Řádnej bigbeat!

Už od léta jsem se těšila na 9. listopadu, kdy moje oblíbené Schodiště vystupovalo v čelákovickym kulturáku. Dokonce mi v nový práci vyšli vstříc, abych ten den neměla směnu a mohla tak v klidu jet upustit trochu páru.

S Fí. jsme domluvili sraz na 18:40. Byl v práci, takže jsem na místo dorazila s předstihem, že si koupím lístek. Nemám ráda Hlavák. I když mi obvykle feťáci a bezdomovci nevadí, naopak, sem tam s nimi mám i veselý poučný zážitky, tady jich je na mě zkrátka asi nějak moc.

Proběhla jsem parkem, zašla koupit jízdenku a koukám kolik je hodin. Měla jsem ještě asi 10 minut. Chtělo se mi šíleně čůrat, ale neměla jsem odvahu jít do metra na záchod, natož někam po vzoru našich blízkých čtyřnohých přátel do křoví. Šla jsem si dát ještě cigáro a celou tu lapálii píšu Fí. Taky zmiňuji, že mám lahvinku dobrého vína a už se těším, až budeme ve vlaku uhánět směr Čelákovice.

Odepsal, že už jede. Zeptala jsem se ho, jestli přijede metrem nebo tramvají. Prý tramvají. Oukej. Pak mi poradil, ať si na ty záchody klidně dojdu, že nejsou tak hrozný. Pokuřovala jsem a opáčila: „Hele, Hlavák je pořád Hlavák.“ „Hlavák?“ přišla mi okamžitá odpověď. Rozbušilo se mi srdce a cítila jsem malér. No jasně! My měli sraz na Masaryčce a já slepá blbá to úplně přehlídla!

Hlavně klid, hlavně klid, HLAVNĚ KLID!!!

Začala jsem samozřejmě panikařit. Vlak nám odjížděl asi za 12 minut a já v tu chvíli nevěděla ani jak se jmenuju, natož jaká je nejkratší cesta na Masaryčku. Fí. mi napsal, že mi to jede za chvíli teda i z toho Hlaváku, ale dál mi vesele popisoval cestu na Masaryčku. Vždycky, když se dostanu náhodou do nějakýho vypětí, tak se mi šíleně roztřesou ruce. Takže zatímco mi přicházely jízdní řády tramvají, nesrozumitelnou šifrovanou řečí blázna jsem se snažila z mého kamaráda vytáhnout, kterým směrem a z kterýho nástupiště mi sakra jede ten posranej vlak.

Neběhám. Když mi má ujet autobus, raději si zapálím cigáro a počkám na další. Tentokrát jsem to metelila jak namydlená. Samozřejmě, že mi to jelo až z posledního nástupiště. Přilítla jsem tam a viděla, jak vlak mizí v dálce. Ne, ne, ne! Vždyť mám dokonce 2 – slovy DVĚ – minuty předstih. No, naštěstí to byl skutečně nějaký jiný vlak a já už za pár okamžiků seděla v tom svym. Celá rudá, nasraná, pořád se mi chtělo děsně čůrat, ale chytala jsem panickou úzkost jen při tý myšlence, že se půjdu pokusit najít v tom vagonu záchod.

Vlakama totiž ráda jezdím, ale v zásadě ne sama. Bojím se toho. Jednou jsem akorát jela do Lysý nad Labem na veletrh knih, kde mě čekal zkušební den v chráněný dílně. To jsem teda zvládla. A jednou jsme s Ex. nasedli (to byla teda jeho vina) taky do úplně blbýho vlaku, který sice jel tam, kam jsme potřebovali, ale šílenou oklikou.

Neuvěřitelné se stalo skutečností a já krátce po sedmé hodině vystoupila na nádraží v Čelákovicích. Měla jsem před Fí., který jel správně z Masaryčky, trošku náskok, takže jsem si konečně odskočila a dala v klidu cigáro. U takový pěkný hroudy hlíny, kam jsem se chtěla zavrtat, jak trapně mi bylo.

Fí. dorazil v dobré náladě. Hned jsem mu vrazila víno, ať ho načne. Jo, stává se ze mě nesvéprávnej nesamostatnej idiot. Ale tohle mě už naučil Er., kterej mi v těchto věcech poměrně kvalitně sloužil.

Kulturák jsme k mému překvapení našli hned a bez sebemenšího problému. Sedli jsme si na lavičku, popíjeli víno, já si stěžovala na události z předchozí směny, která byla opravdu výživná. Kolem už procházeli první návštěvníci Čelákovického bigbeat festu. Jedni z nich ocenili náš pitný režim a pak už se otevřely dveře a mohli jsme vcházet dovnitř.

Jako první jsme samozřejmě zamířili na bar. Měla jsem dost a to chtělo zapít! Fí. si dal něco k snědku a pak jsme se přesunuli do sálu, kde zrovna hrál Michal Ambrož. Hned u druhý písničky jsem zajásala, že ji znám. Fí. mi nadšení trochu zkazil, že to není jeho písnička, ale jedna od Pražskýho výběru. Jak jsme zjistili, nějak měl všechno buď vykradený nebo minimálně hodně inspirovaný něčím cizím, takže nás to přestalo velmi rychle bavit. Nezachránily to ani sličné vokalistky, který nám okamžitě připomněli starýho dobrýho Petra Muka. Jediný, co mě opravdu zaujalo, byl takový vlasatý fanoušek, který už od začátku hopsal u pódia.

Pak jsme různě proudili sem tam – na bar, ven a pak zase zpátky. Koncert našich oblíbenců se blížil, takže nás čekala poslední cesta pro víno. V sále byla tma, celkem dost lidí. Procházela jsem úzkou uličkou, když v tom najednou do mě někdo vrazil. Podívala jsem se vzhůru a on to byl ten vlasatý bigbeaťák. Začal se mi, trochu teatrálně, omlouvat. Náhle jsem měla ruku na jeho hrudi a koukali jsme si do očí. Byl tak ve věku mých rodičů, možná o píď mladší, ale něčím mě naprosto okouzlil. Seznámili jsme se, vysloužila jsem si polibek na ruku a pak mě pozval na panáka. Jenže koncert se blížil víc a víc, a já stála před životním rozhodnutím. Pozvání jsem nakonec odmítla s tím, že si panáka dáme až potom.

Na vystoupení jsme zabrali první lajnu. Ne že by to teda zrovna u týhle kapely byl problém, ale bylo hrozně super, že to tou první řadou nekončilo a sál se poměrně slušně zaplnil. Koncert pak mohl začít a s ním i nekončený proud energie, tance a radosti všech účastníků.

Chlapi byli ve formě, zpěvák disponoval dobrou náladu a ze mě se postupně stávalo zvíře, co nakonec muselo odhodit i přehoz, jaký mi bylo z toho rocknrollu vedro.

Mělo to jednu jedinou chybu – celý koncert trval jenom hodinu a šíleně rychle to uteklo. Kvůli tomu se na hodně dobrých písniček nedostalo, ale i tak jsme si moc užili třeba V Praze 7, Ze zvyku, Karty jsou rozdaný a aktuálně moje nejoblíbenější Pytlíky ČSA (který bych si s těma svýma močovýma cestama měla asi taky pořídit :D) 

Totálně mě to vyčerpalo. A taky opotilo. 😀 Bylo to úžasný.

Pak jsme opět zamířili na bar. Byla jsem taková napůl ohluchlá, dost vyřvaná, ale děsně spokojená. Sklenka Chardonnay tomu dodala už jen dokonalou atmosféru. Jen už jsem nepotkala svýho bigbeaťáka. A pak nastal čas odjezdu…

Do vlaku jsem nám s velkýma očima koupila ještě flašku na cestu. Byla jsem ráda, že tentokrát jedu správným směrem, se správným člověkem. Ale únava byla silnější, takže jsme spíš tak čuměli jak blbci a ani nic nenasávali.

V Praze jsme byli asi půl hodinu po půlnoci. Šíleně mi vyhládlo, tak jsme šli hledat něco, kde si pošmákneme. Dostala jsem chuť na veggie burgra v Kingu, tak jsme šli tam. Za kasou byl takový mladý snědší prodavač, zaučoval se a navíc neuměl moc česky. Díky svým čerstvým zkušenostem z nové práce jsem byla vybavená empatií. Objednávání bylo nakonec celkem zábavný, on se mi furt omlouval, čekal na kolegu až mu pomůže a já se chápavě usmívala a v duchu si nadávala, že tý mluvený angličtině ještě furt moc nedám.

Všechno dobře dopadlo. Uspokojili jsme naše prázdné žaludky a znavení, ale plní nových zážitků, jsme se odebrali k tramvajím.

A já pak celý další den přemýšlela o tom, kam se mi ztratil bigbeaťák J.

Třeba zas někdy příště.

2 komentáře: „Řádnej bigbeat!

  1. O této kapele vím hodně dlouho, ale živě jsem je ještě neviděl. Byla jedna z prvních, která přišla s netradičním názvem, další byla třeba brněnská skupina Ještě jsme se nedohodli.

    1. Ještě jsme se nedohodli neznám, určitě si je poslechnu. 🙂 Návštěvu koncertu vřele doporučuji, vždycky odcházím nabitá pozitivní energií.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.