Není čas

V hlavě se mi honí jeden nápad na článek za druhým. Opravdu jsem se těšila, jak si na nové adrese budu pěkně pokračovat v tom svém pisálkovství. Žel, času není nazbyt, protože když už mám volno, tak ho raději trávím s přáteli a rodinou, no a aby toho nebylo málo, umřel mi notebook.

Proto tedy, jako správný rebel, využívám tiché momenty, kdy nám na krám nechodí lidi, a s výrazem nedůvěřivého detektiva hážu svoje skoro měsíc starý zážitky do editoru…

Směna před výletem, o kterém jsem se rozepsala v článku předchozím, byla opravdu výživná. I když už jsem měla být na krámě podruhý sama, nakonec mi předchozí večer psala Marť., že ji vedoucí na čtvrtek posílá k nám. Zajásala jsem.

Hned po jejím ranním příchodu jsme si uvařily kafčo a já pak poslouchala absurdní zážitky, který si přivezla z Ukrajiny. Překvapilo mě, že moje představy se dost shodovaly s realitou. Navíc byla asi patnáct kilometrů od Er. bydliště, tak jsem si říkala, že alespoň v něčem mi mluvil pravdu. To prostředí bylo úplně stejné, jak popisoval. Povaha místních mě taky nepřekvapila. Pohostinní hodní lidé, co neznají hranice. Takže Marť. přijela přepapaná a vodku prý nechce dost dlouho vidět. Musím říct, že jsem se nasmála a z jejího vyprávění bych se nebála udělat nějaký film. Bylo by to něco, jako „Účastníci zájezdu“.

Samotná směna byla ovšem tragická. Ve středu mi přivezli několik várek zboží. To bylo vlastně poprvé, co jsem byla na krámě úplně sama. Od rána se kazilo, co se mohlo – první zákaznice chtěla desky, ale nebyly naskladněný, takže jsem je nemohla projet kasou a v tom překvapení jsem netušila, jak si je naskladnit, pak další ženská chtěla vteřiňák, ty jsme naceňovali s brigádníkem dva dny před otevřením a byla u nich špatná cena – nám nejde cena změnit v kase, no naštěstí ho za tu levnější nechtěla (a vlastně až teď jsem zjistila, proč jsme tam udělali chybu) pak dorazil pán, co chtěl vypsat paragon a já jak byla ze všeho zblbá, tak jsem nevěděla ani jak se jmenuju, takže mi to musel nadiktovat. 😀 Profesionál zkrátka. Do toho všeho mi tam vlítli na návštěvu naši, já na pokraji zhroucení, jen tak tak jsem zadržovala brek.

Naštěstí jsem si tu největší várku nakonec v pohodě napřijímala. A tu druhou jsem si nechala na druhý den. Hned jsem tedy napsala panu skladníkovi, s čím mám problém. Když jsem si to zboží totiž napípla, nenašlo mi ho v systému. V takovým případě si musím právě od skladníka vyžádat soubor, který si v systému zalistuju a pak už to jde. To jsem nikdy v praxi nedělala, jen mi to vysvětlovali na školení. Za boha mi to nešlo. Připadala jsem si jak dement. Marť. na mě z prodejny volala: „Všechno v pohodě?“ „NAPROSTOOOO!“ odpověděla jsem za doprovodu mlácení do klávesnice ENTER.

Nebyla úplně moje chyba, že mi to nešlo. Za prvý nám počítač v kanclu trochu blbne, ten systém je můj vrstevník, a hlavně mi to nikdo nikdy pořádně neukázal. I tak jsem se dostala do stavu, kdy mi hučelo v hlavě a celá vzteky bez sebe jsem se snažila záhadu rozlousknout. K večeru mi volal náš vedoucí, toho jsem si za poslední měsíc překřtila na „přítele na telefonu“ a pořád jsme nemohli přijít na to, v čem je problém. Až asi po půl hodině nám došlo, že se před kód píše ještě zkratka značky, proto to nešlo. Takže celá šťastná jsem začala ty zpropadený svíčky konečně přijímat. Štěstí mi vydrželo do chvíle, než jsem narazila na jednu, která přecejen nebyla zalistovaná. A jak jsem psala zoufale manažerovi: „Pan skladník šel už spinkat.“ Takže jsem poraženě odešla z boje a nechala ty tři várky protisměně.

O výletě na báječný koncert Schodiště jsem se rozepsala v samostatném článku. Potřebovala jsem to jako sůl. Výlet, skvělá muzika, hodně vína a nezávazné seznámení. Jakpak se asi má můj milý bigbeaťák J… Sobotu jsem tedy plánovala strávit v klidu domova. Ale plány mi trochu narušila T., která mě vytáhla do hospůdky. Tam mě čekala jedna blbá zpráva – můj oblíbený hospodský skončil. Škoda, bude mi chybět to škádlení s ním. Místo něj tam ovšem nastoupil opravdu fešák.

Taky jsem zas po nějaké době potkala starého dobrého hospodského známeho MR. Byl tam ve stejné partě, venku jsme se vřele přivítali, já mu povyprávěla o své nové práci, tak říkal, že se za mnou někdy staví. S jeho kamarádem jsme si konečně potykali. Mám je ráda, dá se s nima bavit o normálních věcech a nemají jen nějaký stupidní primitivní narážky. Tentokrát jsme řešili krom mé nové práce i seriály.

Domů jsme šli kolem půlnoci, byla jsem dost unavená. Při placení mi nový hospodský pochválil peněženku, to mi udělal radost…

I přesto, že jsme toho ani moc nevypily, nedělní vstávání bylo poněkud krušné. Uvažovala jsem, že se ven snad ani nepůjdu podívat, ale po dvou letech se nám vrátila kamarádka z Ameriky a tak jsem se tedy vykopala na její přivítací párty. Ta se nesla v klidném duchu, bylo nás tam hodně, ale obsluha byla děsně otrávená a protivná a bez okolků nám dávaly najevo, že nás tam nechtěj. Protože byla kamarádka z cesty unavená a ještě nebyla ani doma, kolem desáté se s námi rozloučila. Zbyli jsme já, A., V., De. a Lu. Nějak se nám nechtělo domů, takže jsme zamířili ještě do další hospody, kde padla nejedna tequila. A druhej den já. 

Jojo, člověk stárne a je to znát. Normálně by mě 4 skleničky vína a 3 panáky tequily akorát příjemně zahřály, tentokrát jsem se fakt nesnášela, protože jsem musela do práce. Nebylo mi ani vyloženě blbě, jen jsem byla šíleně nevyspalá a hučelo mi v hlavě, že jsem špatně slyšela. 😀

Naštěstí ty pondělky jsou v práci poměrně mrtvý, takže jsem to obstojně zvládala, doplňovala jsem zboží, uklízela prodejnu a tak. Kolem poledne mi na krám vtrhl opravdu divný chlap. Na první pohled by člověk řekl, že je to snad i bezdomovec. Prohlásil, že má za úkol od šéfa nakoupit věci do kanclu a jestli mi nevadí, když se bude zatím jen koukat. Bylo mi to, upřímně řečeno, celkem šumák, takže jsem si dál hleděla svýho a ignorovala ho. Ten se ale nenechal snadno odbýt, takže mi začal vykecávat díru do tý nahluchlý hlavy. Začal mi vyprávět, že teď je soutěž od rádia Kiss a že když v rádiu zazní signál, musí žena jít na místo, kde mají auto a pokud tam přijde první, dostane odměnu asi 70 tisíc korun. Ani to mě nějak nenadchlo a dál jsem si vybalovala propisky. Pokračoval, že jeho bývala přítelkyně jede z Brna, že on je z toho rádia a navíc chlap, takže soutěžit nemůže, tak se dohodl s ní. Ale měla po cestě na dálnici defekt na autě a nestihne to. Potom mi navrhl, jestli bych do toho nešla s ním. Neopomenul rýpnout, že těch 35 tisíc, který bych z toho měla jako provizi je určitě o dost víc, než si tady vydělám.

Asi po 10 minutách to vzdal. Fígloval pořád nějaký hovory. Pak se ptal kde jsou tady záchody a obchod se žrádlem a jestli bych mu půjčila propisku, kdyby volal šéf, aby si mohl napsat co teda potřebuje koupit. Celá šťastná, že se ho konečně zbavím, jsem po něm hodila nějakou naší nejlevnější jednorázovou propisku a pak zavřela a šla na pauzu.

Zajímalo by mě, o co mu šlo. U V. v hotelu byl za poslední 2 roky už asi dvakrát, vždycky v jeho historkách figuroval šéf. Když jsem o tom napsala na vinted, ozvala se slečna, že ho měla nedávno v trafice taky. 😀 Každopádně mi sráč dluží propisku…

Den pak naštěstí docela rychle utekl. Doma mě čekala akorát degustace svatomartinského a pak hurá do hajan.

Další dny nastal v tom mém životě celkem klid. Úterní směna byla fajn, neděly se žádný maléry, přijímaní zboží mi už šlo, zákazníci se chovali slušně, rychle to uteklo. V Pepcu jsem si nakoupila nějaký vánoční dekorace, letos jsem se tomu pokusila dát šanci. O středečním volnu jsem si začala skládat puzzlíky, na který jsem se těšila než mi přijdou z Ali. Je pravda, že měly na zadní straně tahák (podle písmenek byly rozdělený na 8 částí), ale i tak mi to pár hodin zabralo. 😀

Ve čtvrtek jsem se horkotěžko přemlouvala k nějaký činnosti. Nevím, co mi chybí, ale poslední dobou (asi tak pět let :D) si připadám jak kdyby mě někdo majzl palicí. Často se mi blbě dýchá, cítím vyčerpání ať dělám co dělám, nic mě nebaví, dojdu si tak maximálně na záchod. Vím, že když tenhle stav nastane, tak jediná obrana je se ukecat do nějaký aktivity, ale jde to fakt blbě. Tak jsem si zašla na poštu pro balík, do DM pro nějaký vitamíny a večer prubla procházku do Lidla, za kterou jsem se fakt neměla ráda, protože ta fyzická slabost způsobila, že jsem ty tašky málem nedonesla. A to to vážilo odhadem max. pětadvacet kilo.

Aby ta moje nuda byla trochu narušená, nastal pátek. Kolegyně mi nechala nějaký zboží, co nestihla napřijímat, tak jsem se do toho ráno pustila. Se vším byl zas nějaký problém. K jedný várce jsem neměla dodák, druhá nebyla zalistovaná a skladník, než jsem se k tomu prokousala, byl už zas doma. Do toho chodilo opravdu hodně lidí. Odpoledne mi tam přijel vedoucí a ředitelka. Bylo to o dost lepší setkání než to naše první – moc se jí líbilo, v jakém stavu máme prodejnu, jak se o ni staráme. Probraly jsme nějaký nový vychytávka – je fajn, že se v tomhle celkem shodneme. S vedoucím se nám povedly vyřešit nějaký restíky z toho minulýho týdne.

Pak odešli. Vrátila se jen ředitelka. Pozorovala mě při práci a byla nadšená. Furt mě chválila, smála se, že takhle zapálenýho člověka dlouho neviděla. Pak jsme se pokoušely napřijímat zboží, ale bohužel to nešlo, protože skladník už byl fakt doma. Dělaly jsme si pořád z něčeho srandu. Prosila jsem ji, aby mi koupila něco na sklo – divila se, kde máme iron. „No, byl tu manažer P. a odvezl ho, že prý si nepřejete, aby se v prodejně používal, protože smrdí.“ „Iron? Já tu nechci Pronto! Od toho je všechno akorát opatlaný.“ Vkročila do zázemí a začala přepočítávat Pronta, který nám tam ten umělec samozřejmě nechal. 😀 Při pohledu na zásoby jaru a čistícího prostředku na podlahu usoudila, že bych si mohla otevřít kavárnu a vytírat celý OC nejmíň 3x denně.

Apelovala na mě, ať si dělám pauzy a pak mi prozradila, že v krabici s kosmetikou, která dneska dorazila, jsou krásný vzorečky krémů a ať si je vezmu. A klidně už dneska. Nakonec jsme začaly kecat i o normálních věcech a já si potvrdila, že ta paní je fajn a jsem ráda, že jsme si sedly a rozumíme si. Když jsme tam přerovnávaly regály, abychom tu kosmetiku mohly umístit, ve všem jsme se shodly.

Blížila se devátá hodina a já byla plná adrenalinu. Rekord tržby padl! Ou jééé. Nejenom, že jsem zvládla vše, co šlo, napřijímat a umístit na krám, já se ještě stihla skvěle věnovat zákazníkům. Byla jsem z toho nadšená. Když padla, začala jsem tančit po prodejně, pozpěvovat si a těšit se na skleničku vína. Na SMS, ve který každý večer informujeme vedení o tržbě, mi okamžitě vedoucí odepsal, že je to nádhera a že děkuje. Už jsem byla oblečená, za pár minut mi jel autobus. Hurááá, jsem prostě boží! Hrábla jsem do pojistek a bum. Rána jak z děla a tma. A sakra.

Ani za mák mi to nešlo nahodit. Zas jsem skoro s pláčem volala svému příteli na telefonu, rvala jsem pojistky co to šlo, ale bála jsem se, že je ještě při tý mý smůle ulomím. Nakonec mě zachránily dvě Ukrajinky, co nám tu uklízí, i když neuměly česky, nakonec jsme se nějak domluvily a ta jedna zaběhla pro ostrahu. Žádná tragédie, stačilo opravdu jen použít hrubou sílu. A mně se ulevilo, že nebudu muset v práci spát. 😀

Víkendová směna byl celkem masakr. Protože naše OC slavilo narozky, i my se zúčastnili oslav a v rámci toho jsme rozdávali letáčky se soutěží a pro zákazníky si k nákupu nad 150,- připravili dáreček. To taky bylo. Když předchozí večer byla na prodejně ještě ředitelka, zalezla zrovna do zázemí omrknout ty čistící prostředky, tak mi tam přijel kurýr ze skladu a přivezl asi 6 obřích těžkých krabic. Ředitelka mi řekla, ať se na to vyprdnu, že není možný, abych se věnovala lidem i přijímala zboží – jasně, já to zvládám nakonec obojí, ale ten pocit, že když se náhodou nepodaří, nikdo se z toho neposere je fajn.

Ráno jsem mrkla do mejlu a jasně že ty krabice byly plný těch dárků. A ty dárky se musely před otevíračkou napřijímat a ještě ke všemu jim založit nový karty a to jsem nikdy nedělala. Pan skladník spinkaaal. No, tak nejsem zas takovej dement, takže jsem si s tím poradila. Horší bylo, že mi sem poslali brigádnici na ty letáčky. Holka, který bylo 17, mentálně tak 12. Byla neskutečně užvaněná a taková prostě holčičí, což mi nevadilo, ale ona si o sobě myslela, jak je děsně dospělá a kůůůl. Nebyla špatná, to vůbec, jen jsem si s ní prostě neměla úplně co říct, navíc mi furt skákala do řeči a všechno přehnaně řešila a co řešit měla jí zas bylo ukradený. Očistec.

Kromě toho byl plnej obchoďák narvanej parchantama, což je teda i normálně, ale stejně. Návštěvnost se skoro ztrojnásobila, páteční rekord se nám bohužel překonat nepovedlo.

Něco na mě navíc lezlo, chvíli jsem měla zimnici, pak zas návaly horka. A Mi. slavila narozky a já slíbila, že dorazím, ať se bude dít cokoli. Váhala jsem. Navíc mi ujel bus před nosem a než jsem zjistila, že mi v sobotu nejedou tři do hodiny, nýbrž jen dva, ujel mi i ten druhý spoj z jiný zastávky. Takže jsem jen 45 minut mrzla tady u nás na zastávce. Něco mi říkalo, ať se na to vyprdnu, že stejně budou všichni už nalitý a otravný a budu muset brzo domů. Nakonec mi to samozřejmě nedalo a zdárně jsem po desátý dojela do Sokolovny. Jak jsem předpokládala, většina už měla notnou hladinku a já si mezi nimi připadala divně. Hned po mém příchodu mi obsluha oznámila, že mi už nenalejou, že budou zavírat. Ukecala jsem to alespoň na jedno víno.

Máma oslavenkyně zorganizovala přesun do toho podniku, kde jsme se v neděli prolívali tequilou. Ani zde nebyla o emoce nouze. V. truchlila, že ji Ra. sere, oslavenkyně nevybíravým způsobem poslala do prdele svoji mámu, to rozplakalo Do. Nějakej vocas tam furt ryl do přítele kamarádky, která to už kolem půlnoci nevydržela a poslala ho šíleně do prdele. T. bylo zle a zmizela bez rozloučení a na zprávy nereagovala. A tak dále a tak dále. Já to zvládla nakonec na slušňáka. To narušilo akorát krátký líbání s oslavenkyní. Někdy mi ty naše starý párty časy fakt chybí. 😀

Kolem půl 2 jsme se sebrali, že pojedem už domů. Naštěstí jsem měla přislíbenýho taxíka, tak jsem kolem tý druhý byla už hezky v posteli. A protože jsem poučená z neděle nepila panáky, ráno se mi vstávalo celkem dobře. Dokonce i v tý práci to uteklo rychle, doma jsem se po třech dnech konečně nadlábla, pak jsem zapla dokument o slonech a kolem půl dvanáctý padla za vlast.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.