Těší mě, kápo!

Mám takovou jednu vlastnost, u který se pořád nemůžu rozhodnout, jestli je kladná, či nikoliv. Jsem totiž schopná se do všeho až nepřirozeně nadchnout. Obvykle se to týká práce. Ať dělám cokoli, stává se ze mě velice rychle nesnesitelný workoholik.

A i proto jsem nesla těžce ten chaos, který zavládl na našem pracovišti. Možná si řeknete: „Jsi jen blbá prodavačka, tak co to hrotíš.“ Ale já už od začátku vím, že jsem něco víc a mám našlápnuto na kariéru. Konečně. Roky tvrdé dřiny zasely první semínka a já věřím, že za pár let bude co sklízet…

Po úterním večerním návratu domů, kdy jsem měla pořád tlak nejmíň 200 na 150, jsem popadla psa a šla obejít s babičkou na drátě alespoň sídliště. Byla jsem plná adrenalinu, pyšná na to, že jsem konečně někde, kde jednám jako správný „suterén“ a očividně jsem vnímána. Což je hrozně fajn změna po tom, jak se ke mně chovali v chráněný dílně a jak nás vyházeli ze skladu, který mi poskytl útočiště jen na krátký čtyři měsíce.

První den volna byl fajn. Měla jsem domluvenou procházku s A., ale naši tradičně šli za kultůrou, tak jsme vyměnili altánek za naše sídliště, abych mohla vzít i psa. Naše kroky směřovaly k místnímu hřbitovu, kam se vždycky ráda vracím a kde občas relaxuju cestou z obchodu i sama. Taky už jsem tam zažila pár klíčových momentů – rozhodovala jsem se co dál dělat – pravda, zvolila jsem nevalně, ale zas kdybych skončila u konkurence rovnou, byla by ze mě kancelářská krysa, který by z těch telefonů asi hrabalo. Takže fakt, že jsem dostala padáka, abych mohla být nakonec tam kde jsem, není vlastně špatnej.

Bylo cítit, že zima už se blíží. I přesto jsem na sobě měla letní kalhoty, který už mají nejlepší časy za sebou, černý rolák jako jeden z mála pozůstatků mého dávného vztahu (a stále vypadá pěkně, tak ho nebudu vyhazovat :D) a pletené pončo, který je spíš na parádu, než na nějaký zahřátí. A. nepřestával obdivovat moji otužilost. Zatímco vedle mě drkotal zubama i v zimní bundě, já byla úplně v pohodě. Dokud jsem nedorazila domů. Tam jsem zjistila, že jsem naprosto promrzlá, musela jsem zapnout topení, oblíknout dlouhý kalhoty od pyžama, ponožky a dokonce i mikinu! A stejně jsem se půlku noci budila zimou. Tomuhle říkám teda zrada.

I proto jsem zůstala celý čtvrtek raději doma. Jako správná hospodyňka jsem šla zdělat dýni, co mi už skoro hnila v lednici. Uklohnila jsem si dýňový noky. Bylo s tím šílený práce a hodně těsta ještě zbylo – z něho jsem udělala ještě placky, který jsem o pár dní později „za stálého míchání vylila do hajzlu“, to se prostě nedalo žrát. 😀

A abych se celý den jen bezduše neválela, rozhodla jsem se k radikálnímu kroku. Když už jsem změnila práci, snažím se připravit i na nějaký nový milostný vzplanutí, udělala jsem si pořádek i v zájmech. A založila nový webovky. Byly doby, kdy jsem byla technicky zdatná. Žila jsem s programátorem a občas jsem si vymyslela kraviny, se kterými si ani on nevěděl rady. S máločím jsem si nakonec neporadila. Nojo, jenže to už je pár let a od tý doby jsem moje schopnosti nějak výrazně neupevňovala. Ale tak, přes WordPress to zvládl už kde kdo, přece to zmáknu taky!

Takže jsem usedla, našla návod vhodný i pro blbečky a šla na to. Během odpoledne už bylo hotovo a já se mohla začít seznamovat s uživatelským prostorem. Začala jsem šablonou. Naštěstí hned jedna z prvních mi vyhovovala jak rozložením, tak barevností, a než se opravdu naučím dělat v administraci psí kusy, je na to moje pisálkovství úplně dostačující.

Horší je to se samotným přesunem z blogu předchozího. Když už jsem v tom, rozhodla jsem se předělat trošku „přezdívky“ lidí (obvykle používám pouze písmenka) tak, aby každý měl opravdu jen jednu jedinečnou a taky opravit překlepy a chyby, kterých tu mám jako máku. A začala jsem svou oblíbenou rubrikou (kterou zde již nemám) – nekonečnými VKV. Je hrozný, jak se mi dokáží vybavit detailní pocity z minulosti. Začala jsem hezky pěkně od prvního velkýho rozchodu, akcemi s partou, seznámení s F. a Er… Došla jsem až k prvnímu zmizení mistra a jeho slavnému návratu. Chvílema mě zachvacoval opravdu vztek okořeněný znechucením, který pozvolna přecházel k lítosti, že to ten kokot takhle celý posral. Tak dobře jsme se mohli mít, to mi nikdo nevymluví. Kor teď, když mám o dost lepší práci. A taky se mi nějak i stýskalo. Nejenom po něm, ale i po chráněný dílně, psech, létě, elektrikáři, Jar. a tý srandě co jsme tam společně zažili. Asi mi vždycky bude trochu líto, že si mě milá šéfová absolutně nevážila a skončilo to takovou blbou událostí…

Dobrý je, že jdou články vydávat i zpětně, takže přesouvám jen jak se mi chce a mám chuť. Jednou sem určitě natahám vše, co uznám za vhodný. Ale co jsem koukala, tak mi sem pořád chodí staré známé tváře a ty to mají asi přečtený. 🙂

V pátek na mě před prodejnou čekal už manažer P. Trochu mě zachvátila nejistota. Navíc jsem předchozí večer měla ztracený hovor ze služebního mobilu a protože ve mně stále žije i ten negativní jedinec, říkala jsem si, co když mě bude čekat na stole ráno výpověď. Naštěstí se mé obavy nepotvrdily. Manažer si mě vzal do kanclu a tam mě vychválil do nebes. Bavil se o mně s paní ředitelkou a shodli se, že mě jmenují kápem prodejny (tím jak jsme tu jen dvě a střídáme se to není klasická vedoucí), že jsou nadšení mým zápalem pro věc a práci. Zmínila jsem, že mám pár let praxi v něčem podobným, na to mi odvětil, že se to k němu doneslo. No a že se to samozřejmě projeví i na výplatě. Ou jééé.

Nebudu lhát. Ego stouplo. Pak nám zaběhl pro konvici, mikrovlnku a další nezbytnosti k žití. Jupí! Bude konečně kafe! Kolem devátý dorazila i má dozorkyně – Em jedna. Holka, se kterou jsem se setkala už při stavbě prodejny. Hned po pozdravu mi hlásila, že je tichá a je schopná klidně celý den promlčet, že ji na nějaký drby dvakrát neužije. Nevím čím to bylo, ale nakonec skoro nezavřela pusu. Chvílema mi lezla trošku na nervy. Byla hodná, to jo, i dost uměla a snažila se mi předat hodně věcí, za což jsem byla vděčná, vzhledem k tomu, že jsem tady ještě před pár dny hulákala, že mě nikdo nic neučí, ale měla takový divný styl vysvětlování, že jsem chvílema nevěděla ani jak se jmenuju. Navíc měla takový zvláštní smysl pro humor a i když některý ty kecy byly, doufám, myšlený jako vtípky, chvílema mě štvala. 😀 Po osmé hodině jsem jí dala propustku. Konečně chvíle ticha a klidu.

Další den byl mnohem lepší a přínosnější. Na prodejnu dorazila Em dva, moje vrstevnice a zároveň slečna vedoucí. Protože tu práci dělá už dlouho, věděla toho opravdu dost, všechno mi srozumitelně vysvětlila a to, v čem jsem tápala z předchozího dne, se mnou ještě jednou v klidu prošla. Sedly jsme si celkem i lidsky, probraly jsme životy, kolegy, zvířata, módu a hluchý místa, kdy nikdo na prodejnu nechodil, jsme trávily čtením bulváru. 😀 Byla po nějakym flámu, takže byla ráda, když jsem ji po osmé pustila domů s tím, že to tam zvládnu.

Navíc za mnou dorazil Fí., takže psychická podpora byla zaručená. Do konce směny už snad ani žádný zákazník nepřišel. Bylo to tam takový chcíplý a smutný. Když se blížila devátá, šla jsem udělat každovečerní povinnosti. Přistoupila jsem ke kase a začala počítat. Fí. si k sobě přisunul boba se slovy: „Já si sednu, jo.“ A pak se mi zatemnělo a chtěla jsem si, aby mi šla práce lépe od ruky, sednout. Práskla jsem sebou za kasu, přímo na takovou ostrou hranu na zemi. Rána jak z děla, no málem jsem se probourala do vedlejšího krámu. Nemusím snad ani zmiňovat, že jsem měla jelito o velikosti dlaně co hrálo všemi barvami asi 2 týdny. Fí. se mi začal děsně smát. Já taky, takže jsem se nemohla zvednout. Říkala jsem, že pokud budeme dělat nějaký zábavný videa na team buildingy a podobný akce, tohle by byl celkem pěkný příspěvek…

Fí. mi krom své přítomnosti přivezl i dárek – repráčky. Takže když jsem měla padla, zašli jsme do obchodu pro lahvinku na revanž, pak na střechu, kde jsem si dala konečně v klidu cigáro a nakonec jsme jeli ke mně domů vyložit náklad. A protože když už přijel, tak se nám to nechtělo hned rozpouštět, odvezli jsme auto do centra a tu lahvinku si šli vypít na Mírák do parku. Chvástala jsem se: „Nejpozději o půlnoci jednu domů!“ Samozřejmě, že jsem dovalila až kolem druhý. Na slušňáka sice, ale čím jsem starší, tím hůř nedostatek spánku nějak poslední dobou zvládám…

Takže ten poslední den dlouhýho týdne byl opravdu nekonečný. Na prodejnu mi navíc dorazila holčina, která toho moc nenamluvila, tak často vázla řeč. I když byla moc milá a fajn, dokonce i tak jsme měly dost společnýho. Zajímala se mimo jiné třeba o kriminální případy, tak jsme gůglily ty nechutný vrahouny, já pak při tý příležitosti prolezla registr hledaných osob PČR, jestli tam náhodou mistr není 😀 (není!), ale byla jsem upřímně ráda, když odbila devátá a já mohla zavřít.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.