Mých sedm světů

Občas se sama sebe tážu, kdo vlastně jsem. Není to tak dávno, kdy se mě cizí slečna na internetové diskuzi zeptala, jak bych popsala svoji povahu. Odpověď mi dala trochu zabrat – vychválit se do nebes? Zmínit i špatné vlastnosti? Co je důležité a zajímavé a co si můžu nechat v klidu pro sebe?

Jsou desítky, možná stovky věcí, které mě nějakým způsobem vystihují.  A já se je pokusím rozdělit do mých sedmi světů…

Svět hudební

Protože nejsem schopna určit, který z mých světů je nejdůležitější, rozhodla jsem se je řadit dle abecedy. I kdyby ne, tak se ten hudební drží na vyšších příčkách. Zní to asi jako klišé… ono to je klišé… ale bez hudby bych nemohla existovat. Moje muzikální schopnosti nejsou nikterak velké, dokážu jakžtakž držet rytmus, hrála jsem obstojně na flétnu a je pár písniček, který zazpívám stylem „u táboráku to nikoho neurazí“, ale žádná Celine Dion nejsem. Možná i proto od mala utíkám alespoň se sluchátkami na uších k někomu, kdo na rozdíl ode mě opravdu umí.

Jsem ta generace, co vyrůstala na Dádě Patrasový, Luneťácích a dalších tuzemských skvostech. Než jsem přišla do puberty, zabavovala jsem rodičům alba Michala Davida a rozjímala nad jeho baladami o životě. S mým nástupem na druhý stupeň jsem objevila kouzlo hudební televize Óčko a rádia Evropy 2 a mé hudební preference se začaly ubírat dalším směrem. Místo v mém srdci zaujala chorvatská taneční skupina Karma a já se zanedlouho dočkala prvního velkého koncertu – doslova Megashow, kam mě táta vzal. O nějaký měsíc později jsem vyhrála díky časopisu Popcorn s touto sestavou setkání a totálně jsem propadla kouzlu fanouškovství. Bylo mi 13, takže žádné velké akce se nekonaly, ale bohatě jsem si vystačila s nahrávkami videoklipů na VHS, na které jsem od rána číhala u telky, plakáty, kvůli kterým jsem utratila skoro celé kapesné za Bravíčka a další podobné plátky, a originálníma albama, o která jsem si psala Ježíškovi.

Svět se mění a my s ním – to hlásala nějaká reklama, kterou si nemohu vybavit, nicméně s heslem se ztotožňuju. V 8. třídě jsem disko rytmy vyměnila za elektrické kytary, bicí a řádnej rockec! Do cesty mi vkročila americká kapela Red Hot Chili Peppers a já si připadala jako znovuzrozená. Občas jsem jim zahnula s Kurtem Cobainem nebo Slipknotama. Neminulo mě ani chvilkové pobláznění německými Tokio Hotel. Ale Redhotíci… Díky nim jsem objevila kouzlo blogování, to ve chvíli, kdy jsem se o nich rozhodla udělat tu nejlepčejší fan stránku na světě. (A tento nápad se mi vrátil dokonce zhruba o 8 let později. Druhý pokus stále na těch internetech existuje, škoda, že nebylo časově možné ho dotáhnout do konce.) A protože jsem byla už velká holka, navštívila jsem první velký koncert! Celá tahle partička zavítala v roce 2006 do Prahy a u toho jsem přece nemohla chybět.

Nejvíc jsem ale koncertnímu šílenství propadla na střední škole. Táta mě jednoho dne vytáhl na naše Chinaski. Byla jsem zrovna ne úplně šťastná a na koncertě jakoby všechno to trápení uteklo mílovými kroky daleko! Byla jsem tak svobodná, šťastná! Skákala jsem, zpívala – dokonce jsem snad všechny písničky znala! Ani ve snu mě nenapadlo, co tahle nevinná akce rozpoutá. Stala jsem se členem fanklubu, poznala dost super lidí a projezdila půlku republiky. Kromě Chinaski jsme propadli i Tomáši Klusovi, Animé, Markovi Ztracenému a kdybych tady měla vypisovat všechny zážitky, vydalo by to minimálně na dvě knihy. Kromě nekonečného množství legrace a dobrodružství jsem rozvíjela i schopnost psát, vyzkoušela jsem si roli novinářky, kdy jsem několik hudebníků vyzpovídala pro své čtenáře, měla jsem možnost spravovat oficiální FB stránky i fotit koncerty, a i když to pro mě byl vždycky pouze koníček a nikdy jsem se nerozhodla jít tímhle směrem profesionálně, navždycky zůstanu za tuhle příležitost vděčná.

Vlastně jsem nikdy na nikoho z mých oblíbenců nezanevřela. Kdo prošel mým přehrávačem a srdcem, tak v něm stále je. Nebudu lhát, i dneska si občas z nostalgie tu Karmu nebo Míšu Davida pustím. Je to třeba v rámci párty jednou do roka, ale nikdy jsem je nepřestala mít ráda. Kromě výše zmíněných mě velmi zasáhli Sunrise Avenue, TroubleGang a Schodiště. Všechny zmíněné pravidelně navštěvuji. Koncerty jsou pro mě ta nejlepší terapie co znám. I když je opravdu hodně věcí, které jsou dobré, nemyslím si, že by bylo něco lepšího na chmury, než si pořádně vyzpívat hlasivky a vyskákat nohy v davu stejně naladěných lidí. Miluju ten pocit, když cítím v těle každou ránu do bicích. Miluju ty chvíle po tom, kdy vyčerpaně sedím u sklenky něčeho dobrého a vstřebávám to, co se právě stalo.

S koncerty samozřejmě úzce souvisí i další kulturní odvětví, takže pokud mi chcete udělat radost a Marpo si dal zrovna oraz, klidně mě pozvěte do divadla.

Svět materialistický

Jsem hrozná. V tomhle teda jako opravdu jo. Mám šílenou potřebu něco křečkovat. Ráda se obklopuju hezkými věcmi a nedokážu odolávat. Což mě přivádí do začarovaného kruhu, kdy si myslím, že mám věcí už moc a měla bych je zredukovat, ale zároveň je mám ráda a ještě k nim sem tam dokoupím něco nového.

Jsem sběratel. Už jsem se pokoušela sbírat opravdu mraky věcí, s některými jsem musela se silným sebezapřením skončit, jiné mám na památku v krabici v komoře. Téměř celý prostor pod mojí postelí zabírají hračky z Kinder vajíčka. Je to má nejdelší životní vášeň, sbírat jsem začala takřka jako malá holka a nepustilo mě to. Miluju kameny. Po parapetu mám mističky s všemožnými poklady – tromlovanými minerály, nálezem, kvůli kterému jsme s Er. rozkopali půlku zahrady a samozřejmě mé nejoblíbenější minerály v surovém stavu. Jak jsem už nakousla výše, podporuju své oblíbené hudební umělce, takže ve volných chvílích procházím internetové bazary a snažím se doplnit diskografie mých oblíbenců. Nejsem zásobená jako rodiče, kteří mě vlastně k legálnímu obstarávání hudby vedli od mala, ale něco kolem 120 kousků muziky už vlastním. Od hudebních nosičů to není tak daleko ke knihám. I díky tomu, že jsem značnou část dospělého života pracovala ve vydavatelství, mám k nim pozitivní vztah. Pravda, nečtu tolik jako dřív, ale momentálně se mi daří k tomu vracet a já vím, že všechny ty poklady nakonec opravdu přečtu.

Našla jsem zálibu v nakupování oblečení a zajímavých doplňků. Hodně času trávím na stránce vinted, kde lovím originální kousky. Miluju limitovaný verze bot Adidas Superstar a jen málokdy dokážu nějakým odolat. Je to jak sport a čím víc své oblékání promýšlím, tím víc se mi dostává chvály z okolí a mě to ba. Jsem v tomhle ohledu na sebe pyšná, protože to není tak dávno, co jsem ještě chodila celá zahalená v černým a nebyla schopná se brát taková, jaká jsem.

Mimo jiné jsem opravdu ujetá na všemožný dekorace a podobný píčoviny. A aby to bylo trochu veselé, jsou to kusy, který k sobě v podstatě neladí. Takže na mém „oltáři“ najdete vedle sebe starožitnou veverku Royal Dux, solnou lampu, Trnkův obraz, svícen anděla smrti, Disney figurky… Ale já to tak mám ráda.

I přesto všechno pravidelně svoje majetky třídím a některé posílám dál. Není to tak dávno, co jsem se slzou na kraji vyházela staré mikiny, v kterých jsem zažila nejednu pěknou chvíli. A díky tomu mám zas spousty místa na to, abych nakoupila nějaký nový nezbytnosti…

Svět pracovní

Můj kariérní život nezačal zrovna slavně. Je pravda, že jsem během studií na střední škole brigády nepotřebovala, nějakým zázrakem jsem si zvládla všechno financovat z kapesného a peněz, co jsem dostala k různým příležitostem. Občas jsem se pokusila něco najít, ale jako prodejce charitativních předmětů jsem nebyla dostatečně vlezlá, z rozdávání letáků mě vyvedli policajti a v kavárně mě šéf vyhodil hned druhý den, jelikož jsem se na jeho nabídku služební cesty do Itálie ve dvou na okoštovávání vín netvářila zrovna dvakrát přívětivě.

Po maturitě to byla jedna velká tragédie. Z mých vrstevníků se stali vysokoškoláci nebo skončili na pracáku. Tak jako já. Našla jsem si provizorně brigádu jako chůva, což mě bavilo, ale nebylo to na každý den, tudíž výdělek byl více než mrzký. Nebylo to dobré období. Nic jsem neuměla, jako člověk jsem byla naprosto neschopná a čím víc odmítavých odpovědí chodilo, tím víc jsem se uzavírala do sebe. Před Vánoci se stal zázrak a já byla přijatá do jedné mateřské školy jako paní učitelka. Smůla byla prolomena! Ale neříkej hop…

Hned po Novém roce jsem nastoupila na mé vysněné pracovní místo. Pustila jsem kvůli němu i hlídání. Jaké bylo mé překvapení, když mi v den nástupu ředitelka řekla, že si to rozmyslela, že jsme si nerozuměly (nevím, co nerozuměla na větě: „Neplánuju jít na vysokou školu.“ kterou jsem při pohovoru zopakovala nejméně 5x). Celkově se mnou vyběhla dost neomaleně a já odcházela domů s hořkostí a prvním velkým zklamáním. A pak ze mě byl rok nemakačenko. Odmítala jsem jít do Mekáče nebo podobného řetezce, protože jsem si nedovedla představit, jak někde porcuju kusy mrtvých zvířat. Bála jsem se lidí. Zacyklila jsem se do bubliny, měla jsem deprese, strach a nedařilo se mi z toho bludnýho kruhu absolutně vyskočit. A pak jsem to prubla. Rezignovaně jsem se postavila ke kýblu se smetákem. Celých 9 měsíců jsem uklízela vrchní patro jedné základní pražské školy. Naučilo mě to hrozně moc a kdyby do mě bejvalej neryl, ať se na to vyseru, že má pro mě mnohem lepší práci, kterou budu moct dělat z domova, takže budu mít dostatek času i na své zájmy a zvířata, asi bych tam ještě nějakou dobu vydržela.

Další vlna zklamání na sebe nenechala dlouho čekat. Po té, co jsem pro mého drahého Ex. naskenovala asi 10 papírů, naše pracovní spolupráce skončila. Následovala horská dráha nálad, kdy jsem jeden týden obeslala 50 inzerátů a ten další proležela v posteli s myšlenkou, že můj život nemá absolutně smysl. Zázrak se stal až v lednu, kdy mě bejvalej vyhodil z bytu a týden na to mi zavolala kamarádka, že jí nabídli placenou stáž v jedné firmě, ale nemá na to čas a jestli bych to nechtěla vzít za ní. Skoro půl roku ze mě byla kancelářská krysa, která si konečně mohla trochu vyhodit z kopejtka a nepřipadala si jak budižkničemu. Správně jsem si přála a když stáž skončila, udělala jsem si krásný poslední prázdniny a v září směle vkročila do vydavatelství, které mi poskytlo útočiště na celé dlouhé 4 roky.

Chráněná dílna, jak jsme ten blázinec nazývali, ze mě udělala nového člověka. Naučila jsem se komunikovat s lidmi, zařizovat nepříjemné věci, sklízet ovoce v podobně pochval a nadšení ostatních. Poznala jsem svou osudovou lásku, přestala jsem se bát si dupnout. Udělalo to ze mě relativně vyrovnanou bytost, která si nenechá ve všem srát na hlavu a jde si tvrdě za svým. Stálo mě to tam hodně sil, nervů i slz, ale zkušenosti a zážitky, které jsem tam nasbírala jsou nenahraditelné. Obětovala jsem tomu hodně času a naučila se pracovat na maximum. Když jsem skončila, přechodnou zastávku jsem si odbyla ve skladu jednoho eshopu, kde jsem ve společnosti dvou príma kluků vybavovala objednávky.

A teď jsem součástí papírnictví. Mám svůj krámek, který vcelku slušně šlape a moje kariéra stoupá. Po poslední schůzce s manažerem to vypadá na brzké zvýšení už tak pěkného platu a jeho větu: „Vy jste ojedinělá. Ještě v naší firmě snad nebyl nikdo, kdo by od prvního dne dokázal pracovat tak výborně, jako vy!“ si snad nechám vytetovat.

Svět přátelský

I když jsem si prošla obdobím lehké sociální fóbie, od mala jsem byla obklopena hodně kamarády. Tak jako se vyvíjíme a měníme naše postoje, mění se samozřejmě i okruhy našich kamarádů a přátel. Musím podotknout, že s drtivou většinou jsme se nerozešli ve zlém.

Občas vzpomínám. Hlavně v dobách školy jsem si neuměla představit, že bych strávila den doma. A když už se tak náhodou stalo, měla jsem regulérní absťák. Takže jakmile skončilo vyučování, odnesli jsme si batohy domů, popadli psa a šli brázdit chodníky sídliště. Měla jsem kolem sebe docela slušnou partu lidí, když jsme končili základku, rozšířili jsme ji o kluky, co jezdili na BMX. Pak se k nám postupně přidávali i lidi ze střední. Kromě nových spolužáků jsem měla i kamarády z tábora.

Ve třeťáku jsem poznala bandu fanklubáků se kterými jsem jezdila na sleziny a další akce. Ve čtvrťáku mě spolužačka seznámila s jedním chlapcem, se kterým jsem půl roku před maturitou začala chodit. A tak mi do života vstoupili zas jeho přátelé a i když se z té doby nestýkám s nikým, velmi ráda vzpomínám na ty párty v Klubovně.

Když jsme se rozešli, přichomýtla jsem se ke skupině, která je složená z jeho bývalých spolužáků – někteří zároveň chodili i k nám na základku. A to jsou mí současní přátelé. Stejně jako parta složena z bráchových kamarádů, se kterými trávím čím dál tím víc času.

Vím, že kdykoli potřebuju, někdo z nich si udělá čas. I já se snažím být nápomocná. Zažívám s nimi stále mnoho srand a zážitků. Miluju ty chvíle, kdy třeba jen tak s V. sedíme s vínečkem na hřbitovní párty nebo když se s Do. seznamujeme se studentama na Strahově. Ráda chodím na procházky neznámými místy s A. nebo drbu chlapy v Riegráčích s Fí. Užívám si, když jdeme s T. do naší hospůdky a probereme práci.

Obecně mám na lidi docela kliku, na většinu mých kolegů dodnes ráda vzpomínám, sem tam si i něco pěkného napíšeme. Rodina mě sice občas štve, ale poslední dobou se stále častěji sházíme u vínečka. Velkou oporu mám v prababičce, která vždycky vyslechne všechny moje (milostné) trable.

Jojo, tohle je můj důležitý svět.

Svět přírodní

Od mala mě to táhlo ke zvířátkům a přírodě. Od 4 let jsem vždy měla doma nějakého toho mazlíka. Když jsem byla úplně malá, měli jsme rybičky. Éra vlastních zvířat začala s křečkem Řízkem. Pak máma pořídila králíka Jonáše. Když Řízek umřel, následoval hnědobílý Hubert. Králíčci do mého života přišli ještě 3 – Kryštof, Emily a Igor. Měli jsme andulky, Nela bohužel umřela na rakovinu, ale Ferda se dožil úctyhodných 14 let. V 6. třídě jsem se dočkala i svého prvního psa – „jezevčíka“ Fídi. S Ex. jsme měli borderu Stacy, kterou si po rozchodu bohužel nechal on a naši mají doma buldočku Bibi. Z těch méně běžných mazlíčků jsem vlastnila africké šneky, dokonce se mi podařilo odchovat i pár miminek.

Někdy ve 13 jsem zvířata vyškrtla ze svého jídelníčku. Poslední rok se stravuji z 90% vegansky a věřím, že přirozeně dojdu k té číslici 99. Bojuju proti množení bez papírových zvířat, angažuji se v pomoci psům v nouzi, podporuju různé záchranné organizace.

Tento part jsem nazvala přírodním. Začala jsem ho sice zvířaty, ale ty podle mého s přírodou úzce souvisí. Miluju lesy, louky a všechno, co vzniklo bez pomoci člověka. Vydržím nekonečně dlouho čučet na západy slunce a noční oblohu. Cestou domů sbírám kamení, na procházkách sklízím čtyřlístky. Paradoxně jsem zhýčkaná městským životem a především tím, že veškeré přátelé a rodinu mám v Praze. Ale kdyby se zjevil nějakej parťák pro život, možná bych si žití někde na samotě u lesa vyzkoušela.

Svět smutku

Není to svět, který bych měla ráda, ale je mou součástí, tak proč sem nevnést i trošku toho negativního. Blázen jsem od mala. Už někdy ve třech letech jsem si v tý dětský hlavě přehrávala šílený scénáře, jak mě někdo mučí. Způsoby to byly opravdu brutální a já dodnes nevím, kde se to ve mně vzalo. Vždycky jsem si nepřipadala dostatečně dobrá, po tom, co se narodil brácha jsem měla dojem, že jsem skončila na druhé koleji. A nutno podotknout, že v hodně věcech až do dospělosti byly mezi námi dělány opravdu nespravedlivé rozdíly.

Kombinace nízkého sebevědomí, touhy po aktivitách, které mi byly rovnou zakázány, nekonečných hádek s rodiči a vtíravých šílených myšlenek, které bych se laicky odvážila nazvat obsedantními, jsem se asi v 10 letech začala sebepoškozovat. A od té doby se to se mnou vlastně táhne. Nesnesitelné úzkosti, noční můry, iracionální strachy, nutkání se zabít, propadat berličkám v podobě alkoholu a drog přikrmuje i fakt, že jsem v tom životě měla i dost smůly. Sexuální obtěžování, přepadení, podrazy od lidí, od kterých byste to ani ve snu nečekali, první vztah, který byl po čase dost peklo, druhý vztah, který se vlivem nepříznivých okolností rozpadl dřív, než jsme ho stačili vůbec pořádně budovat. Získala jsem hodně toho, po čem jsem toužila, abych o to velmi brzo opět přišla, zdravotní problémy, které mi ztěžují fungování, nezdravý vztah k jídlu. Fakt, že většina věcí, co si koupím je vadná – oblečení, které v sobě má díru ještě než vylezu na chodbu, elektronika, která mě nenávidí a já bych kolikrát přísahala, že „to fakt samo“. Někdy si prostě říkám, že jsem v minulym životě musela bejt pěknej padouch a teď se mi to vrací.

Máma mi diagnostikovala maniodepresivní poruchu. Nikdy jsem u odborníka nebyla, takže se můžeme jen domnívat, ale je pravda, že se u mě ta období všelijak střídají. Občas bývám nadšená životem jak po lajně toho nejlepšího koksu, abych vzápětí upadla do postele a několik z ní nevylezla s pocitem, že mě ten tlak roztrhá zevnitř. A to prakticky bez důvodu. Pak jsem jak znovuzrozená a za týden zas plánuju sebevraždu.

Myslím si, že jsem udělala dost velkej kus práce a dávno nejsem tak labilní a nevyrovnaná troska jako dřív. Sebevědomí se zvýšilo, zabíjím se čím dál tím méně často a ani do sebe nemám nutkání denně řezat žiletkou. Ale dalo to teda zabrat…

Svět tvůrčí

Nemám ráda samozvané umělce, ale sama osobně si myslím, že svým způsobem uměleckou duši mám. Už od mala jsem ráda tvořila, nejčastěji jsem se realizovala s pastelkami v ruce. Kreslila jsem všemožné módní návrhy, vytvářela příběhy. Vždycky jsem měla bujnou fantazii a doteď si pamatuju, jak jsem bráchovi na dobrou noc vyprávěla vymyšlené pohádky. Postupně jsem propadala hudbě, tanci, dělala moderní gymnastiku, hrála v dramaťáku,  organizovala nejedno taneční/divadelní vystoupení. Hrála jsem na flétnu tak, že mi lektorka dávala lekci navíc zdarma, protože takový talent za celou svou kariéru nepoznala. Jednou mě přišla přemlouvat pro změnu hudebkářka, že bez mé existence nemůže školní pěvecký sbor fungovat. Tam jsem ale díky neustále se vracejícímu zánětu průdušek zašla jen jednou. Nakonec se snad beze mě obešli bez úhony.

Možná i díky těm všem mým chmurům a černým myšlenkám jsem útěchu hledala ve psaní. Skládala jsem básně, psala fiktivní příběhy, ale i o svém vlastním životě a to mě přivedlo mimo jiné k amatérské novinařině a blogování. Fakt, že mi češtinář ve třeťáku hodil mou práci s reportáží na hlavu, že takto vypsaný profesionální styl nemůže mít středoškolák, doteď beru jako lichotku. Mám za sebou několik výher jak v literárních, tak výtvarných soutěžích. Spolupracovala jsem na obálce jedné knížky, kdy mým úkolem bylo anglický text přepsat do mateřštiny stejným stylem, který byl v originálu.

Časem jsem začala ráda koukat na svět přes hledáček fotoaparátu. V dnešní době, kdy obstojně fotí téměř každý mobil je těžké přijít s něčím originálním a tak si fotím pro radost, ale i tak bych našla pár fotografií, které bych si s klidem pověsila do obýváku.

Odjakživa zkouším všemožné tvořící techniky, hodně mě oslovilo šperkaření. Přes rok aktivně pracuju na kolekci šperků do vlastního obchůdku, který alespoň v mé „dílně“ získává už konkrétnější obrysy a do světa ho vypustím 20. 2. 2020. Poslední dobou si hraju dokonce s myšlenkou, že bych sepsala i nějakou tu knígu…

Tak kdo ví kam se moje lehce rozervaná duše vydá.

Tento článek byl sepsán na Téma Týdne „Ve svém světě“.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.