I tak se dá žít…

Na úterní večer jsem se moc těšila. Původně to teda vypadalo, že si budu muset koncert Schodiště v pražském Vagonu nechat ujít, ale nakonec mi to nedalo a poprosila jsem kolegyňku, jestli by to za mě nevzala. Souhlasila, takže jsem měla celý den pěkně pro sebe.

Poslední dobou se ve mně něco zlomilo a ne že bych byla vyloženě nafrněná, ale začala jsem si trochu víc věřit a podle toho se i chovat. Vzala jsem na sebe krátký vínový šaty, udělala si nehty, přes to oblíkla novou mikču s růžema, do uší šoupla náušnice s granáty po prababičce a rty přetřela tmavou rtěnkou. Jako bonus jsem na sebe oblékla kabát, který mi ještě nedávno byl malý. Wow, nevypadá to vůbec zle! Jde se na párty!

I přesto, že tahle kapela vznikla ještě před mým narozením a písničky má vážně bezvadný, žádný velký davy na ně nechodí. Ale mně to svým způsobem vyhovuje. Na místě jsme se s Fí. sešli v 19:00. Nad Národní třídou zářil obrovský oranžový měsíc. Dokouřila jsem a hurá do klubu. Tam nikdo nebyl. Kromě obsluhy a kapely. Když jsme si odložili, naše kroky směřovaly na bar.

Během půl hodiny přicházeli první hosté. Mezi nimi dva mladý kluci, kteří se usadili vedle ke stolu. Netrvalo to dlouho a už nastalo první seznamování. Chlapci nás zvali na fotbálek. Fí. odmítl, že ho neumí. Já ho teda taky moc neumím, ale slíbila jsem, že až dorazí brácha, určitě si match dáme.

Brácha dorazil do půl hodiny. Šla jsem mu naproti, že si dám venku ještě cigaretku. Před vchodem stála partička tří feťáků – jedna holka a dva kluci. Měli dva psy – jednoho dospělýho a pak maličký krásný štěňátko. „Krásko!“ podívala se na mě prosebně holka, „nemohla bys nám, prosím, koupit dole pivo?“ Omluvila jsem se, že to bohužel nejde, že si nesmíme brát pití ven ani my, co jdeme jen kouřit, ale jestli by nechtěli teda aspoň cigáro. Vypadala překvapeně a potěšeně. Na oplátku mi půjčili na pomazlení štěňátko.

Vrátili jsme se dolů a vyzvali chlapce na zápas. Šlo nám to báječně. Hlavně teda bráchovi, já se sice do míče trefím, ale nemám tu ránu v zápěstí, abych dokázala vstřelit branku. Schodiště už na jevišti mělo zvukovku, při mé oblíbené Díře v těle mi to hraní šlo hned o něco líp a tak na sebe první gól nenechal dlouho čekat. A pak druhej, třetí… A najednou jsme vyhráli. Vyšší brýlatý kluk s tím byl v pohodě, zato jeho kamarád působil, že se za chvíli sesype. A to jsme ho ani nenutili podlézat. 

Pak už začal samotný koncert. Hurá do první řady na řádnej bigbeat. Pamatuju si, jak jsem na ně šla do Vagonu předloni poprvý. Byl to můj druhý navštívený koncert kapely a uměla jsem tak akorát jen ty refrény. Nevěděla jsem, jak se jednotlivý členové jmenují, neznala jsem ty hlášky mezi písničkama. Vždycky je to takový nový a vzrušující.

Setlist byl na hity skutečně bohatý. Čas není nekonečný a ne vždycky se dostane na všechny moje nejoblíbenější skladby, tentokrát chyběla jen jedna. Velkou parádní jízdu jsme odstartovali „Beze vší poezie“, pak následovala moje zamilovaná „Dokonalá kost“. „Maha maha“ a „Půjdu a skočím z Bezdězu“ nikdy nezklamou. „Vyhlídkový let“ považuju spíš za takovou oddychovku, stejně jako následující „Stařenu“. Nechyběla ani „Láhev“, kterou jsem si oblíbila letos v létě, „Don Kichot“, kterýho jsem nikde na netu nenašla a strašně mě to mrzí, protože je vtipnej. Za zmínění stojí „Není čas“, podle který jsem dokonce nedávno pojmenovala článek, „Nalejte cigára“, „Díra v hlavě“, nejlepčejší „V Praze 7“, moje nejzamilovanější „Karty jsou rozdaný“ a závěrečná „Ze zvyku“.

Ke konci už všichni tancovali a hopsali, já snad poprvý navazovala oční kontakt s kytaristou, holky vedle mě chvíli braly i do poga (ale na to si připadám už celkem stará, tak jsem se po chvíli s díky vrátila na můj klidný koutek :D). Vyřvali jsme si přídavek – i když je „Pržola“ beze slov, poslední dobou jsem si ji fakt oblíbila. No a pak moje oblíbený „Pytlíky ČSA“! Ty jsou prostě boží. Nebylo akorát „Dysko song“, který jsme si prostě jen nevyřvali. To mě trochu zklamalo, protože byl v původním plánu, ale lidi holt rozhodli jinak.

Byla jsem plná euforie a energie. A taky vína. A tahle kombinace způsobila, že jsem šla za kytaristou škemrat o playlist a trsátko. Jako takhle, škemrat jsem nemusela, stačilo úplně normálně hezky poprosit a už jsem si táhla svou kořist ke stolu. Jaký bylo naše překvapení, když se najednou u našeho stolu zjevil a ptal se nás, jak jsme na ně narazili, že si všiml, že na koncerty chodíme pravidelně. Povyprávěla jsem mu svůj oblíbený příběh, jak jsme s Er. šli na Avoid a oni tam zrovna byli. Příběh se mu líbil. Já si připadala děsně blaženě, jako skalní! Oslovila mě kapela! A když jsme pak kouřili venku, tak se s náma rozloučil dokonce sám Doktor!

Ještě jsme chvíli v klubu zůstali. Už tam jela rockotéka. Udělala jsem psychologickej rozbor osobnosti tomu mrzoutovi, ten koncert hodnotil jako „nic moc“ a celkově se tvářil jak kyselá prdel. Jeho kamarád se smál, že mám pravdu, že mu taky furt říká, ať se občas odreaguje a je trochu pozitivní. Dole jsme si dali skleničku, trochu si zatancovali a kolem jedný, nebo kolik bylo, jsme vyrazili na tramvaj. Tam jsme neodolali a dali si kousek pizzy. Něco tak odpornýho jsem dlouho nejedla. Fuj. A ještě to bylo studený. Druhej den jsem protrpěla na oné místnosti. Dobře mi tak, takový sračky furt žeru. 😀 

Prý si můžu přát tři přání… Krát šest.

Středu jsem vyhlásila odpočinkovým dnem. Nebo jako takhle. Pracovala jsem. Ale jenom hlavou. Protože jsem si stanovila krásný datum, kdy obchůdek otevřu, vytvořila jsem si strategický plán a k tomu potřebuju materiál na další tvoření. Takže jsem seděla u internetu a vybírala a vybírala a vybírala. Dostává to konkrétní podobu a já se moc těším.

Jinak jsem dělala velký prd, dokonce jsem odpoledne i na chvíli usnula. Naši pak někam odjeli, tak jsem se pustila do kulinářského umění. Dostala jsem chuť na rajskou. Mám teď celkově zas problém s jídlem, po dlouhodobém nechutenství jsem začala jíst, ale jsou to samý nic moc zdravý věci teda. A navíc mám šílený chutě na sladký. Naštěstí nepřibírám, ale i tak doufám, že mě to brzo přejde. Brrr. Jako ne že by rajská s knedlíkem (vždycky ji jím s těstovinama – a ne, těhotná nejsem) bylo něco zdravýho, ale po dlouhý době jsem dostala chuť nevzít za vděk nějakou polotovarovou sračkou nebo jídlem z dovozu.

Ani nevím, kdy jsem šla spát, asi kolem druhý. Spalo se mi divně. K ránu se mi začal zdát divnej sen, děsně živej. Byl v něm Er. Přijel a chtěl být zase se mnou. Nastěhovala jsem si ho domů. Měl hrozný výčitky svědomí, furt se ke mně tulil, objímal mě. I přesto jsem mu nějak nedůvěřovala, schovávala jsem před ním úspory a posílala ho k našim do obýváku, aby mu otec pořádně vyčinil. Probudila jsem se celá vyjukaná, ale to jsem ještě netušila, co se mi bude zdát potom…

Máma někam odcházela a pustila mi psa do pokoje. Šla jsem se nasnídat, pak si pustila krátký dokument o domácím násilí, na který jsem narazila na jednom fóru o tomhle tématu… No a už to začalo. Ve snu mi přišla zpráva, že Exova babička, kterou jsem měla vždycky moc ráda, umřela, a jestli bych přijela na pohřeb. Jela jsem. Pak tam byla nějaká ta hostina po obřadu. Vůbec netuším, proč jsem na ni šla. Ex. tam nebyl, byla jsem v nějaký místnosti a hlídala jeho dítě. V tu chvíli ke mně dorazila extchyně a začala mi děsně nadávat a říkala, jak je dobře, že mě nechal. Zatímco do mě hučela, pořád jsem se starala o to děcko, protože Ex. seděl někde v hospodě a psal mi SMS, jak mám dorazit, že mě chce zpátky. Pak se ve mně něco zlomilo a poslala jsem je všechny z plných plic do prdele. Tchyně mi nevěřila ani slovo, ale mně se děsně ulevilo.

Probudila jsem se děsně vyčerpaná. Se toho asi nikdy nezbavím. Takže jsem celý dnešní odpoledne proválela. Probrala mě až jedna zpráva v novinách…

Policie hledá svědky, který se pokusil napálit lupič, který na jednu prodavačku vytáhl minule pinďu. Hned jsem ten xicht poznala. Už jsem o tom psala v článku „Není čas“. Šla jsem do práce, po jedný veselý párty, takže mi trošku hučelo v hlavě. Bylo naštěstí pondělí a to nám na krám chodí málo lidí. Kolem poledne mi tam přišel týpek, od pohledu vypadal jak bezdomovec a začal do mě hučet. Nejdřív se mě ptal, jestli může počkat, až mu šéf zavolá a řekne mu, co chce nakoupit do kanclu. Pak fígloval nějaký hovor, kdy tomu druhýmu na drátě říkal, že se omlouvá, že nemůže podrobnosti k soutěži od rádia Kiss sdělovat, protože je zaměstnanec.

Když domluvil, dal mi „neodolatelnou“ nabídku. Prý z Brna jede jeho bejvalka a na dálnici jí kleklo auto. Chtěli tu scénu sehrát spolu, ale teď je nahranej. Tak jestli bych s ním nešla do toho napůl, že mi řekne, kde to auto od rádia zastaví, dostanu 70 000,-. Ještě se mi vysmál, že takový peníze si v papírnictví určitě nevydělám. Dál jsem si s ironickým úšklebkem rovnala Piloty. Když viděl, že se mnou fakt asi nehne (a už mi to začalo být i poměrně nepříjemný a přemýšlela, jak se ho zbavit) zeptal se mě, kde jsou v OC záchody a obchod s jídlem. Ochotně jsem ho nasměřovala k východu. Požádal mě o propisku, že si prej zapíše ten nákup od šéfa. Bylo mi jasný, že neuvidím nikdy už ani jeho, ani tu jednorázovou propisku, ale ta vidina, že zmizí byla tak krásná, že jsem mu nějakou vrazila a rozloučila se s ním. Pak odešel, já zavřela krám a odešla na cigáro. Týpka jsem fakt už nikdy neviděla.

Zmínila jsem se V. a ta ho měla v hotelu dokonce dvakrát. Vždycky přišel s tím, že chce šéfa ubytovat a než mu zavolal, taky se jí snažil vylákat k tomu bájnému autu od rádia.

Policejní týdeník sleduji už pár let a vždycky si říkám, jestli bych ty pachatele šla napráskat nebo ne. Kdysi se tam objevil kluk od nás ze sídliště, s bráchou jsme si marně snažili vzpomenout na jeho jméno. Než se nám to povedlo, už ho chytli, takže to nám naše rozhodování vyřešilo. I teď je v článku výzva veřejnosti.

Mně nic neudělal, jen jsem přišla o propisku, to mě fakt nepálí. Ale i tak jsem napsala svému známému policajtovi, který vyšetřoval to moje přepadení minulý rok a poradila jsem se, co dál dělat. No, tak si mě možná pozvou na výpověď, mají se mi během týdne ozvat. Třeba bude zas nějaká sranda, poslední výslech jsem si fakt užila. 😀 Zní to teda fakt šíleně, ale tak co no. 

Tak hlavně že se nenudím, žejo…

 

2 komentáře: „I tak se dá žít…

  1. No, nenudíš. Mám pocit, že jsi sebevědomnější, než z doby kdy jsem tvé články četla naposledy (to snad jsi byla ještě na blog.cz). Ale přeju hodně štěstí a ať ti ten pěkný přístup k životu vydrží.

    1. Děkuji, po těch všech malérech a katastrofách, který jsem přežila, si fakt připadám trochu líp než dřív. 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.