Pojďme se přátelit

Bylo to ráno, jako každý jiný. Nenáviděný zvuk vycházející z mého telefonu mi připomněl, že mám před sebou další pracovní den. Nesnáším to. Ještě aspoň chvíli nerušenýho spánku! Žel se nedá nic dělat, natáhla jsem ruku po svém aktuálním největším nepříteli a budík vypla.

Žádost o přátelství? Posadila jsem se na postel. Kdo se mnou chce kamarádit? Promítla jsem si svoje starý i nový známý. Vždyť je všechny v přátelích mám, dokonce i s tím Er. jsme si takhle nedávno virtuálně „plácli“. Že by kolega knihkupec, se kterým jsem se naprosto neostýchavě spustila na firemním večírku?

Tak přece se nebudu napínat. Rozklikla jsem ji a během následující vteřiny jsem byla probraná, jak nikdy předtím. Hasič???!!! No tě prsk. Co se mu stalo? Proč? Jak? Cooo?

Cestou do práce jsem si promítla těch pár našich setkání. Už jsem ho znala od vidění z dřívějška, nikdy jsme se nebavili ani mě nějak nezajímal. Pak jsem prožívala takový zvláštní období. Er. byl na Ukrajině, měl zase nastoupit k nám do práce. To jsme spolu ještě nic neměli, ale já tušila, že se to brzy změní. Pracovně jsem randila s F., u kterýho jsem dva týdny před osudnou párty měla nocleh. Taky zrovna šel někam hýřit a já si uvědomila, že spolu nechodíme a nikdy ani nebudeme a naprosto iracionálně jsem se rozhodla mu to natřít.

V hasičárně, kde se tenkrát kamarádovy narozeniny slavily, to byla už celkem slušná párty. Přišla jsem zrovna z cigára a Hasič nesl tác s nějakým jídlem a bezradně koukal na překážku v podobě dveří. Měla jsem na něj nějaký ironický poznámky, ale dveře jsem mu otevřela. Uznale okomentoval, že jsem nejenom hezká, ale i galantní. Pak jsme se nepotkávali a z doslechu vím, že to nejdřív zkoušel – tak nějak na koho se dalo. Mohl si ušetřit práci a začít rovnou u mě, žejo. 😀 

Když hodina postoupila a naše hladiny alkoholu v krvi se zvýšily, potkala jsem ho v kuchyňce. To je takový centrální místo celého objektu. Strašně to tam vždycky smrdělo a i přesto, že to byla nejmenší místnost, shlukovalo se tam nejvíc lidí. I tak se stalo, že jsme tam najednou byli sami dva. Nalévala jsem si drink a dali se do řeči. Něco se mi na něm děsně líbilo. Náš rozhovor začal být čím dál tím vřelejší, až jsme najednou stáli nebezpečně blízko sebe. Společný kamarád, který nás vyrušil, zavřel dveře se slovy: „Nebudu rušit.“ To jsem brala jako zelenou k novému dobrodružství.

Jaký byl můj šok, když krátce po něm dorazila jeho manželka. Ehm. Dušovala jsem se, že vědět to, nikdy bych to přece neudělala. Nejsem svině! Jojo, člověk míní, alkohol a chtíč osud mění.

Za necelý dva měsíce se vrátil Er. a my to skutečně dali dohromady. Na chvíli. Čekala jsem na něj až do zimy. Pak jsem to napůl vzdala a přijala pozvánku od F. k dalšímu mecheche. I když dopadlo o něco líp, než to naše březnový, věděla jsem, že tohle je mezi námi definitivní konec. A taky že jo. Pracovně jsme se sice ještě sem tam asi rok vídali, ale k žádnýmu soukromýmu setkání už nikdy nedošlo.

Dva týdny po tomhle zážitku jsme opět jako parta skončili v hasičárně. U stolu ve společenský místnosti seděl Hasič a pozoroval, jak jsme tam v tý velký bandě vtrhli. Díky tomu, že jsem v sobě měla už pár vín a nějakou tu vodku, nesnažila jsem se splynout s židlí, jako tomu bylo v létě, když jsme se tu náhodně takhle potkali a byli nuceni sedět u jednoho stolu. To jsem se totiž jako správné cudné děvče ještě styděla za své činy.

„A hele, nazdar. No co tak koukáš. Pamatuješ si mě vůbec?“ spustila jsem palbu. „Jasně, že si tě pamatuju.“ Posadila jsem se na volnou židli vedle něho. „Víš o sobě, že jsi hroznej hajzl? Vždyť máš rodinu a jsi ženatej!“ Pokýval hlavou: „Jojo, jsem, vím to o sobě.“ A už jsem se od něj nehla. Chodil mi pro pivo, půjčil mi ovladač od televize a povídali jsme si. Pak údajně vyhnal zbytek party, která se mě ani nesnažila ukecat, abych šla s nima. Zůstali jsme sami dva.

Bylo to rychlý a intenzivní. Ovládl mě ďábel. Během pár vteřin byla naše nahá těla propletená na zemi. A to i navzdory tomu, že jsem to už přece věděla.

Kolem třetí ráno jsme naši soukromou seanci ukončili. Šla jsem pěšky domů a každý bodnutí spáleného kolena mi připomínalo, že jsem udělala špatnou věc. Ale jelikož jsem si připadala citově totálně vyprahlá, bylo mi to úplně fuk. Ta loutkoherečka je zpátky.

Tolikrát jsem otevřela jeho FB profil a chtěla mu napsat. „Naučíš mě kulečník?“ Promítala jsem si všemožné scénáře, zatímco mé koleno se pozvolna hojilo. Jak zařídit, aby se naše cesty zase protly? Co na tobě, k sakru vidím? Nikdy bych tě nemohla milovat, ale i tak jsi můj 8. hřích. Ještě jedno propojení, pojďme na to! Vždyť už je to přece jedno! Jsi zmetek, podlej zmetek. Ani nejsi atraktivní. Sakra, šíleně mě přitahuješ. Co u mě hledáš? Co ti s ní chybí? Taková krásná ženská. Co jsme to zase udělali. Jsme oba úplně stejný bezcitný kreténi.

„Víš o tom, že jestli se bude tradice opakovat, v březnu tu máš Er.?“ Proto mě jeho březnový návrat ani trochu nepřekvapil.

Zpozorovala jsem jeho zarytý pohled na jizvu, která zdobí od jedné prosincové noci mé koleno. Co se mu asi honí hlavou? Jasně, že jsem ti byla „nevěrná“, ty hajzle, když jsi byl takovou dobu v trapu a nedals mi o sobě vůbec vědět! Nelituju ani jednoho polibku, ani jednoho pohlazení. Kdybys tu byl, nemusela jsem hledat útěchu v cizí náruči!

Nikdy nepřišlo definitivní zapomnění. Mým životem a postelí neprošlo sice moc lidí, ale bylo jich dost na to, abych mohla srovnávat. Neseš si krásnou stříbrnou medaili a já vstupenku do pekla.

O co ti sakra zase jde? Zjistím. Potvrdila jsem žádost a napjatě čekala, co se bude dít. Přišel mi FB pozdrav. Oplatila jsem ti ho. Když jsem večer po víně o vině své přemýšlela, napsala jsem ti. Cože sis na mě po dvou letech vzpomněl? Párkrát jsem tě za tu dobu potkala. Naposled v létě, když jsem ze vedle tebe zcela náhodou ocitla v autobuse. Zbaběle jsem utekla. A celou cestu jsem pak pozorovala tvůj obličej a snažila se přijít na to, co se mi na něm tak líbí.

Prostě sis vzpomněl. A chceš mě vzít na výlet. Po dlouhý době se mi zatemnil mozek a přemýšlela jsem vagínou. Vím to. Uděláme špatnou věc.

Na ten výlet si vezmu svou novou mikču!“
„Tak to se těším.“ 

A já se těším, až jí ze mě svlíkneš.

Rozpalte kotel a naostřete vidle. Nevím, jak tohle přátelství dopadne, ale vím, že za sebe neručím.

 

1 komentář: „Pojďme se přátelit

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.