pivo do dřezu ale nechala mě, ať to postavím k popelnici, že si nějakej bezďák třeba pošmákne. Ale povedlo se!

Po tom, co jsme zavzpomínaly na mládí, dotřídily ještě nějaký knížky a já vykouřila asi sedmou cigaretu, který mi průběžně v popelníku přepočítávala, jsem se rozhodla zvednout kotvy. I tak jsem jela posledním přímým busem…

A hurá na prodlouženej víkend do práce. Je teda pravda, že tenhle mi dal dost zabrat. Hned v pátek ráno za mnou přijel manažer P. Bylo to ve chvíli, kdy jsem se snažila napravit škody, který tam kolegyně za ty dva dny stihla napáchat. Válela jsem se s hlavou v dlaních u počítače a zoufale koukala. „Tak povídejte.“ pobídl mě. Nevěděla jsem jak začít. Tolikrát jsem si tu řeč připravovala. Ve svých představách jsem byla neohrožená, nasratá… A najednou ze mě vypadlo zoufalý: „Já nevím.“ Ale protože to se mnou nevzdával, nakonec jsem se rozpovídala. Vyprávěla jsem mu všechno, co se na krámě děje – od provozních věcí, kdy nemám zboží, kdy sem za náma nikdo nejezdí pro papíry, který se mi hromaděj na stole. Taky jsme řešili benefity. Vedoucí z jiný prodejny mi nasliboval hory doly, ale ono to nemělo platit vůbec pro nás. Ale šla jsem sem s tím, že si nenechám nic líbit, takže to všechno vyžaduju. A protože jsou na mě hodný, nakonec to všechno budeme mít. Nasraly mě akorát stravenky, mám je i ve smlouvě, výplata přišla menší než listopadová, kdy jsem tu dělala práci s kolegyní napůl, tak jsem myslela, že mi strhli za ně a pak jsem se dozvěděla, že vlastně ne, že nikdo nepočítal s tím, že mi je vůbec dají.

Nejhorší je, že učetní mi neposílá výplatní pásky. Mám za celou dobu jednu, samozřejmě za tu prosincovou výplatu, která se vyšplhala do astronomických výšin. Když mě tu lidi zaškolovali, říkali, ať si na ni dám bacha, že to občas šidí. Jenže takhle si to nemám s čím zkontrolovat. Tak doufám, že se jich co nejdřív dočkám… Došlo samozřejmě i na kolegyni, nepráskla jsem na ní akorát to, že si sem tahá děvče a že je půlku pracovní doby zašitá v kanclu. Nemluvila jsem nějak pomluvačně, spíš jako nešťastně, že už sama nevím, jak jí s tím píchnout a že si přestávám být jistá, že to jen nezvládá… Manažer P. všechno trpělivě vyslechl a nakonec jsme se dohodli, že tu administrativní stránku věci budu mít na starost jen já a že mi přidaj. Yes!

„Víte, Kačenko, vy jste ojedinělý případ. Vy jste sem přišla a hned od prvního dne to lítalo. Nikdy se nám nestalo, aby u nás začal pracovat někdo, kdo je takhle skvělej už od začátku. Vy jste nepotřebovala skoro ani zaškolovat, všechno ve vás je. Ze všech stran slyším chválu, že pracujete velice dobře. Kdybyste viděla to, co se nám hlásí na pohovory, věřte, že ta kolegyně je ještě vlastně dobrá.“

Je milý poslouchat takový hezký věci z úst ještě hezčího muže. Nemůžu si pomoct, ale máme hezký manažery. Jeho kolega je taky takovej výstavní kus. Nojo, jaro se blíží…

Ulevilo se mi. Sice mi ještě říkal, že to musí schválit ředitelka, ale to prý nebude problém. Je to zamotaný. Dokud jsem dělala tuhle práci sama, všechno fungovalo. Neměla jsem pocit, že dělám něco navíc. Ale pak přišla nová manažerka a tý se nelíbilo, že nám zboží na krámě třeba den, dva visí, než může jít do prodeje a řekla mi, ať to kolegyni naučím. A tím začaly pro mě šílený nervy a stejně nakonec jsme se vrátili k původní variantě, kterou jsem měla všemi schválenou, ještě než sem ta nová manažerka přišla. A teď zas odešla. Ale je pravda, že díky tomu se o tom teď ví a snad se to na tý výplatě opravdu projeví. Život je totiž drahej špás.

Po práci jsem vyrazila do hospody za kamarády. Byla tam divná atmosféra, T. byla nějaká v ráži a náhodnému pozorovateli by přišlo, že tam bezostyšně koketuje s největšíma telatama z party. Novopečený otec seděl a asi hodinu zíral tiše před sebe. MiK. si vzpomněl na nějakou starou sázku s Taťkou a vystartoval na něj: „Ty mi ještě dlužíš láhev Jamesona!!!!“ Z toho rozčilení si nakonec drcl do piva, který si vylil a pak byl nasranej mnohem víc. Takže jsem si nakonec nejvíc pokecala s Da., se kterou jsme řešily umělý prsa, nesnesitelný chování MiK. Strašně mě to s nima nebavilo. Táta mi napsal SMS, že maj doma víno, ať jdu domů, že oslavíme MDŽ. A já normálně úplně vážně přemýšlela, že zaplatím a půjdu raději na dýchánek s rodiči, než tam pozorovat tyhle výjevy. Da. mě nakonec ukecala, ať si dám ještě jedno pivo. Oukej.

To už jsem chytala slinu, ale zas bylo kolem půlnoci a já musela druhej den do práce. Jak mně se tam nechtělo. Bože, zachraň mě. Zaplatili jsme a vyrazili vstříc domovu. S T. jsme zůstaly samy. Mrzí mě, že už na sebe nemáme skoro čas. Celkově to naše kamarádství je takový ochuzený poslední dobou. Nesvěřujem se, protože málokdy jsme spolu někde samy. Ona nikdy nebyla vhodný posluchač na to, co vyvádíme s Er. v posteli nebo kde jsem si co šňupla, na to mám jiný, ale zas se s ní dá řešit práce a tyhle vážnější věci (což neříkám že s jinými nedá). Jakoby mávnutím kouzelného proutku vystřízlivěla. A kdyby nebyla taková zima a já nemusela ráno vstávat, asi na rohu ulice kecáme doteď.

Ráno jsem myslela, že regulérně umřu. Jako po čtyřech pivech se probudit v tomhle stavu? Co to sakra je?! Ale nedalo se svítit, musela jsem se vypotácet ven a jet do roboty. Tam už od brzkých hodin ječeli parchanti, co jim hrdlo stačilo. Celkově to byl dost na hovno den…. Ale tak popořadě. Nejdřív mi přišla zpráva na vintedu, že bohužel, šaty, o který mám zájem jsou už zamluvený. Je to blbost, ale znáte ten pocit, kdy něco vidíte a víte, že to nutně potřebujete? Tak to byl tenhle případ. Krásný šaty s vlaštovkama. Úplně jsem se v nich viděla. Napsala jsem, že kdyby si to zájemkyně náhodou rozmyslela, beru je. Byl to spíš takový povzdech, na týhle stránce se to obvykle nestává.

V OC byla nějaká akce, takže chodilo opravdu hodně lidí. Což je fajn, ale neměla jsem ani minutu, abych si mohla sednout. Což mě v průběhu dne už poměrně štvalo, neb jsem byla celá bolavá a unavená. Absolutně to neutíkalo, což bylo divný, když tam chodily takový davy. Uklidnilo se to kolem sedmé. To jsem už měla i chvíli na to si sednou a dokonce jsem sepsala půlku článku. Těšila jsem se. Jak kolem půl devátý začnu balit a v devět zavřu a vypadnu. V 20:50 mi na krám přišla nějaká ukrajinská rodinka. Vybírali. Nekonečně dlouho. Neměla jsem hotovou uzávěrku a bylo mi jasný, že jestli je hned nevyženu, tak mi ujede autobus a další jede až ve 40… V 20:58 jsem za nimi nesměle přišla a slušně je upozornila, že budu muset zavřít. Pochopili, vzali zápisník a šli ke kase. Svitla mi naděje. Když si venku odpustím cigáro, tak to stihnu. Nojo, jenže hned po zaplacení frajera zaujala pera a ještě asi 2 minuty vybíral Pilota. Do hajzlu.

Tak teď nestíhám. Rozbrečela jsem se. Vzteky. Kurva drát. Zavřela jsem, šla si pro cigára, že na tom dlouhym přestupu budu mít aspoň nějakou zábavu. Jen co jsem vystrčila nos ven, zvedl se vítr. Došla jsem na zastávku, zapálila si, déšť. No to je klasika. Na přestupu už byla bouřka jak kráva. Ty vole, dvacet minut v tom mám čekat! Schovala jsem se do zastávky, foukalo mi na kotníky, zima byla, hnusný to bylo, br. Autobus přijel, jelo se. Když jsem dorazila na sídliště, déšť už naštěstí ustal, ale fičák byl neskutečnej. Chtěla jsem si zapálit aspoň jedno blbý cigáro. Nemožný. Našla jsem si závětří, ááá. Jen co jsem vylezla, fouklo to tak, že jsem cígo honila po chodníku. Achjo.

Doma mě čekala dodatečná oslava MDŽ. Hehe. Naši mi řekli, že maj pro mě dárek, ale ať už nepočítám s dárkem ke dni dětí. Oukej. Dostala jsem CD mý nejoblíbenější Šíleně smutný princezny. Máma pak byla nasraná, protože aby natáhli stopáž, Neckář s Vondráčkovou ten příběh mezi písničkama převypravovali a ze začátku to nebylo nic moc. Kolem jedenáctý mi přišla zpráva, že si zájemkyně o šaty nákup rozmyslela a jsou teda moje. Ou jéé. Do postele jsem se dostala zas až kolem jedný ráno, mě to jednou asi zabije.

Poslední pracovní den už byl o něco lepší. Hned ráno jsem viděla svého starého známého. Naproti krámu seděl To. s dcerama. Škoda, že jsme si nikdy moc nerozuměli, když jsme byli o samotě. Nejraději bych za ním běžela a objala ho. Nikdy nezapomenu na ty neuvěřitelný zážitky, které jsem s ním a Er., a později s Žirafákem, zažívala. Pak mě potěšil jeden fešák. Přišel, jestli prý nemáme čtvrtky po kuse. To nemáme, nicméně, jednou před Vánoci si tu paní koupila celý balení a protože potřebovala jen jednu, nechala nám tu ten zbytek, jakože podpultovky. Ptal se, co za to. Říkám že za dobrovolný příspěvek se zlobit nebudeme. Něco k tomu ještě dovybral a nechal mi „dýško“ 31 korun. 😀 To de, budu v balíku. Odpoledne mě naopak jeden člověk šokoval. Přiřítil se mi tam chlap, vypadal trochu jak bezdomovec, takovej divnej. No a jestli si ke mně může dát hlídat tašku. Moc se mi to nehodilo, za prvý nejsem žádná šatnářka, za druhý jsem chtěla jít na pauzu. Nedal mi moc šancí, hodil mi to za pult, do ruky mi vrazil karafiát a zmizel. Asi za půl hodiny se vrátil, sebral si tašku i karafiát a bylo. Já jsem tak hrozně důvěřivá, že to není možný. Furt jsem čekala jestli to vybouchne nebo z toho něco vyleze.

Psala jsem to Fí. „To já kdybych se někde zeptal, tak mě pošlou do prdele.“ „Hm, na mě by asi rovnou zavolali policajty a pyrotechniky.“ Ty lidi jsou fakt oprsklý. Krátce po něm mě do běla vytočila jedna arogantní zákaznice. Nejdřív tu nechala brečet dceru, protože dcera chtěla růžovou pilotku, ale matka si usmyslela, že chce ušetřit 7 korun, tak prostě dostaneš tu červenou a basta, pak dělala přednášku, jak je Pilot úplně debilní, protože dává do per barevný náplně, místo modrých, kdo to prý má furt měnit… A pak chtěla tužku od Stabila, prej jakou to má tvrdost? Vyškolená přímo paní z firmy jsem opáčila, že všechno 2. Ony ty tužky mají na sobě kód barvy, jako na potvoru tyhle měly zrovna 1, 2… Tak se se mnou začala hádat, že „to asi těžko, to vidím, ne“. Po chvíli jsem to vzdala, uznala jsem, že pracovnice ze Stabila nic neví a já tím pádem taky ne. Finále vygradovalo, kdy holka chtěla gumu, jinou, než vybrala takhle matka, co ví všechno, tak na ni vyštěkla, že ta guma co vybrala je úplně na prd, že nic nevygumuje. Bylo to to samý, akorát v jiným tvaru… No, už jsem se jen tiše usmívala.

Naštěstí jsem se dočkala a tradá domů. Obýváku jsem se strategicky vyhla a šla rovnou do postele, kam jsem se zachumlala a asi do jedný do rána koukala na poklady, který nutně potřebuju a pak usnula jak zabitá.

Měla jsem na volný den docela dost plánů. Projít se pro balíček, zacvičit si, uklidit. No, selhala jsem. Pro balík jsem poslala tátu, jedinej pohyb, co jsem absolvovala bylo max. do kuchyně a zpátky a uklidila jsem spíš na půl. Ale z balíku jsem měla radost. Před několika lety jsem narazila na pěknej svícen. Azrael – anděl smrti. Je to takovej modlící se kostlivec v kápi a křídlama a už z těch fotek jsem z něj byla paf. Jenže byl furt vyprodaný. Sem tam jsem si na něj vzpomněla a říkala si, že bych ho pořád chtěla. Před Vánoci jsem se konečně dočkala. Byl dostupný! Honem rychle jsem ho hodila do košíku a těšila se.

Když mi druhý den přišel email, že se omlouvají, ale na eshopu měli chybu, anděla nemají, bylo mi to fakt líto. Ale slíbili mi, že ho objednají od dodavatele a dají mi vědět, do konce roku maximálně. A pořád nic. Až teď začátkem března. A fakt byl konečně skladem. Teď už dělá parádu na mým oltáři. Je boží. Když se v něm zapálí svíčka, vypadá jako živej. Koukala jsem fascinovaně na něj. Nenahání strach. Naopak. Cítím takový zvláštní klid…

Na prd bylo, že jsem neměla volno dva dny v kuse, jak bych měla normálně. Kolegyně vyváděla v práci ty psí kusy a vzala si jednu mojí směnu, aby to dodělala. A teď bylo na čase, abych si ji nahradila. Ehm. Ani už nevím, co se dělo nebo nedělo, vybavuju si jen, že mi zas na krám vlítl ten odrzlej Slovák a hodil mi na pult nějaký svoje krámy. Byla jsem drzá, nepříjemná a on i přesto se slovy: „Jste zlatá.“ odešel a tu smrdutou tašku mi tam nechal. Éééé. Měla jsem chuť mu jí vyhodit před krám, ale co kdyby mě něco pokousalo…

Po prvý jsem nestihla dodělat práci. Přišlo docela dost zboží, novinky, ale kolega mi neposlal soubor k zalistování. Jak jsem teď v pátek zjistila, on ho poslal, ale já dement jsem se nepodívala do spamu. Ale tak co, musím si brát inspiraci z mojí kolegyně, ta dělá kulový nonstop a pálí to jen mě…

Středa… muhehe. Na tu jsem se těšila. Jediný, co se teda kolegyni upřít nedá, že za mě bere směny, jak si usmyslím. I díky tomu jsem tudíž mohla vyrazit na párty IronKapa a jeho nový desky. Kdysi jsem si psala nějaký seznam cílů a jako jeden jsem uvedla, že s ním chci fotku. Bylo to spíš pro odlehčení, ale je pravda, že se mi to zatím nikde nepoštěstilo. Loni v Holešovicích jsem ho pak v jednu chvíli čapla za ruku, ale on se furt s někým bavil a spěchal do šatny a vůbec si mě nevšiml, nebo já nevím co to tenkrát bylo, ale odešla jsem bez fotky.

Hned ráno jsem si to CD pustila. Nehraje mi první písnička. Jen občas. Shit. Ale jinak teda, klobouk dolů, chlape. Hrozně mě to baví. Některý písničky jsem už znala, ale pár nových jsem si okamžitě zamilovala. Je to borec. Ten jeho hlas. A jak je krásnej. Jojo, konečně mi zas někdo dal důvod, abych si připadala na 15. Párty se konala v Charakteru ve Štěpánský. Nějak jsem si nedovedla představit pařit v holičství a tetovacím salonu… Tak jsem byla zvědavá. To těšení, nebo práce, sama nevím, mě tak vyčerpalo, že jsem po obědě usnula a nemohla se vůbec zas vyhrabat. Nesnáším to. Hodila jsem sprchu, okamžitě se mi zhoršil ekzém na obličeji. Normálně se nemaluju vůbec, ale jak jsem s ním chtěla tu fotku, tak jsem to teda trochu zamatlala. Samozřejmě se to ještě zhoršilo. Snažila jsem si namalovat linky, vůbec to nešlo. No to je situace. Nakonec jsem se s tím nějak poprala a vyrazila na Václavák.

Bylo mi všelijak. Chtělo se mi čůrat z nervozity, bolelo mě břicho. Připadala jsem si opravdu jak kdyby mi bylo těch 15. Nikoho tam nebudeme znát, to bude trapný… Ze začátku to opravdu nebylo nic moc. Na místě byl Kap, Myšák, Partyboi a asi 15 fanoušků a známých kapely. Všichni se vykecávali, zdravili. Já poznala akorát jednoho kluka, se kterým jsem prohodila asi 4 věty při pochodu v Berouně a dál ani ťuk. Dala jsem si panáka Jamesona, kterýho nemám ráda, a vzdychala, jakej je ten Jakub fešák.

Nakonec se to docela hezky rozjíždělo, přišlo lidí tak akorát, Kapovo CD tam hrálo pořád dokola. Ale já pořád nenašla příležitost k fotce. Přešlapovala jsem tam jak dilina a fňukala, že teď nééé, teď se to nehodí. Protože nám ten Jameson už lezl krkem, akorát mě z něho bolela hlava, šli jsme pro dvě flašky vína. Po tý jedný se moje odvaha oslovit mou momentální největší platonickou lásku výrazně zvýšila. Komplikovala mi to trochu přítomnost jeho přítelkyně. Ne že bych se považovala za její konkurentku, to vůbec, ale nechtělo se mi mu klepat na rameno, když jí zrovna dával pusu nebo tak. 😀 Stáli jsme přímo u dveří, už bylo skoro půl 10, na místo dorazil i Ota a Wohnout. Teď nebo nikdy, sakra. Kap procházel. Procházel sám. „Vyfotíš se se mnou, prosím?“ vyjekla jsem s mírně zoufalým tónem. Neváhal, objal mě kolem ramen a šlo se na to. Nevím, jestli má Fí. pomalý telefon nebo to zdržoval schválně, nicméně tu půl minutu, nebo jak dlouho to trvalo, jsem si opravdu užívala. Jako bonus se mi po zdárném vyfocení podíval do očí a navzájem jsme si poděkovali. To je miláček. Moc milej kluk a jsem ráda, že jsem konečně měla tu možnost ho vidět takhle osobně.

Hned po tom jsme se šli oblíkat. Myslela jsem , že tenhle moment už nemá šanci ten den nic překonat, ale to jsem se šeredně spletla…

Protože ještě nebylo tak pozdě a já byla v poměrně slušnym párty módu, zamířili jsme na Mírák. Jaká byla moje radost, když jsem viděla, že nám už vrátili na oblíbený místo lavičky. Tak že teda skočíme ještě pro lahvinku. Šli jsme kolem divadla, vzpomněla jsem si na Elektrikáře. Jak se asi má, co dělá. Není dneska v práci? Stoupli jsme si na parkoviště, kde jsem ho naposled loni v létě viděla. A nic. Nikdo ani vzdáleně podobný mu. Byla jsem zklamaná a smutná. Nepřekvapuje mě to, ale stejně mě mrzí, že vždycky, když člověk odejde z nějaký práce, tak už se s těma kolegama nevídá, byť jsou sliby jiný. Ani tu Jar. jsem od konce v chráněný dílně neviděla. Po Novym roce jsem jí napsala obsáhlej mejl, teprve před týdnem mi od ní přišla SMS. A co se asi dá tak do takový krátký zprávy všechno nacpat, žejo… Tak jsem zatím taky neodepsala…

Pak se mi povedl husarský kousek. Jen co jsme vylezli do toho kopečka, zůstala jsem zírat a nemohla za boha pochopit, jaktože to divadlo, který jsme teď obešli je před námi. Čuměla jsem na to fakt jak na ufo, nebo na Er., když se vždycky po půl roce někde vyjeví. Fí. se mi strašně smál. Nojo, byl to kulturák. A pak že mi ty nový brejle pomůžou.

Ve večerce jsme koupili vínečko a kešu oříšky a zamířili na to naše místečko. Už trochu přituhovalo, ale krev se mi rozproudila. Pouštěla jsem písničky TG a užívala si pocit, že druhej den nikam nemusím a šáhla jsem si na krásného muže. I když – on si začal! Aneb, stačí mi málo. Jelikož jsem ji měla už jak z praku a motal se mi jazyk, zvolili jsme k poslechu umělce z jiného soudku – a to Schodiště. Všechny naše mírákový dýchánky končí tak, že tancujeme Dysko song. Rozjeli jsme naši sestavu. Uprostřed kreací jsem si všimla, že nás z povzdálí pozoruje takovej mladej chlápek. S kytarou. „Pane, nekoukejte a pojďte si zatancovat s námi!“ vykřikla jsem bez váhání. K mému překvapení přišel skutečně k nám. Pohled mi padl na pouzdro ukrývající strunný nástroj. Vypla jsem mobil a prosebně jsem k němu vzhlédla: „Zahrajete nám?“ „Co byste chtěla slyšet?“ „Hm, já nevím, co třeba něco od Lucie?“ 

„Nandej mi do hlavy tvý brouky a bůh nám seber beznaděj. V duši zbylo světlo z jedný holky, tak mi teď za to vynadej. Zima a promarněný touhy, do vrásek stromů padá déšť. Zbejvaj roky asi né moc dlouhý, do vlasů mi zabroukej pá pa pá pá…“

V tu chvíli jsem ztratila pojem o čase, o sobě a asi i osvětě. Nevybavuju si okamžik, kdy se naše uctivé vzájemné vykání změnilo ve vřelejší rozhovor. Vidím jak tam seděl, posteskl si, že se mu ta kytara možná vybije a pak hrál cokoli, co jsem si vymyslela. Chinaski, Lucii, Redhoty, Nirvanu. Nevadilo mu, že už sotva držím správný tón. Fí. nás kolem půlnoci opustil, protože ráno ho čekala na rozdíl ode mě vstávačka do práce. Už v tu chvíli jsem seděla nebezpečně blízko kytaristovi O. Bavil mě. Bavilo mě na něm všechno. Ten hlas, jak vyslovoval moje jméno, krásný brnkání. I ten jeho úsměv, ve kterým mu jaksi chyběl jeden zub, mi přišel neuvěřitelně kouzelnej.

Byla zima. Rozhodli jsme se, že se přesuneme někam do hospody. Chytil mě za ruku. Kráčeli jsme tou chladnou noční Prahou a já si připadala neuvěřitelně. Bylo mi s ním dobře. Nejkrásnější na náhodných známostech je, že člověk nestihne poznat, jakej je ten druhej dement. Ruku v ruce jsme došli až na Lazarskou. Celou cestu jsem měla pocit, jako bychom se znali snad sto let. Bylo to tak spontánní, tak čistý, bezelstný. Na zastávce mě zmohla ještě větší únava, než jakou jsem pociťovala na lavičce. Ještě teda bylo ve hře, že zajdeme do baru u nás na sídlišti, ale cestou mě opustily síly. Bez jedinýho slova jsme dojeli až na konečnou. Doprovodil mě před barák, kde si klekl na tu studenou zem, vybalil kytaru a velice tiše a něžně mi začal skládat písničku. Smála jsem se. „Ty jsi tak milej!“ šeptala jsem a u toho se culila jak puberťačka. Otevřela jsem dveře od vchodu a schovali jsme se do tepla. V ten okamžik jsme se políbili. Líbali jsme se ještě nějakou dobu. „Strašně krásně líbáš.“ pronesl, když v jednu chvíli popadal dech. Dívala jsem se mu do očí, hladila po tvářích a delších hnědých vlasech. „Tak co, necháme to jako krásnou vzpomínku bez pokračování nebo si ty čísla vyměníme?“ 

Věděla jsem, že zůstaneme u vzpomínky bez pokračování. Protože jinak bychom jednou zjistili, jakej je ten druhej dement, žejo… Ještě párkrát jsme se políbili. „Děkuju za krásnej večer a doprovod. Třeba se ještě někdy potkáme.“ Poslední polibek a pak jsem zmizela v útrobách panelových chodeb…

2 komentáře: „A bůh nám seber beznaděj…

  1. Nee, já chci pokračování! Chci zjišťování, jakej je ten druhej dement! Protože nemusí bejt… anebo jen takovej, že se nad tím dá přimhouřit oko a zaměřit se na to krásné.

    1. Možná měl někde tam, kam druhý den jel, děvče… Nechtěla jsem ho přemlouvat, kdyby si čísla vyměnit chtěl, tak to určitě udělal. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.