Otevřeme si bar!

Jsou to necelé dva týdny, co jsem se oblíkala ráno do práce. Pouštěla jsem si na YouTube Schodiště. Písničky šly za sebou v určitym pořadí, který mi vyhovovalo. Tak jako vždy. Vzpomínala jsem na doby, kdy se mi sem tam objevilo nějaký andělský znamení, nejčastěji to bylo právě skrze hudbu. Škoda, že mě tahle schopnost opustila, občas by bylo fajn mít zas pocit, že na tý cestě životem člověk není sám.

„To by byl fór, kdyby místo tý písničky, co vždycky následuje, začala hrát ta jedna konkrétní, která mi vždycky řekla, že se něco stane a bude to dobrý.“ proběhlo mi hlavou. A pak Díra v hlavě skončila a místo tradičního Průměrnýho dne, který v playlistu následoval, začala hrát ta „moje“. „No to jsou fóry. Jak můžu mít jistotu, že je to fakt znamení a ne jen náhoda?“ upřela jsem svůj pohled na notebook. V tu chvíli se sama od sebe zapla televize…

Přišel únor. Nikdy jsem ten měsíc neměla ráda, obvykle v jeho půlce propadám depresi, protože mi chybí sluníčko. Ale pokud uteče tak rychle, jako leden, nemuselo by to být tak hrozný. Těším se na jaro. Až si budu moct sednout na zahrádku hospody a dát si pivko. Až se zas budeme procházet po Náplavce nebo v Riegráčích. V hlavě mi nějaký neodbytný hlásek říká, že v březnu se něco semele. Tyhle předtuchy jsem mívala před lety. Fungovaly, vždycky jsem tušila, co se stane. Pak se chytly se znameními za ruce a se vztyčeným prostředníčkem odešly do prdele… 

Páteční směna byla záhul. Bylo mi smutno, ani nevím proč. Děcka na atrakci před krámem usilovně vřískala a mě to dohánělo k šílenství. Měla jsem jen jednu vidinu – večerní posezení v hospodě. Utíkalo to pomalu, nemohla jsem se na nic soustředit a ovládal mě nepříjemný pocit. V jednu chvíli mi vhrkly i slzy do očí a já dostala strach, že se rozeřvu za pultem. Po druhé odpolední pauze se mi trochu ulevilo. Dokonce mi zvedl náladu i Sekuriťáček, který procházel kolem krámu a strašně nenápadně, když si myslel, že se nedívám, se po mně otočil. Po osmé hodině už to bylo dokonce i dobrý a já si při uzávěrkách začala hýbat bokem při Gangam stylu.

Jaké bylo moje milé překvapení, když se v krámě zjevil Fí. s lahvinkou dobrého moku! To už jsem byla rozjuchaná a uklidněná. V 21:00 jsme zatáhli roletu a hurá na autobus. Lahvinku jsme cestou náležitě ztrestali a krátce před desátou dorazili na místo činu, kde už na nás čekal bratr. Udělali jsme si rezervaci, takže nám nebránilo nic k tomu, abychom se nechali v našem nově objeveném podniku, kde je to moc fajn. hýčkat panem majitelem.

Kromě vínečka jsem si objednala i jídlo a večer plný zábavy mohl začít. Akorát už v tu chvíli jsem začala být docela v náladě, protože jsem od rána do sebe zvládla naládovat 5 prášků na bolest, abych byla vůbec schopná fungovat… Čas plynul, já se stala miláčkem obsluhy. „No do vás to teda teče.“ Řešili jsme vše možné a nemožné, brácha mi dodával morální podporu k zápisu do autoškoly, kterou bych si letos chtěla udělat.

Pak jsem zamířila na toaletu. Zrovna tam někdo blokoval kabinku, už jsem myslela, že snad budu muset do umyvadla. Dveře se otevřely a v nich se objevila sympatická holka. Zůstala na mě koukat. „Kačko???“ Najednou mi to docvaklo. Moje bývalá nejlepší kamarádka ze základky! Jejího bráchu jsem tu potkala minulý týden. Tenkrát jsme se přestaly bavit, protože jsem měla plnou hlavu spolužáka, se kterým jsem se i hodně vídala a to vneslo mezi naše kamarádství šrámy, který se v tý pubertální duši nemohly zahojit. Jakoby v tu chvíli bylo všechno zapomenuto. Představila nám svého přítele a přisedli si k našemu stolu.

Kolem půlnoci to zabalil Fí., my se ještě nějakou dobu veselili. U vedlejšího stolu seděl divnej chlápek. Byl tam celý večer sám, popíjel pivo, četl nějaký časáky a mluvil si pro sebe. Čím větší individuum, tím mě samozřejmě víc zajímá. „Nekoukej na něj. Celou dobu tu po tobě čumí!“ sykl brácha ve chvíli, kdy jsem si týpka začala zaujatě měřit pohledem. Pak nakonec odešel i brácha a já zůstala s kamarádkou ještě chvíli u stolu.

„Co jste dělali tak dlouho v tý hospodě? Jsi přijela až ve 4 ráno.“ ptal se táta, když jsme se odpoledne potkali v kuchyni. Marně jsem se snažila vzpomenout, jak se to mohlo stát. Brácha odešel v kolik? Mohla být tak jedna hodina. Pak jsme se přesunuli do tý přední místnosti k baru, objednala jsem si ještě jedno víno, odešla zaplatit. Venku jsem potkala toho osamocenýho týpka a protože jsem měla problém s hledáním v mobilu, poprosila jsem ho, ať mi zařídí taxík. Mluvil rusky nebo polsky, čeština to nebyla. 😀 Ale kupodivu jsme se nějak domluvili.

„Kdo je je sakra ErHá.? A proč jsem ho hledala v SMS konverzacích?“ mžourala jsem na poslední aktivitu ve svém telefonu. Hm. Tak okýnko, to se mi teda hodně dlouho nestalo. Na jednu stranu není divu, když jsem těch 5 léků pohnojila asi 10 skleničkama vína. 😀

Sobotu jsem si určila jako den odpočinku. A těšila jsem se na nedělní procházku Hvězdou, kterou jsme měli s A. už nějaký pátek v plánu a vždycky nám to něco zkomplikovalo. Ráno jsem otevřela oči a první, co jsem si přečetla byla zpráva: „A nenasněží a nenasněží.“ Pohled z okna mě vyděsil. Takový nadělení! Kde mám boby?!

Protože jsme ale stateční a nějakej půl metru sněhu nás přece nezastraší, procházka se konala! V šest jsme se sešly s V., zamířily do Kauflandu pro vínečko a pak jsme čekaly na A., kterej lehce nestíhal. Za těch skoro 40 minut stání na zastávce jsme si připadaly jak ledové sochy. Naštěstí dorazil. Mně tradičně hned napadl ten bílej bordel do bot. Uznávám, že Superstary nejsou zrovna vhodná zimní obuv. 

Cesta zasněženou oborou byla pohádková. Chyběl nám tam akorát ten Jurášek s Popelkou. Oukej, tohle je vážně nádhera, i když to studí a jinak je to úplně debilní. Došli jsme až k Letohrádku. Mělo to takovou krásnou atmosféru. Zároveň to tam bylo chvílema jak na Václaváku, protože běžkaři měli ideální podmínky a vyrazili protáhnout svá těla. To my jsme protahovali akorát plíce a játra. 

Čas rychle utíkal, nakonec jsme tam strávili skoro 4 hodiny. Ani jsme nebyli moc zmrzlý. Probrali jsme co se dalo – debilní zákazníky a lidi, vzpomínky na lyžařské výcviky a tak dále a tak dále. Kolem jedenácté jsme se vypravili zpátky, cestou ještě prohrábli knihobudku, kde jsem ulovila přes 50 let starý snář. Na zastávce, kam jsme zdárně dorazili, si A. všiml, že mu někde vypadla láhev s vodou, kterou dostal jako dárek. Věděla jsem, že bych se už nestihla vrátit tak, aby mi jel autobus a pravda, podruhé se mi tam už nechtělo, takže jsme ho zbaběle nechaly, aby se na dobrodružnou bojovku s cílem láhev najít, vrátil sám.

Doma jsem byla na slušňáka kolem půlnoci. Protože venku fakt nebylo úplně nejtepleji, trvalo mi nějakou dobu, než jsem se zahřála. Aneb není nad spánek v mikině a teplých ponožkách! 😀 To vždycky vede k tomu, že se probudím kolem třetí úplně přehřátá a bývá mi akorát blbě. Tentokrát to teda bylo bez toho „blbě“, ale zato jsem měla naprosto parádní žížu.

Ráno jsem začala cigaretkou u jednoho bočního vchodu pro zaměstnance. Hned se tam vyjevil jeden z tý sekuriťácký bandy. Říkejme mu třeba Tučňák. Je to sympaťák, už od začátku se vždycky hezky pozdravíme. Občas na mě přišel, že si mám zavírat zázemí, bo z toho má pan šeditel úzkost. Prý je sice na mojí straně, ale musel mi to vyřídit. „Víte co, pane šediteli? Jděte do prdele. Nebo si zavřete na tu chvíli, co vyřizuju pracovní emaily, oči!“ Upozornil mě na zákaz kouření a odkázal na rampu, kde si plíce ničit beztrestně můžeme. Oukej. Sám měl zapáleno a řekl mi to mile, tak jsem ho bez řečí poslechla.

Pondělky bývají na krámě slabý. Já bych to teda nazvala jako úplně v prdeli. Hned ráno mi tam vlezla ženská jak vystřižená z nedělní debaty o debilech. Nevím, jestli to byla stará matka nebo celkem hezky udržovaná babička, ale s malým klukem se zastavili u regálu s hracími kravinami pro děti, který teď zkrátka frčej.

Z: „Máte tyhle plastelíny ještě v jiných barvách?“
J: „To nemáme, jen ty co jsou vystavené.“
Z: „A chodí vám jiné barvy? Můžete mi je všechny vyjmenovat?“
J: „To je různý, záleží co nám pošle dodavatel. Pravidelně nám chodí ty se třpytkami, pak jsme tu měli jednou neonové…“
Z (aniž by mě nechala dokončit myšlenku): „Můžete mi je ukázat? Kde je máte?“
J: „Momentálně je máme vyprodané, v nabídce máme jen ty, na které právě koukáte.“
Z: „Můžete sem jít a říct mi jaký ty barvy máte?“

Náš zákazník, náš pán, takže jsem bez mrknutí oka šla za tou babiznou a začala jí jmenovat barvy toho, co držela v ruce.

Z: „Rozbalte mi to.“
J: „To se nezlobte, to bohužel nemůžu.“
Z: „A co to vlastně je?“

Trpělivě jsem začala popisovat, k čemu je daný produkt dobrý. Ženská ho vzala a k mé úlevě i s ním mířila k pokladně, že ho tedy zakoupí.

J: „Takže vás poprosím o 199 korun.“
Z: „Dejte mi k tomu pytlík.“
J: „Tady za korunu vám můžu dát tašku.“
Z: „To nechci!!! Dejte mi zadarmo nějakej mikroténovej sáček!!!“

No, nejhorší je srážka s blbcem. Naštěstí mě nezačala mlátit, nebo tak. Mikroteňáky nemáme! Přitom prcek, kterej byl kupodivu v pohodě, měl na zádech batoh, kam by se mu těch plastelín vlezlo nejmíň 15. A taky že ji tam nasupeně nacpala. Babizna jedna protivná. 

Těšila jsem se na pauzu. Svítilo sluníčko, bylo fakt krásně. Šla jsem jako hodná holka si zapálit na rampu. Potkali jsme se s Tučňákem, který si taky zrovna vychutnával svou nikotinovou chvilku.

T: „Že tam k těm dveřím chodí kouřit víc lidí?“
J: „To víte že jo. Občas tam někoho potkávám. Dokonce… Není to tak dávno. Tam byl na cigáru jeden váš kolega.“
T: „Jooooo?“
J: „No snad si nemyslíte, že ho prásknu. Máte to jako bojovku, já nic na nikoho neřeknu.“

Pak jsme se oba začali smát. Tak nevím, jestli ho odhalil, já jsem stále jako hrob!

Při odpolední pauze mě čekala menší radost. Ukrajinec od odpadu je zpátky! Ano, já si vybírám velice perspektivní partie. A ano, již dlouho jsem neměla muže. Byl tu od mýho nástupu, občas tak zvláštně kouká a párkrát mi vyrval ty šílenosti z ruky a začal je vyhazovat, aby mi ušetřil práci. Tvářil se u toho teda furt jak kakabus, ale bylo to takový milý gesto. Dokonce přede mnou začal i třídit, což obvykle nedělal. 😀 Kromě něho tu byl jeho kolega, ten se staral o úklid, drandil si na chodbách na takový tý mašince. Občas jsme po sobě koukali. Ne že bych se chystala do nějaký akce, ale něčím jsem si je oblíbila. A jednoho krásnýho dne oba zmizeli. Jak typický. Srdce mi poskočilo, když jsem zaslechla od lisu ten známý hlas. Často se potkáváme na cigáru, občas se tam s někým baví nebo telefonuje a já se snažím nestoudně hovor odposlouchávat, abych ten jazyk trochu oprášila.

Úterý bylo o něco lepší, sice mi to moc neutíkalo, ale odpoledne jsem se vrhla do generální přestavby prodejny. Cílem bylo všechno zboží druhově sjednotit. Aby, když chcete kružítko, jste nemuseli lítat od regálu k regálu jen proto, že jsme to měli roztříděný z části dle dodavatelů… Byla to fuška, udělala jsem si v podstatě takovou lekci step up aerobicku, kdy jsem na ten stupínek vylezla nejmíň 60 x. Výsledek je uspokojivý. Řekla bych, že i když to nevypadá tak hezky barevně, jako předtím, je to o dost praktičtější a přehlednější. A teda část s pomůckama na geometrii je fakt super.

Taky Tučňák udělal něco hrozně divnýho. Ráno jsme se potkali na chodbě, normálně jsme se pozdravili. Když pak v průběhu odpoledne procházel kolem krámu, upřeně se mi díval do očí. Div si hlavu nevyvrátil! Co to, k sakru, bylo?

Pilná práce zaslouží odměnu. Dorazila za mnou kolegyňka, koupily jsme si dvě lahvinky skvělýho vína, který jsem nedávno objevila a šly na „meeting“. Ta holka je blázen a to obdivuhodnej. Představa, že jedu někam přes celou Prahu, pak tam skoro 3 hodiny mrznu s flaškou venku a nakonec jedu zas hodinu a kus zpátky a ráno vstávám do práce… Dejte mi pokoj. I když je pravda, že je mladší než já a v jejím věku jsem taky byla jak superhrdina. Teď si dám dvě skleničky vína a ráno mám problém vylézt z postele. A poslední dobou mám problém vylézt i bez toho vína. 😀

Bylo to fajn, vždycky probereme prodejnu, vymýšlíme nějaký zlepšováky a nápady, pak zdrbneme samozřejmě i chlapy, svěříme se sobě s různejma aktuálníma starostma a protože se známe chvíli, vyprávíme si o tom, co bylo, než jsme se poznaly. Jsem ráda že ji mám a že už si vzala k srdci moje dobře mířený rady a krám šlape, jak má.

Domů jsem dorazila nějak po půlnoci. Úspěšně se mi podařilo doklouzat se, aniž bych si zlámala nohy. Na návštěvě byl brácha, který u nás přespával. Zajímavý, asi dva dny před tím jsem vzpomínala, jak jsme vždycky usínali a kecali. Jako mít pokoj sama pro sebe je samozřejmě v mém věku skvělý, navíc odpadly takový ty problémy jako boj o to, na co se budeme koukat a tak. Můžu nerušeně čumět na Růžovku, muhehe. Můžu si cvakat do notebooku třeba do 3 do rána, nebo naopak můžu všechno vypnout už v jedenáct a jít spát. Ale občas je mi smutno. Nemám si s kým povídat. Sice furt s někým datluju přes notebook, ale to není ončo. Tohle je vlastně i důvod, proč furt zůstávám u našich. Sice mi ta nesvoboda leze na nervy, ale strašně se bojím bydlet sama. 

Chvíli jsme ještě poseděli, já propadala do mikrospánku, takže jsem si už ani nic nenalila a na koberci v tureckém sedu tiše hibernovala. Kolem jedný jsme zalehli do postelí a chvíli kecali. Přesně tak, jako to bylo dřív… „Půjdeš s náma zítra do báru?“ „Hele, já ti nevím, posledně jak jsi odešel, tak nevím, co se ty 3 hodiny dělo a trochu se bojím, jestli jsem tam nedělala nějakou ostudu.“ „Já šel ale až ve 3!“ Bingo!

S Šaff. jsme si naplánovaly zas nějaká ta divadelní představení. První letošního roku nás čekalo ve středu. Americký bizon v Činoherním klubu. I když jsem poměrně divadelní zběh, v Činoheráku jsem měla premiéru.

Probudila jsem se polomrtvá. Z toho mě vyrušila informace, že má psa na veterině a neví tedy, jestli to do divadla vůbec stihne. Komplikace, paráda. Že mě to překvapuje. Až do odpoledne jsem klimbala a někde v koutku duše si skoro i přála, abychom to odpískaly. Jenže zase lístky už byly koupený a na Ondru Sokola jsem se těšila. Kurva drát.

„Tak v sedm tam budu!“ probudila mě pozitivní zpráva. Vyskočila jsem z postele a šla ze sebe udělat člověka. Hezky nehtíky, umejt se, vymyslet, co si vezmu na sebe. A pak hurá na tramvaj a hlavně si nezlámat nohy. Sešly jsme se krátce před sedmou na Václaváku. Byla pěkná zima, takže jsem ani nedokouřila cigáro a zapluly jsme dovnitř. Stihla jsem ještě rychlý víno a pak jsme se uvelebily do naší druhé řady. Konečně jsem herce viděla ostře! 😀 

Představení mohlo začít. Don (Martin Finger) vlastnil malé vetešnictví. Společně s jednodušším Bobem (Václavem Šandou) a společníkem Teachem (Ondřejem Sokolem) se plánovali vloupat jednomu sběrateli mincí do bytu a sbírku mu odcizit. A tím začne docela slušná jízda děje. Na hře se mi líbilo, že bylo všechno jasný, nemuseli jste složitě dumat nad nějakýma náznakama čehokoli, všichni tři herci byli skvělý, takže nejde ani říct, kdo z nich nás oslovil nejvíc. Člověk se zasmál, ale i zamyslel. Strašně se mi líbily všemožný efekty – třeba část představení se odehrává na obrazovce ze záznamu průmyslových kamer, dokonce na scéně i pršelo… Musím říct, že mě to fakt nadchlo a klidně bych vyrazila znova.

Slušný člověk by hned po skončení nasedl na tramvaj a jel domů, kor kdyby měl tak bohatý program na čtvrtek, jako jsem měla já… A co já? No samozřejmě jsem jela do báru za bráchou a kamarády! Ten den se ze mě stal magnet na debily…

Začalo to už na Vodičkově. Stála jsem u zastávky, vychutnávala si cigárko a spatřila motajícího se bezdomovce. Bylo mi naprosto jasný, že bude škemrat. A taky žejo. Nejdřív na mě málem spadnul, pak chtěl prachy. „Nemám.“ rezolutně jsem odmítla. „Tak mi dej aspoň cígo.“ škemral, zatímco se potácel ze strany na stranu. S povzdechem jsem začala hledat v kabelce. Začal mít nějaký kecy, že mu nic nedávám. Neudržela jsem a zvýšila hlas, že co kurva asi dělám! Pak mi cpal, asi jako symbol smíření, růžovýho krabicáka. Děkuju, nechci. Vrazila jsem mu cigáro a naštěstí odešel.

V hospodě už bylo plno. Brácha mi přišel na proti. „Vedu vám posilu.“ houkl na pana majitele, když jsme vcházeli dovnitř. Následovalo vřelé vítání celého osazenstva a pak došlo na objednávku. Měla jsem hlad jako vlk. A tak jsem si dala topinky nakrájené na hranolky. Říkají tomu sláma a je to strašná závislost. Protože jsem opravdu měla na další den hodně zařizování, k pití jsem si dala pivo, to mě aspoň neopije. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se večer mohl pokazit. Dokud do hospody nevtrhla banda ožralejch dementů.

Šli jsme si zapálit ven. Já, brácha a jeho kamarád. Kluci si jsou docela podobní. Je pravda, že spíš si lidi myslí, že jsou sourozenci oni dva, než já a brácha. Protože on je vysokej a vyhublej a já jsem malá a tlustá. 😀 Jeden z tý nově příchozí party si k nám najednou stoupl a začal chlapcům právě říkat, že jsou to určitě sourozenci. Jak jsme byli takový střízlivý a uvědomělý, nějak jsme neměli náladu se vybavovat s cizím ožralou. Tak jsme dokouřili a šli dovnitř.

Následovala zavíračka. Takže: „Šéfe, popelníček by nebyl?“ Pak se rozjely písničky na přání a bylo to fajn. Párty začala potom trochu upadat, všichni přítomní šli druhej den do práce, takže jsme se pozvolna loučili. Zbyla jsem nakonec jen já, brácha a Li., kterej měl už poměrně problémy s artikulací. Když byl zrovna pouštět muziku, sedl si k nám ten pobuda, co otravoval venku. Začal mlet o tom, že jsem určitě dobrá kamarádka pro život, ale že by být bráchou se mnou nespal. Tak to můžeš být naprosto v klidu. Pak začal hovořit o tom, že je spasitel a zároveň náš stvořitel. V tu chvíli frkl tak, že se všechen popel z popelníku vysypal po celym stole. Bylo hrozně divný být střízlivá a uvědomělá. Nese to svoje nevýhody – musela jsem to uklidit. 😀 

Dál mlel něco furt o nějakym dědečkovi, kterej ho seslal na zem. Možná že ten popel byl dědeček. Furt mi ty popelníky bral, pak se chvástal, že je nejbohatší osoba v Praze a bla bla bla. Lezl nám dost na nervy, nějak se nám ho nedařilo zbavit, ty jeho nesouvislý kecy nás nudily, když začal kecat o tom, že je posel Batmana, už jsme ho fakt plánovali poslat do prdele. To udělal nakonec Li., kterej se ho výsměšně zeptal: „O co ti sakra jde? K věci?“ Podivín se dal na ústup, protože vedle Li. si připadám i já jako křehká víla.

Konečně klid. Asi na 30 vteřin. U stolu týhle party zbyl jeden takovej kudrnatej dlouhán. Ze začátku mi přišel celkem sympatickej. Zůstal na mě čumět, myslela jsem, že se chce třeba omluvit za toho jeho otravnýho kámoše. Vypadlo ze mě: „Doufám že taky nejsi spasitel s dědečkem, jako je tvůj kámoš.“ Kluk se rozzuřil jak býk při pohledu na červenej hadr, začal na mě dělat ramena. Resp. chystal se mi dát regulérně do držky. Dělal nějaký šílený xichty a že má dědečka, ale ten je v nemocnici a umírá. Jako sorry kámo, tohle je sice na hovno, ale mlátit mě za to nemusíš. Poslala jsem ho do prdele a modlila se, ať celá ta parta už někam odtáhne.

Bráchu to otrávilo tak, že dopil svoje poslední malý pivo a odešel. Jak jsem taková neohrožená a fakt bych o někoho v nutný sebeobraně přerazila třeba půllitru, zůstala jsem tam sedět sama a začala se bát. 😀 Li. byl na baru, šel nám ještě pro pivča. Čekání na něj bylo nekonečný. Naštěstí se ty kreténi už nevrátili. Až když už byl Li. naproti mně, vrátil se pobuda a ptal se, jestli si může vzít jednu nesnědenou topinku. S vidinou, že se ho zbavíme, jsem mu řekla že jasně, ať si vezme třeba celej ten talíř. Vyhrkl, že ten souhlas potřebuje od Li. Takže tu máme šovinistu. A odkdy nemá nejbohatší Pražan 30,- na topinky? Dement.

S Li. jsme ještě chvíli pokecali a kolem třetí ráno se odebrali k placení. To je taková paráda, když v 7 musíte vstávat! 😀 Ožralá partička otravných kreténů seděla u stolu před barem. V tu chvíli, co jsme tam přišli, jedna z osazenstva vylila celý pivo, seděla v tom a místo toho aby se aspoň teda omluvila, začala po všech děsně ječet, že za to můžou oni!!! Majitel zoufale koukal. „Nemáte to lehký, co?“ soucitně jsem se na něj podívala. „Já to nechápu. Vy třeba i když se opijete, jste všichni tak hodný a je s váma sranda. Tady Li. má v sobě 14 kousků a vidíte, že by tu vyváděl jako tyhle kreténi?“ Zatleskala jsem Li., kterej na účet podniku popíjel už jen čistou vodu. „Tak vy jste měla pět piv…“ začal mi počítat útratu. „Zapomněl jste mi tam připsat to jídlo.“ využila jsem své uvědomělosti. Usmál se: „To nechte bejt.“ Pak nám ještě nabízel panáčka na něj, to jsme teda odmítli. Podal nám ruku a poděkoval. Koukal trochu dojatě, protože přímo za náma vyváděla ta šílená partička.

Vyšli jsme do tý zimy a zavolali si Taxify. „Dej mi vědět, že jsi dobře dojela.“ zamumlal Li., objali jsme se. Odjel a já vyčkávala svůj vůz. Stála jsem na druhý straně ulice. Krásný stříbrný Passat se blížil. V tu chvíli se rozrazily dveře z hospody. Pobuda byl vyhozen. A následovala scénka jak z nějakýho akčního filmu. Pobuda mě uzřel, rozeběhl se. Já překonala hromadu tý sněhový břečky, hupsla do Taxi. Pobudu málem sejmulo auto v druhym pruhu, jen tak tak zastavil a udělal krok zpátky. Začala jsem se pásat a naléhala na řidiče: „Hlavně mu neotvírejte!“ Pobuda po zavrávorání chytil druhý dech, doběhl až k našemu vozu, v tu chvíli taxikář šplápl na plyn a ujeli jsme! 😀

Cesta byla super, hezky jsme si pokecali. O práci, ožralejch lidech a tak. 😀 Fakt to byla zatím asi nejlepší cesta tágem, co jsem zažila. Navíc to auto bylo fakt luxusní. Ou jéééé.

Domů jsem dorazila lehce po tý třetí. Ještě jsem stihla Li. napsat, že jsem v bezpečí domova.  „Dobrou noc.“ přišla mi okamžitá odpověď.

Pomodlit, vyčůrat a spát.

3 komentáře: „Otevřeme si bar!

    1. Měla, ale na blog.cz se zobrazovaly jako normálně písmena a znamínka. Tady nevím, jak ty xichty odstranit. Takže je zkus ignorovat. 😀

    2. No, hele, tady v komentech se mi taky zjevil. A ty ho tam máš hezky jako dvojtečku a „D“. To není fér.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.