Mám tě ráda!

Pokaždý, když sleduji nějaký seriál, tak si říkám, jak to ty postavy dělají, že se velmi rychle dokáží zamilovat do někoho novýho. Když pak spočítáte všechny partnery svého oblíbeného hrdiny, který během 10 řad vystřídal, než našel toho pravýho parťáka, nestačíte se divit, jak vysoký číslo to je.

Jenže ona to není výsada jen filmového plátna. Znám takový lidi i v realitě. Když jim jejich láska nebeská dá košem, během měsíce vzplanou novou vášní a celý ten kolotoč jede nanovo, jen po boku někoho dalšího. Přemýšlím, jestli mi to přijde divný, nebo jim  závidím.

Když jsem se přestěhovala sem na tuto adresu, zrušila jsem i rubriku VKV. Ona mi celkově chybí nějak chuť psát, protože není moc o čem. Stagnuji. A přesto to všechno kolem mě frčí kosmickou rychlostí.

Dělám kariéru. Konečně. Začala jsem si připadat jako člověk. Mám uznání, dostává se mi vděku a to vše se projevuje i na bankovním účtu. Připadám si jako snob, o takový výplatě se mi v chráněný dílně ani nesnilo. Zvyká se na to velmi rychle a je to fajn. A asi i díky tomu jsem přestala řešit chlapy. A i ženský. 😀 

Jen babička se mi snaží často ten – ani snad ne nepříjemný – fakt vtloukat do hlavy. „Musíš si KONEČNÉ najít nějakýho toho chlapa.“  A když se mnou zrovna necloumá, jaká jsem nemožná stará panna, snaží se mi vnutit myšlenku, že založit si profil na seznamce je nejlepší nápad, který by mě mohl napadnout, kdybych nebyla tak zabedněná. Protože přece je to strašně jednoduchý. Lidský bytosti jsou jak housky na krámě. Stačí si jen ukázat prstem a říct si, tu chci!

Musela jsem na Silvestra do práce. Nebylo mi úplně nejlíp, protože jsem předchozí večer navštívila V. v hotelu a jelikož to byla její poslední směna, náležitě jsme ji oslavily. Takže jsem byla poměrně nevyspalá. Ale musela jsem za kolegyňkou, protože neumí dělat měsíční uzávěrky a navíc se s náma chystala na párty. Cestou na autobus jsem koupila láhev šampáňa a s TroubleGangem v uších vyrazila na krám. Už jsem dobíhala cílovou rovinku, na jejímž konci mě čekalo překvapení. Sekuriťáček. Máchal rukama a vykřikoval: „No kde jste, my tu na vás už čekáme!“ A skutečně, když jsem si minule pustila kamerový záznam, vyhlížel mě asi 5 minut. 😀

Tu chvíli, kdy jsme se seznámili, si velmi dobře pamatuju. Otevíráme v 9:00 a je jen na nás, v kolik do práce dorazíme. Můžu sem přijít klidně v 8:59, pokud nemám na ráno nějaké resty. Chodím raději s půl hodinovým předstihem, protože občas vynechávají autobusy a ráda si uvařím v klidu kafe a zajdu ještě na cigárko. Tenkrát jsem dorazila opět tak, celá natěšená, že mám do otevíračky ještě skoro půl hodiny. Před krámem stál nasupenej kurýr a spustil na mě, že má pro mě 2 palety zboží a už tu hodinu čeká. Nenechala jsem si to líbit a velice ostře jsem mu začala oponovat, že to není jaksi můj problém.

Odešel pro paletu a za mnou přišel Sekuriťáček. Byl samej humor. A mě to rozesmívalo. Ten den jsme se potkali ještě několikrát. Občas jsou prostě lidi, ke kterým okamžitě cítíte jakousi důvěru. Zdrbli jsme vedení OC, on mi dal informace, o kterých jsem neměla tušení a který se hodily. Od tý doby za mnou občas takhle zašel. Dělali jsme si srandu ze zákazníků, z nás, z kolegů. Takovej srandista, před kterým okamžitě ztrácíte zábrany. Připomíná mi něčím trochu F., to bylo taky takový číslo. Tenhle je ale menší a trošku starší.

Když nás na Silvestra vyprovázel ven, zvala jsem ho na šampáňo, který jsem mezitím stihla vychladit. Vypadal, že by i šel, ale měl ještě práci, museli zavřít. S kolegyňkou jsme si lahvinku šly teda načít samy. Stály jsme na hřišti, pouštěly si písničky, popíjely a debatovaly. A najednou, kdo kolem nešel… Sekuriťáček. „Tak já si myslel, že tu dělaj bordel nějaký parchanti a ono jste to vy.“ Přidal se k nám. Zvláštně koukal. V tom civilu nevypadá úplně zle. Není to ošklivej chlap. Má takový to svoje kouzlo. Pokuřovali jsme a povídali si. Zmínila jsem se, že jsem před pár dny sledovala zápas Marpa a Rytmuse. Prý se koukal taky. Hm. Pozvala jsem ho k nám na párty, odmítl, že už něco má. Co? S kamarádem na pivko. Tak to vypadá, že konečně někdo, kdo nemá manželku. Nebo manžela. Nechal si kvůli nám ujet autobus a pak jsme se rozloučili. A já se na ten novej rok začala nějak víc těšit…

Vždycky jsme spolu s Er. byli na sebe dost telepaticky napojený. Děsilo mě to. Hlavně v dobách, kdy jsem ho ještě moc neznala a on se vždycky odněkud vyřítil, já seděla na schodech a on věděl naprosto přesně, co se mi zrovna honí v hlavě. Když jsme pak spolu začali žít, samozřejmě se to zintenzivnělo.

Pak to skončilo. Ono to teda skončilo úplně všechno. Žádná znamení, žádný cizí hlasy. Asi jsem to všechno nechala v chráněný dílně. Chybí mi to. Vize mě provázely asi 3 roky a i když to občas nebylo hezký, člověk aspoň věděl, na co se připravit. Teď je to fuč a mně se nějak nedaří to probudit.

Bylo to někdy v prosinci, kdy jsme měly s kolegyní společnou směnu. Náhle jsem ztuhla, zbledla a tělem mi lítal adrenalin jak splašený. Kolegyně mě starostlivě pozorovala: „Děje se něco? Jsi nějaká vyděšená.“ Je to tady. Propojili jsme se.

Nedalo mi to a doma otevřela notebook. Během 10 minut jsem našla jeho profil, který si ten den založil. Našla jsem ho, aniž by tam měl svoje jméno. Koukala jsem na jeho fotku. Vypadá jinak. Nemá na ní ten svůj rádoby drsný výraz, kterým maskuje nejistotu. Celkem mu to i sluší. Ze zvědavosti jsem mu projela samozřejmě všechny dostupný informace. Fandí spolku ochránců žen, kteří bojují proti domácímu násilí. Vzpomněla jsem si na naše občasný „bitky“ a začala se smát. Jo, v tomhle jsme stejný.

Nemůžu vrátit čas. Nejde to. Odpustila jsem mu a už necítím vztek. Asi i proto jsem mu cestou domů z vydařené silvestrovské oslavy poslala novoroční přání. Bez zášti, ironie. Už jsem ani nedoufala, že to ještě umím. Překvapila mě odpověď. Milá, vstřícná. „Chceš se vidět?“ O pár dnů později žádost o přátelství. Chtěl si mě proklepnout. Předchozí večer jsem zaslechla ty mrtvý hlasy. Náhoda? Potvrdila jsem ji. Uvidíme, jestli se někdy uvidíme. Chci, zároveň mám strach. Ale je fajn se konečně nezlobit a cítit smír.

Tradičně jsem si ze Silvestra krom super zážitků odnesla pěkný nachlazení. Hned na první lednový pátek jsem byla domluvená s A., že půjdeme na procházku. Tak jsme šli raději do hospůdky. A tam byl můj oblíbený MR.

Je to zvláštní známost. Jsou to asi 3 roky, možná 4, co se tahle hospůdka otevřela. Je to momentálně jediný podnik, kde mi přinesou objednávku, aniž bych musela říct slovo a jsem tam zkrátka jako doma. Tenkrát jsem tam byla teprve po druhý. A jeden můj bývalý kamarád tam měl mít akustický večer. Byla z toho pěkná fraška. U vedlejšího stolu seděla navíc parta chlápků, ten jeden byl pěkně nalitej a začal mě a T. otravovat. Miluju nevyžádaný rady. Řekl mi, ať zhubnu, že pak kvůli mě opustí manželku a bude se mnou, ale že dokud jsem takhle tlustá, tak s ním nemůžu počítat. Do T. se pustil, že studuje školu úplně na hovno, která jí k ničemu nebude. Dopadlo to tak, že T. se nasrala a šla domů. Kamarád s kytarou se pro změnu vyprdl na mě a šel za nějakejma cizíma holkama, který mu dávaly na rozdíl ode mě nekonečný obdiv. Parta chlápků zavolala otrapovi taxíka a MR. mě pozval ke stolu. Byl jinej, neměl na mě žádný blbý kecy, nesnažil se mě svádět, nekomentoval mi prsa.

Před rokem mezi svátky jsme se potkali. Pamatoval si mě. Dali jsme se do řeči. Od tý doby se potkáváme často a já jsem vždycky moc ráda, že se vidíme. Je s ním sranda, vždycky hezky pokecáme. Občas prohlásí, že by rád nějakou ženu pozval na večeři. K ničemu se ale nemá a já chci být taky jednou lovená.

Tentokrát jsem byla nějaká rozjuchaná. Kouřili jsme spolu venku i s jeho kamarády. Ukazoval mi bundu, co mu přinesl Ježíšek, měl srandovní svetr se sněhulákem a celkově byla docela legrace. Pak mi přál hezký nový rok, dostala jsem pusu na tvář. To jeho kamarád byl udatnější, dali jsme si pusu na pusu. A mně pak bylo trochu líto, že jsem takovou řádnou pusu nedala i MR.

Stačily ještě asi 2 cígo pauzy a mezitím vypitý další 3 vínka, abych sebrala odvahu. Stála jsem o schod výš, koukala mu do očí, načež jsem ho objala a řekla něco, co říkám tak maximálně psům: „Mám tě ráda!“ Následovala pusa a výměna kontaktu. KONEČNĚ!!!

Když jsem doma pak usínala, zablikal mi mobil. SMS na dobrou noc. Ooo.

V pondělí za mnou dorazil do práce. Zrovna jsem měla dovařenou vodu na kafčo. Bylo to všechno takový fajn a přirozený. I když nás dělí od sebe dost let, máme si tak nějak furt co říct. I bez chlastu. A kdyby nám to vyšlo, budu mít i vnučku! 😀 

Dělám si srandu, ale vždycky ho budu mít tak zvláště ráda.

Těšila jsem se do práce. Konečně jsem jako motivaci viděla konkrétní tvář. Jako takhle, od začátku si dělám srandu, že se mi tu líbí ti dva Ukrajinci. Jeden dělá u odpadu – výborná partie – vždycky na mě děsně blbě čumí a netřídí! Minule jsem přinesla plasty, vyškubl mi je z ruky, podíval se mi do očí a beze slova je hodil – pozor – do žlutý popelnice. Pokrok. Nějak podobně to mezi náma začalo s Er….

Pak je tu ještě jeden, ten se zas stará o úklid chodby a má docela pěknej zadek. Vždycky když jdu ráno na krám, tak tu luxuje vedle a hezky ho vystrkuje. Jednou mi držel dveře a když jsem ho pozdravila, celej se rozzářil.

Ale nikdy nebyli dostatečná motivace k tomu, abych vstala s chutí a nadšením. Najednou jsem viděla Sekuriťáčka a vstávalo se mi mnohem líp. Jaký bylo ovšem moje zklamání, když tu po chodbách chodil úplně nějakej novej vocas. No to snad né! Co když ho vyhodili? Co když se na to vyprdl? Že by se ani nezmínil, když jsme byli venku? Zachvátila mě panika. A ta trvala poměrně dlouho. Než zase kolem proběhl. A zahulákal: „Zdravím!“

By byl fór kdyby povýšil a měl by jmenovku. Bych si ho pak mohla proklepnout na FB. Minulý týden jsem šla o pauze na cigáro. Stála jsem tam asi 2 minuty, když v tom se zjevil. V novém oděvu. Povýšil. A na krku mu visela jmenovka jak kráva. Kouřili jsme, já mu vyprávěla nový zážitky se zákazníky. Smáli jsme se. A mezitím mi moje zkažený oči těkaly na jeho hruď. Povedlo se! Hned jak zmizel jsem vytáhla mobil a začala lustrovat. Nemohu si pomoct.

Pokud na FB nemá neaktuální informace, tak je NEZADANÝ!!! Sakra, tuhle situaci neznám, jak se svádí nezadaní lidé? 😀

Je teda opět ve věku, kdyby mi mohl dělat tátu, ale vypadá mladší. Tak uvidíme. Šla bych na pivčo. I když má rád Ortel… 

Přišla nám pozvánka na firemní večírek. Já, taková ozdoba všech recepcích a pohřbů, abych na takové události chyběla? Nemyslitelné! Čím víc se os(t)udný pátek blížil, tím nervóznější jsem nějak byla. Navíc mě čekala řeč s kolegyní, které to počáteční nadšení do práce vydrželo asi jen týden a já tu teď každý den musím něco řešit a už mě to přestává bavit. Když jsem jí minule vypsala, co se mi nelíbí, akorát se z toho rozbrečela a stejně nemám dojem, že by se začala nějak moc snažit.

Naštěstí to probíhalo všechno celkem ok, směna utíkala dobře. Naučila jsem ji nějakou administrativu, v klidu řekla, co je potřeba zlepšit. Devátá hodina se přiblížila a my mohly opustit krám. Nervozita udeřila v plný palbě. Táta se nabídl, že nás tam odveze, protože měl stejně cestu k bráchovi, který bydlí kousek. A tak jsme jeli. Byla mi šílená zima, šíleně jsem zrudla v obličeji. Měla jsem v plánu se po dlouhý době namalovat, ale udělal se mi takovej ekzém, že jsem to nechtěla zhoršovat.

Na místě už bylo strašně moc lidí. Překvapilo mě, kolik jich znám. Hned jsem se šla hlásit k „vrchnosti“, pak jsem si tam našla kamaráda, se kterým jsme se už asi 2 roky neviděli a já teprve asi před týdnem zjistila, že jsou z nás kolegové. Hned jsme tam po sobě skočili a vykřikovali: „To je taková paráda!!!“ 😀

Nervozita ze mě velice rychle opadala. Cítila jsem se jistá, pořád jsem se s někým vítala, seznamovala. Nejvíc mě potěšil asi rozhovor s manažerem J. Krom toho, že je to fakt fešák a nemohla jsem se na něj vynadívat, říkal, že jsou s námi spokojený a že až se budou otvírat další pobočky, počítají se mnou na vyšší pozici. Ou jé. I ředitelka mě tam furt oplácávala a chválila a já si připadala děsně váženě a spokojeně. Dokonce jsem od jejího syna venku zjistila, že mají stejnýho psa jako my, jsou dokonce i stejně starý a mají podobná jména. Hned mě vedla představit manželovi, v tý eufórii jsem se jí šla prostě pochlubit s fotkama. 😀

Řádně se pilo, něco málo se i jedlo, našla jsem tam Fí. ženicha, seznámila se se zajímavými lidmi, prostě paráda. Kolem půlnoci nás vyhodili, že zavíraj a nastala tedy otázka, co dál? Přece nepojedeme domů. Takže se sebrala parta nejodvážnějších pařmenů a pokračovalo se do nějaké studentské hospůdky. Dlouho za námi zbytek nejel, načež jsme zjistili, že jsou v tom baru vedle. Nám se ale líbilo víc tady, takže jsme do 3 do rána seděli u stolu a debatovali.

Nemám ani tak okno, ale dělo se toho hrozně moc, že moje mozková kapacita to nebyla asi úplně schopná všechno zpracovat. Byl tam s náma vedoucí, který mě přijímal i jeden manažer. Měli moc dobrý víno a hráli bezva muziku, já si hodně padla do noty s potenciálním ženichem pro Fí.. Pak jsem odešla na cigáro, vrátila se a zasedla židli jednomu Kolegovi. Usmál se, že v pohodě, že si vezme novou. Sedl si vedle mě. Nějak kolem druhý hodiny začali hrát Redhoty a to nás vybudilo ke zpěvu. Nevím, jestli jsem zpívala tak děsně, že mě chtěl umlčet, ale najednou jsem měla jeho jazyk ve svý puse. Málem jsme samou vášní spadli z těch barových židliček.

Když nás kolem třetí zase vyrazili, že zavírají, nakonec jsme vzali za vděk i tím barem, který se nám původně nelíbil. Tam jsme si sedli k takovýmu temnýmu stolu, objednali si pití… No a my vesele v našich vášních pokračovali. Cumlali jsme se tam s kratšími přestávkami asi 4 hodiny. Vyrušil nás akorát známý hlas – na baru byl kámoš! 😀 Svět je malej. No, jako mít oholený nohy, asi ho na ten záchod dotáhnu, i kdyby nechtěl. 😀 I když on asi i chtěl, jen nějak nemohl… Holt se toho vypilo fakt dost, no.

K ránu jsme šli tancovat. Ani si nepamatuju, když jsem naposled tančila takovýhle tanečky s heterákem. Na tohle jsme experti s Do., po tom vždycky lezu a většinou se i přes jeho opačnou orientaci líbáme, ale tohle bylo fakt jiný. Ještě že manažer říkal, že co se stane na večírku, zůstane na večírku. Kupodivu i vím, jak se chlapec jmenoval, kolik mu je a vyměnili jsme si čísla. Našla jsem si ho i na FB, ale asi mu psát nebudu. 😀 Podle profilu vypadá ale poměrně inteligentně, dokonce mi tam i nějakej jeho kámoš vtloukal do hlavy, že na něj mám být hodná, že měl taky celkem smůlu na holky… Ale tak číslo má, když se ozve, možná s ním někam zajdu. Pokud si mě pamatuje. 😀 

V 6 ráno jsme byli opět vyhozeni. A protože se říká, že v nejlepším se má přestat, rozhodla jsem se svoje milé kolegy opustit a jet domů. Měla jsem toho už taky dost a představa, že jedem ještě někam MHD do báru, dejte pokoj. Objednala jsem si tedy taxíka. Nemohl mě najít. Já absolutně netušila kde jsem, jen tam byla nějaká zastávka. Na tu opačnou najednou přijelo auto a zastavilo. Přešla jsem přechod, nastoupila a zeptala se, jestli je to můj Taxify. Pán se tvářil poměrně vyděšeně a vyhnal mě, že to teda žádnej taxík není a že čeká na někoho jinýho. 😀 Musela jsem se smát, strašně jsem se omlouvala. Jemu to asi jako taková prča nepřišel, ale když já už mám ty brejle fakt špatný a ty SPZ nepřečtu. A jo, měla jsem ještě asi 5 promile. Naštěstí hned po tomhle mém ántré přijel už skutečně můj pan řidič a odvezl mě do bezpečí domova.

Tohle byla skutečně párty hard. Velice zdařilá párty hard.

Jsem šťastná za to, že jsem do týhle firmy šla.

„Hlavně se moc neopij, víš že máme hřbitovní párty.“ Když jsem se kolem dvanácté probrala z kómatu, věděla jsem, že tahle velká párty nekončí. S V. jsme byly už pár dní domluvené na naší oblíbené hřbitovní seanci. Bylo mi úplně jasný, že zas pojedeme na diskotéku…

Naši na mě koukali od televize: „V kolik dorazíš?“ „No, asi dřív než v 7 ráno, jsem unavená. Takže tak kolem půlnoci bych chtěla být doma.“ 

Mrzlo až praštilo. Byla jsem patřičně vybavená, pod džíny jsem si nacpala legíny a pod novou krásnou mikču ještě svetr. Takže mi skutečně bylo asi prvních 20 minut šílený vedro. Kolem půl 9 přijel i Fí., dali jsme si červené s colou, zdrbli co se dalo a pak rozumě usoudili, že se přesuneme do hospody, abychom nebyli zbytečně nemocný. Tam jsme zvládli asi 3 pivča, když v tom V. vyhrkla: „Pojďte, pojedeme si zatancovat.“ Praštila jsem skoro hlavou o stůl. Já to věděla. Je to tady.

Tak jsme zaplatili, já zjistila, že se absolutně nevyznám v jízdních řádech – nejdřív jsem koukala na opačný směr a pak jsme si nevšimla, že ten poslední autobus staví na půli cesty a pak jede do garáží. Holt blondýna, no. Takže jsem objednala Taxify, mám tam teď nějaký výhodný ceny a hlavně jsem se děsně rozmazlila a i když mi hromadná doprava normálně nevadí, nechtělo se mi v tý zimě kodrcat busama. Zrovna se vracela T. domů, tak čekala s náma. Držela jsem mobil v ruce a pozorovali jsme mistra řidiče. Když byl už asi 300 metrů od nás, najednou to zmizelo a bylo. Nepřijel, nepřišla mi žádná zpráva, nic. Nechápeme.

V. tedy, že objedná Uber. Ten vyrazil, načež ho asi o 100 metrů dál čapli policajti. Čekali jsme asi 10 minut a policejní kontrola nebrala konce. Sakra, tohle se může stát jen nám. Takže jsem se rozhodla dát ještě jednu šanci Taxify a jelo se. Byla jsem taková příjemně rozjetá z toho předchozího večera a říkala jsem si, že lapnu nějakýho fešnýho Ukrajince. To je totiž diskotéka, kde se česky už skoro nedomluvíte a já tam vždycky něco rusky mluvícího prostě urvu. 😀

Následovalo – až je mi to hloupý říct – zklamání. Na místě byli asi jen 4 Ukrajinci, jinak to byl samej Čech. Jeden se mi líbil, byl teda hubenej, že bych ho asi rozmáčkla pouhým objetím, ale měl takový ty hezký rysy jako Er. Ale nebyli to žádní párty chlapci, takže dopili pivko, asi půl hodiny tancovali a kolem druhý odešli.

Dobře, umím se bavit i bez Ukrajinců a úletů. Takže jsme si vystačili sami. Kor po tom, co jsme potkali kamarádku, kterou jsme už asi rok neviděli. Byla na plastice, takže jsem si dokonce poprvý v životě ošmatlala silikonová ňadra a docela mě to nahlodalo, že bych si konečně na tu operaci taky našetřila. Nepotřebuju zvětšit, naopak, chci je výrazně zmenšit a dát tomu nějaký tvar.

Byla sranda. Tancovalo se, pilo, paráda. Jen já musím mít vždycky něco. Začlo mi bejt přirozeně na padnutí, takže jsem šla na záchod si sundat ty legíny. Měla jsem pod těma všema vrstvama šaty, ale nechtěla jsem to s tím obnažováním přehánět. Jenže jak už na ty kalhoty nejsem skoro zvyklá, byly mi šíleně nepříjemný. Takže jsem zas letěla na záchod prohodit natáhnout legíny. 😀 Furt něco prostě.

Co vám budu povídat. Domů jsem dorazila kolem pátý. Táta se mě včera během odpoledne zeptal: „Tak co, dneska jdeš zase na tah? A z tahu rovnou do práce?“ 

Néééé. Já už jsem stará paníííí.

1 komentář: „Mám tě ráda!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.