Kterak se Ferda mravenec sblížil s Hamletem

Marně jsem se snažila rovzpomenout na závěr našeho posezení s Do. v hospůdce. Jde to se mnou z kopce, na tom, že alkohol zabíjí mozkový buňky asi něco fakt bude. Uklidnilo mě ale uvědomění, že jsem platila nad 500,- a platba byla zúčtovaná. Tudíž jsem zvládla vyťukat PIN a to znamená, že jsem jak úplný dělo nebyla!

V pátek byl v práci celkem klid. Měla přijít kolegyňka, že jí naučím přijímat zboží. Tuhle činnost mě osobně učili tak, že mi zhruba za 5 minut popsali co a jak a pak jsem to metodou pokus omyl se skladníkem v pohotovostním režimu na mejlu nějak vypilovala. Kolegyňce jsem to už jednou ukazovala, celou krabici zboží si před po vánočním večírkem napřijímala sama, dokonce bez nějakých větších obtížích. Ale tak chtěla to naučit znovu, proč ne, aspoň nebudu na krámě sama.

Zaspala. Přijela až kolem jedenáctý. No to je morálka! Dopoledne se za náma stavil Fí., rozhodl se adoptovat CD Katapultu, který jsem měla navíc. Stavil se za námi pak ještě i odpoledne a nakonec jsme se dohodli na po pracovním vínečku. Kolegyňka přijímala zboží, já na ni dohlížela, celkem to i utíkalo. Dočkaly jsme se toho, že devátá večerní odbila a my mohly jít pro vínko. Venku byla ale taková zima, že jsme se nakonec rozhodly jít do hospody. Do jedný mý oblíbený, kam nás babička brala na limo, když jsme byli s bráchou a tetou malý haranti. Loni jsem tam byla i s Fí., mají tam dobrý víno a už se těším, až bude léto a budu se tam vyvalovat na zahrádce.

Bylo to celkem fajn, víno mi poměrně rychle stouplo do hlavy, takže jsme řešili všemožný věci – od erotických pomůcek, přes drogy až po naše bývalé lásky. Fí. vyhrabal na netu nějakou děsivou fotku mýho Ex., kde je polonahý. Doufám, že mě ten obraz nebude strašit ve snech… Kolegyňka šla, aby stihla ještě svoje poslední metro, my pomalu taky dopili. Už mi nic nejelo, musela bych to vzít před centrum, tak jsem si zavolala taxík. Ten přijel někam úplně jinam a trvalo věčnost, než jsme se našli, ale kolem jedný jsem už ležela naštěstí zachumlaná v posteli.

Moje stárnutí se projevuje i tím, že se mi čím dál tím hůř ráno vstává. Měli jsme ty vína asi 4, což je na moji tělesnou stavbu a obvyklou výdrž normálně velký prd, ale podezírám je, že mi to mixli vodkou. A hurá do práce. Jak mně se nechtělo! Celkově jsem byla šíleně unavená, líná, nic se mi nechtělo dělat. I na tu první pauzu jsem šla asi až v pět večer. Po práci mě navíc čekal další mejdan, tentokrát Li. slavil narozeniny. Chvílema jsem i přemýšlela, jestli se na to nevyprdnu, navíc mě zachvátil panický strach, jestli jsme v tý hospodě s Do. posledně moc nevyváděli…

Dočkala jsem se zavíračky a pak tedy hurá. Do akce nastoupila nervozita. Sice bráchovu partu znám a máme se rádi, ale je pravda, že jsem s nimi nikdy nebyla bez bráchy. A ten mi psal, že to asi nedává, protože maj hodně práce a bude v ní muset být asi až do rána.

Kolem desáté jsem vkročila na místo činu. Šéf mě hned nadšeně vítal podáním ruky. Trochu rozpačitě jsem se ho zeptala, jestli jsme nedělali minule velkej binec. Začal se smát, že vůbec, že jsme byli hodný. Usadila jsem se ke stolu a pozvolna se aklimatizovala. Objednala jsem si pivčo, abych se neopila a mohla si užívat zábavu. Asi hodinu po mně do hospůdky přišel takovej roztomilej autista, co prodával Nový prostor. S jedním z chlapců jsme si ho koupili a já pak pánovi objednala na sebe pivčo. Chtěla jsem zůstat v anonymitě, ale barmanka mě práskla. 😀 Naštěstí si to pán nevyložil jinak, než to bylo myšleno, seznámili jsme se, potykali si a nakonec jsme si moc hezky pokecali o jeho životě. Jeho velkým snem je jet do Barcelony, chtěl by tam vzít svou lásku. Tak mu moc přejeme, aby se mu to splnilo. Byl vážně milej.

Gratulovalo se, oslavenci jsme se složili na jízdu na motokárách, W. mu vyšila krásnej obrázek, já mu dala pro štěstí gumu se zvířátkem, který má v příjmení a nikdo mu už jinak snad ani neřekne. Taky mu lidi přivezli pivka z různých zemí světa. Byl dojatej, myslím, že jsme mu udělali radost.

I já se už zapojila do dění, vyvenčila jsem novou sukýnku s lenochody, namalovala jsem se, navíc mám ty nový brýle a mám je čím dál tím raději, dokonce mi jeden chlapec při objímačce na rozloučenou smekl poklonu, že krásně voním. Se dvěma bráchovými kamarády jsme si opravdu bezvadně pokecali. Kamarádka mě dokonce naučila nějakou karetní hru. A jak na to moc nejsem, hrozně mě to bavilo. Krátce po půlnoci dorazil i brácha, někteří naopak už odcházeli. My se veselili asi do 4 do rána, to je takový obvyklý čas našeho odchodu. Kromě všeho tam byl i náš „oblíbený“ Pobuda otravoval tam nějaký vdaný paničky, až to jeden z manželů nevydržel a šel mu ručně vysvětlit, že tohle teda ne. Ten týpek měl ruce asi jako já stehna a kdyby mu nesjela ruka, Pobuda by dostal pěkně na budku. Takhle ho spíš jen pošimral. I to stačilo k tomu, aby se sesypal mezi židle a z hospody utekl s pláčem.

Na neděli jsem měla naštěstí volno, kolegyňka to za mě vzala, za což jsem jí byla vděčná, protože i když jsem nebyla nějak moc opilá, unavilo mě to řádně.

Volno pokračovalo i další dva dny. V úterý jsem měla jít do práce za tu neděli, ale kolegyňka to tam zas zvorala, tak jsem nakonec zůstala doma. Říkala jsem si, že ten čas využiju ke generálnímu úklidu pokoje, hlavně k vytřízení šatníku. Mám tu mraky hadrů. Sice nemám problém s tím, že nemám co na sebe, ale spíš nosím pár kousků a ty točím furt dokola. Pak tam mám samozřejmě i nějakou tu sekci „až zhubnu“ a nostalgickou, která je úplně nejhorší, protože ty rozpadlý nevypratelný věci bych si nevzala už asi ani na doma, ale je mi děsně líto to vyhodit.

V to pondělí mi kolegyně asi ve vosum večer psala, že přišlo zboží, ale že se na to ještě necítí, jestli bychom si spolu nedaly směnu v to úterý. Nasralo mě to. Co když si vedení o mně řekne, že jí to neumím dobře vysvětlit? 8 hodin jsem jí to v ten pátek učila! Chvíli jsme se dohadovaly, nakonec právě přišla s tím, že půjde i v úterý a udělá to. Napsala jsem jí, ať to začne dělat hned ráno, že budu v pohotovosti na FB, takže kdyby něco, ať píše.

Protože jsem v noci z pondělí na úterý vytahala tu skříň, vstala jsem fakt brzo, abych to všechno stihla. Byla jsem pilná. Téměř s pláčem jsem vyhodila svoji starou Horsefeathers mikinu, která nejenom, že mi není, ale navíc měla na sobě asi 50 děr (a to nijak ani nepřeháním). Odnesla to i mikina Er., kterou mi půjčoval, když mi byla zima a já si jí pak odnesla z práce… tak nějak na památku. Vždycky voněla jako on. Teď jsem ho z ní necítila. Nechala jsem si akorát tmavě modrou mikču, kterou jsem hodně nosívala, měla jsem jí na všech zásadních akcí. Svedla jsem v ní F., Hasiče, měla jsem jí na sobě na prvním rande s Er. A vlastně není tak šílená jako ta HF, má jen trochu rozpáraný kraje rukávů, tak jsem si jí nechala jako takovou pracovní.

Všechna zákoutí jsem uklidila, nějaký věcí jsem vyřadila. K popelnici jsem odnesla hromadu věcí, bráchovy stoletý basketový časopisy, růže od Er… No, asi 5 pytlů. Takže to celkem prokouklo. Dokonce jsem si stihla i povléct postel a pak už mi nebránilo nic k tomu jít se veselit s Fí. a T. do hospody. Jen co jsem vytáhla paty z domu, napsala mi kolegyňka že neví jak to přijímat. Bylo asi půl 8. Jako super. Začínám si připadat jak v jedličkárně, jako bych jí neříkala, že to má začít dělat hned ráno. Odpovídala jsem stroze, nečež mi přišlo: „Jsi na mě naštvaná?“ Jo jsem, ty vole. Protože chci chlastat víno, povídat si s kamarádama a neřešit práci!!! Chci jeden jedinej posranej den volna, kdy mi dají všichni pokoj. Pak mi posílala dotazy… kdyby si dělala poznámky, nemusela by se tak hloupě ptát a otravovat mě. Fakt mi to hnulo žlučí. Celkově jsem teď fakt nějaká nabroušená, přitom se mi neděje žádný velký bezpráví.

Bylo mi to všechno líto, takže jsem uronila i slzu. Zamával se mnou ten úklid. Sice bylo správný ty věci po Er. vyhodit, ale vzalo mě to. Nechala jsem si akorát jedno jeho tričko, který jsem nosívala, protože má na sobě takovýho prdlýho fejkovýho Kačera Donalda, dva svetry, který mi daroval a prstýnek. Ten teda i furt nosím, k tomu ho zahodit jsem ještě nedospěla.

Ve středu a ve čtvrtek jsem myslela, že vyletím z kůže! S kolegyňkou jsem domluvená, že jí budu psát seznam úkolů, protože neumí pracovat samostatně. Jsem tolerantní, mám pochopení pro to, když je jí třeba blbě, minule byla nachcípaná, tak jsme se domluvily, že si ty úkoly nechá na tento týden. Jaký byl můj šok, když jsem vkročila do krámu a nebylo hotový absolutně nic. NIC! Kromě regálů s albama. Máme tam dětská fotoalba a s obrázky přírody a pak takový ty památníčky, když se vám narodí mimino. Takže jsem dala na jednu polici památníky a pod to dětská a svatební fotoalba. A naproti jsem do řady vyskládala ty s obrázky přírody – prostě logicky ne. Teď byla dětská alba naproti a na týhle pyramidě v chumlu památníčky a alba s motivy přírody. Co to proboha má znamenat?!

Mělo přijet vedení, nejdřív „vyhrožovali“ s pátkem, pak nedělí. Doufala jsem, že tedy za ty 3 dny dá kolegyně prodejnu dohromady – tak jak jsme se domluvily. To znamená pultovou výlohu, kde nám strašil ještě napůl vyzobanej Valentýn a regál s penálama. Ten „doplňovala“ už asi 3 týdny, akorát sundala krabici tu nacpala na prodejnu. A vedle kasy se vesele válely penály, který jsem jí tam dala se vzkazem, ať je zařadí k těm ostatním až to bude dělat. Dvě pitomý věci! Otázka… půl hodiny?

Nebylo doplněný zboží, přišlo mi, že i to nádobí po mně zas neuklidila (vždycky večer nádobí po sobě umejeme a necháváme schnout do druhýho dne, takže se uklízí až ráno), ale svoje k němu samozřejmě přidala. Prach sice utřenej byl, ale dost lajdácky – třeba kolem knih to jen ošmudlala hadrem, takže ta špína se nanesla kolem dokola. No děsný. Nechala jsem jí tam nějakej papír k podepsání – to taky neudělala. Začala jsem šíleně zuřit, do toho mě sere učetní, ze který tahám dva měsíce potvrzení o příjmech, protože jsem byla loni OSVČ a daně si budu dělat sama.

Rezignovala jsem. Ráno jsem začala cvičením a tohle bylo jak dostat pěstí. To jako né, abych dělala všechno já a ona na to takhle srala! Takže jsem si dřepla, četla si blogy a práci ukázala vztyčený prostředník. Až teda na nějaký zboží, co přišlo, to se udělat muselo. I tak jsem samozřejmě ve čtvrtek měla výčitky svědomí. Mistrová mi ještě den před tím psala, její obligátní jestli je vše OK a v pořádku. Rozčílila jsem se, že si připadám jak ve cvokhauzu, na to mi psala: „Ale já to udělám.“ Kdy ty vole. Na svatýho Dyndy? Řekla jsem si, že jí nějak nenásilně ukážu, jak makám já. Takže jsem si napsala seznam úkolů – bylo jich asi 20. A kromě 2 jsem je všechny zdárně stihla. A kdybych si u toho nedělala ještě svoje věci, stihnu toho dvakrát tolik. Prej že to nejde. A to jsem hezky pěkně nechala na stole u počítače.

Dopoledne mě potěšil Tučňák. Hned ráno, když jsme se potkali na cigáru, mě zdravil – tak jako vždycky. Pak procházel chodbou, podíval se mi zpříma do očí. Chtěla jsem ho pozdravit, pak jsem si uvědomila, že jsme se viděli už ráno, tak jsem se akorát zaculila. Opětoval mi to.

Udělala jsem si krásnou kýčovitou výlohu, doplnila zboží, předělala ty hrůzný fotoalba, naskenovala papíry, vyžádala si opravenou fakturu – kterou paní posílala kolegyni na email a ta se samozřejmě neobtěžovala mi to říct a celkem pochybuju, že to přeposlala učetní. Vydrhla jsem čáru v linu, kterou způsobila roleta, poklidila celý zázemí, utřela ty opatlaný police pod knihama. No chtělo se mi chvílema brečet, nechci nějak žalovat nebo tak, ale vadí mi, že kolegyně dělá hovno a osobní ohodnocení má dle jejích slov slušný a já tam dřu jak mongol a za poslední měsíc jsem ho plný asi nedostala, přišlo mi nějak málo, takže jsem se od rána snažila spojit s manažerem, jestli by byl tak laskav a přijel, že bych to s ním ráda probrala osobně. Navíc mi dluží stravenky a už mě to začíná štvát.

Tak prej nedorazí. Ani se nějak nezajímal, co mě tak moc trýzní. Aspoň že mi učetní poslala konečně ty papíry. Nezapomněla, dost protivným způsobem, podotknout, že od nás taky nemá nějaký papíry. No nemá, když se nám to skoro dva měsíce válí na stole a nikdo z vedení si není schopnej přijet. Pěkně mě z toho všeho rozbolela hlava a žaludek.

Zajímalo mě, co tam kolegyně celý ty dny teda dělá, když není schopná svou práci stíhat. Třeba jí křivdím a měla tam frmol kolem lidí. Jako potupný šmírák jsem zapla kamerový záznamy. Tak jeden den proseděla půlku dne v zázemí, vylezla akorát když někdo přišel. Jednou nechala dokonce zákaznici asi 5 minut stát u kasy a čekat, až ji někdo obslouží. Trapas. Odpoledne jí přišla (ex)přítelkyně, tak to se milostivě už pohybovala na krámě. Nic moc neudělala, kolem půl 8 rozbalily to zboží, bezradně čučely do krabice. No a hezky pěkně po zavíračce se „vrhly“ do úklidu. Šudlaly tu prodejnu do čtvrt na dvanáct!!! A kdyby to aspoň teda nějak vypadalo, ten prach co tam byl ve středu, se nemohl udělat za 2 dny. Úklid je v tom pidi krámu práce tak na 45 minut, i když se to dělá pořádně. Zachvátil mě opravdu velký vztek. Abych nevypadala že žárlím, ale mám chuť jí ty návštěvy normálně zatrhnout. Ještě se dušovala, že ji nebere do zázemí, jako mně je to celkem fuk, Fí. tam taky byl, dával si bundu do skříně, ale podle toho záznamu se tam chovala jako doma. No a jeden den tam prošla prodejnu, srovnala teda nějaký ty dětský gumy a pak dlouze přemýšlela, co by provedla s albama a ty tak hrozně rozbordelila.

No. Nasrala mě.

Bylo mi smutno. Dokonce se mi v noci i zdálo, jak jsem šla po zavíračce na krám a ty penály furt nebyly uklizený! Kromě toho se mi zdálo, jak si mě Er. vymazal z přátel, zablokoval si možnost mu posílat zprávy a já nevěděla, co se děje. Ale měl v přátelích V., takže jsem ji furt otravovala, ať to vyzjistí. 😀

Doma jsem dokoukala Lajnu, už jsem ji viděla teda po druhý, ale konečně jsem se u nějakýho seriálu válela smíchy. Langmajer je boží a chtěla bych umět taky takhle vtipně vyvádět jako on.

Na tři dny volna jsem měla fajn plány, na odreagování. Hned v pátek jsme vyrazily s Šaff. na Ondru Sokola do Studia dva – na představení Celebrity. Byl to stand up, který dělá Ondra sám. Mám ho ráda, jeho humor je mi blízký, navíc je to fešák, takže jsem se dost těšila. A nezklamal, skoro dvě hodiny  jsem se smála tak, až mi ke konci už tekly jen slzy. Byl rozkošnej, když sám sebe odboural, hrozně jsem si to užila. Po představení jsme zašly ještě na skleničku dobrého růžového vína a pak jsme se rozloučily. Cestou domů jsem skákla ještě do Tesca na Andělu, když jsem tam byla posledně pro můj oblíbený veganský salám, byl vyprodaný. Tentokrát jsem měla alespoň trochu štěstí, jedno poslední balení v regálu bylo.

V sobotu nás čekala zábava. Tahle maškarní na konci zimy bývá obvykle takový milník v mém životě. Předloni se pár dní po ní ustrnul vrátit mistr z východu, loni jsem v únoru nechala svoje deprese a jelo se dál. I letos jsem do ní vkládala vcelku velké naděje. Sice netrpím sebevražednými myšlenkami jako obvykle, ale poslední dobou jsem jak časovaná mina a sere mě všechno. Ti moji dementní chlapi, lajdácký přístup mojí kolegyně k práci, vedení. Sem tam mě zachvátí slabost, kdy se celá rozklepu, nemůžu pořádně dýchat, motá se mi hlava a na hrudi cítím tlak.

Vymyslela jsem si jednoduchý kostým – na hlavu jsem dala tykadla, co jsem si koupila u stánku Světlušky a na krk uvázala červený „šátek“ s černými puntíky a Ferda byl na světě. Měla jsem hříšné myšlenky a plány. Po dlouhý době jsem zatoužila po tom někoho svést, už jsem si na chlapa nesáhla ani nepamatuju. Nejdřív mě napadlo, že bych to zkusila na bráchu člena naší party, je to takovej zoufalec, kterej furt fňuká, že ho žádná nechce, ale je celkem pohlednej. Jen tak, pro poveselení. Ale člověk míní, osud mění…

U V. jsme se sešli v naší věrné sestavě už kolem šestý, dali jsme si vínečko a ladili kostýmy. Byla jsem nějaká děsně nervózní. Už asi druhý den mnou proudil adrenalin jak blázen, mám takový zvláštní tušení, že se zas něco semele. Ale na večer jsem se moc těšila. Až si zatancuju, zazpívám.

Lehce po osmé jsme dorazili na místo. Skoro nikdo tam ještě nebyl, v sále se svítilo a muzika hrála z rádia. Mohli jsme si pořádně prohlídnout masky, objednat si pití. S A. jsme si dali houbu, abychom se moc neopili. Celkově jsem toho moc nevypila, měla jsem u V. tak dvě-tři skleničky vína, tady 3 houby a asi 3 panáky jablíčka. Pak jsem si párkrát cucla výborný Zubrowky a to bylo všechno.

Zábava se pozvolna rozjížděla, kapela začala hrát, v sále se zhasínalo. Nějak se mi nedařilo se dostat do tý správný nálady. Nebyla jsem ve svý kůži, dokonce jsem zas v průběhu večera uronila nějakou tu slzu, jsem z tý práce celá nasratá. Ale přitom jsem se bavila, zpívali jsme, tancovali, v jednu chvíli jsem začala na parket tahat i toho bráchu kamaráda, na kterýho jsem měla chvíli zálusk, ale ta písnička hrozně rychle skončila a já si pak uvědomila, že kdyby něco náhodou bylo, asi se ho už nezbavím a tak jsem se porozhlédla po někom jiném. A byl tam. Hamlet! Takový brejlatý roztomilý chlapec, měl dlouhý vlasy. Po pár tanečcích došlo na první pusu. Byla jsem nadrbná, takže jsem po něm furt vyjížděla, ale jemu to očividně nevadilo.

Hrozně rychle to uteklo. Najednou lup – v sále světlo a byl konec. Rozloučila jsem se s Hamletem. Na jednou ke mně přišel jeho kámoš, že mu mám dát pro něj číslo, že by byla škoda, kdybychom se už nesetkali. Pochybuju že se ozve, ale potěšilo mě to.

A. s T. už byli doma, já si sedla na gauč a přemítala co dál. Dostali jsme pozvánku na privát k jednomu klukovi, ale protože už byly asi 4 ráno a mě skolilo něco mezi únavou a depresí, rozhodla jsem se že v nejlepším se má přestat a šla ven na cigáro, že si zavolám taxíka. Chlapec, který u sebe pořádal afterpárty za mnou přišel a strašně mě přemlouval ať jdu s nima. Překvapilo mě to. Dokonce si pamatoval moje jméno. Párkrát jsme se viděli, ale nikdy jsme se nějak extra nebavili. Je to expřítel kamarádky, fešák, připomíná mi moji platonickou lásku Igora Orozoviče, ale s Do. jsme přesvědčeni o tom, že svou orientaci přehodnotil a holky ho tak moc neberou. Je celkem vtipný, jak je ten svět malý, mimo jiné je to bývalý spolužák Li.

Poděkovala jsem za pozvání, ale odmítla. Co to se mnou je? Já nepokračuju v párty?! Přivolala jsem si Taxify a čekala. Řidič furt nic. Na jednou se mi na displayi ukázalo: „Vaše jízda byla dokončena, ohodnoťte ji!“ No kurva drát, co to zas je? Ten idiot vůbec nepřijel, ale prašule mi to strhlo. Paráda. Že já kráva to platím kartou. Nasralo mě to, ale nehorázně. Jo, 75 korun není moc, ale jak si to k sakru může vůbec dovolit? Tvrdnu tam jak kokot a milostpán nepřijede a ještě si to nechá zaplatit. Rozhodla jsem se tý službě dát ale druhou šanci, protože se mi nočkou fakt nechtělo. Druhý řidič si sice účtoval skoro dvakrát tolik, ale alespoň přijel.

Oslovil mě nějaký kluk, jestli by se mohl svést kousek s náma. Souhlasila jsem. Zhruba v půli cesty nás stavěli policajti. Paráda. Naštěstí řidič nebyl ani ožralej ani zfetovanej, takže jsme mohli vesele pokračovat. Cesta byla hrozná legrace, už nevím co jsme řešili, spíš jsme tak jako komentovali tu situaci, ale nasmáli jsme se. S klukem jsme se rozloučili, ten teda šoupl nějakou korunu tomu řidiči – což, když si tak uvědomuju není fér, měl to dát mě, když jsem to platila celý z karty… A řidič mě pak odvezl až před dům. Ještě čekal, až zalezu, vyprávěla jsem mu, jak mě tu před rokem přepadli, tak koukal.

Měla jsem příšernej hlad, protože jsem celý den nic nejedla. A. mi koupil chlebíček, ale do toho jsem jen dvakrát kousla, přišlo mi, že v něm byla šunka a nerada bych se posrala. Tak jsem do sebe nafutrovala lázeňskou oplatku, který mi přivezli naši z výletu. Nejraději bych to zhamala celý, ale za prvý jsem nechtěla bejt prase a za druhý mi bylo líto sežrat dárek v opileckým hladu. Tak jsem to odložila a šla spát.

Když jsem se kolem jedenáctý vzbudila, měla jsem několik zmeškaných hovorů. Práce. Bože za co. Prý přijel manažer P. To se mi jako vyhýbá že tam přijel když mám volno? Tak hlavně že mi sliboval, že dáme kafe a probereme to. Kolegyně mu šoupla jen ten jeden papír a docházku, ostatní poklady, co tam mám připravený mu nepředala – prý to mám poslat poštou. Proč zase já???!!! No, stravenky mi taky nepřivezl, fakt bezvadný. Musím tam nastolit pořádek, od tý doby, co skončil ten druhý manažer, je tam pěknej bordel. Alespoň, že mi poslali ten náborový příspěvek.

Takže jsem doma. Hamlet se mi neozval, nevím ani jestli jsem mu dala to číslo vůbec správný. Jsem nějaká chcíplá, čeká mě dlouhý týden, vůbec se mi do tý práce nechce. Na ten další týden bych potřebovala zas prohodit směnu, abych mohla na jednu akci, ale nemám náladu kolegyni otravovat, zas si říkám, že jí to prostě nařídím za trest. Vzala bych si na to dovolenou, ale takhle na rychlo mi to asi neprojde.

Jsem šíleně lenivá, měla bych pracovat na obchůdku, brzo mi přijde nálož materiálu. Mám tu několik knížek od prababi, která je chce ve čtvrtek vrátit, tak jsem doufala, že něco přečtu a ani ťuk. Chtěla jsem uklidit, hlavně vyluxovat, protože tu mám všude nadrobený ty lázeňský oplatky. A místo toho se válím a dělám kulový.

Ale tak co nadělám.

1 komentář: „Kterak se Ferda mravenec sblížil s Hamletem

  1. Teda soucitim s tebou. Taky jsem mela trable s kolegou, kterej delal hovno pres 5 mesicu. Vsichni si na nej stezovali a sef to neresil. Nabidla jsem mu i, ze mu ukazu co a jak a prej ze vsechno zna. Kdyz se ho zeptal sef, tak zbleptal.
    Az spolecnost, ktera ma nasi spolecnost zamestanou, si zacala stezovat, tak se to zacalo resit a presel na jinou sichtu. Takze ja mam klid, mam super pracovitou kolegyni a ostatni kolegove se bohuzel musi potykat s nim.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.