A plav!

V pondělí jsme se v prodejně sešli už v osm ráno. Byla naplánovaná slavnostní otevíračka. Tradičně jsem o to nejlepší přišla – jako takhle, krom červenýho koberce, pár balónků a misky s bonbónama se nic extra nedělo, šampáňo zkrátka nikdo nedonesl, ale stejně. Člověk se tam s tím crcá a smetanu slízne zas někdo jinej.

Připadala jsem si tam už jako doma. Ladili jsme poslední detaily, já si suverénně chodila na čouda i do Alberta pro pití. Oceňovala jsem zbývající zboží. A pak dorazila moje nová kolegyně Ja. Připadala mi takový vyjukaná. Cítila jsem lehčí náskok, protože díky tomu, že jsem se podílela na stavbě prodejny, věděla jsem zhruba kde co máme za zboží a to mi přijde dost důležitý.

Když jsem totiž nastupovala, všem jsem odhodlaně tvrdila, že budu paní vedoucí. Tak jako úplně bez pochyb… 

Protože mě čekala návštěva doktorky, končila jsem už kolem poledne. Manažer P. ocenil mé pracovní nasazení a určil mi krátký týden. Ou jééé! Nejenom, že si konečně trochu odfrknu, ale zároveň mi práce nenaruší plány ohledně blížícího se koncertu Schodiště. Udělal mi radost.

U doktorky to bylo čekání nekonečné. Ona je totiž hrozně hodná, tak tam má věčně narváno. Asi po hodině a půl jsem přišla konečně na řadu.

„Budete knihkupkyně? To je krásná práce.“
„Nene, budu se starat o papírnictví. Dneska otevíráme. Dokonce je to tady pět minut od vás!“
„Vážně? No to je skvělé, potřebuji diář, tak vím, kam zajít! To se už těším.“

Když jsem dostala razítko, že jsem zdravotně způsobila prodávat pastelky, mohla jsem se posunout o dům dál. K prababi na oběd. Byla tam tradičně babička i teta, málem jsme se dostaly do konfliktu kvůli cirkusům, já zjistila, že absolutně nerespektují mé změny ve stravování.

„Jsem tlustá, takže jsem se rozhodla trochu změnit svůj životní styl. Navíc mi je líto zvířat a přijde mi, že moje tělo má problém s laktózou.“
„Hm, máš pravdu… Tak tady jsem ti koupila mraženou sýrovou pizzu, tvarohový koláče, ořechový závin, chipsy, uzenou parenicu a k tomu pečivo.“

Já vím, že je prababi už přes devadesát, ale ona to má v hlavě poměrně furt funkční, nevím, proč tyhle věci stále dělá po svém. A já pak, protože cítím určitý respekt k ní i její práci, tyhle humusárny sním, protože je mi líto to hodit do popelnice. A pak je mi z toho akorát blbě.

V úterý mě už zachvátila ta pravá nefalšovaná nervozita. Co když se nenaučím s kasou? Co když nebudu umět vracet peníze? Co když se mě zákazníci budou ptát na odborný věci a já jim nebudu umět pořádně poradit? Aby toho nebylo málo, začala mě moje negativní babička ještě trošku strašit: „Co když tě tam přijde někdo přepadnout?“ „A to budeš nosit ty miliony, co prodejem ořezávátek vyděláš, pěšky do banky?“ „Co když přijdeš na směnu a zjistíš, že ti ta kolegyně odnesla trezor a všechno zboží?“ 

Miluju naši negativní rodinu.

Den jsem proflákala, pak jsem se dokodrcala na poštu, kde mě čekalo vyrozumění z pracáku ohledně podpory. Náš milý stát mi přidělil po 4 letech tvrdé dřiny, kdy jsem si řádně platila sociální i zdravotní pojištění, téměř 4600,- hrubého!!! Připadám si tak… já nevím… obohaceně?

Musela jsem se smát. Naštěstí jsem večer šla s A. ven. Za náš cíl jsme zvolili altánek v jednom lesíku kousek od nás. Vybavila jsem se vínem a šlo se na to. Byla celkem zima, ale dalo se to přežít. Popíjeli jsme, opět se naše téma stočilo k cirkusům. Už ty drezúry proboha někdo zakažte! 

Ale ukončili jsme to brzo, to abych hned první den nezapadla mezi sešity…

Volal mi manažer J. že je ve středu protipožární cvičení a mám tedy přijít o hodinu dřív. Paráda, to přesně člověk chce. Tak jsem tam teda dorazila, kolegyně Ja. mi předala klíče, já se upsala a pak jsme všichni cvičili. Protože jsme byli mezi krámy opravdu miminko, když sekuriťáci „robili prezenčku“, bylo nám jasný, že nás v těch papírech mít nebudou. A taky že jsme měly pravdu. Asi po půl hodině moknutí a mrznutí jsme se konečně mohly podepsat a já jít do své první akce.

Na starost mě měla MK. Byla jsem ráda, že je to někdo, koho už znám. Sice jsem ten minulý týden nemohla přijít na to, jestli je mi sympatická nebo ne, ale po chvíli se ukázalo, že je hodná a že mě něco určitě naučí. Vlastně jsem se s kasou naučila celkem rychle, čekala jsem to mnohem horší. Koupila jsem si pěkný sešit, propisku a dělala si poznámky jako nějaký pilný studentík.

Chvála na sebe nenechala dlouho čekat, MK., která dělá vedoucí jedný pobočky knihkupectví, mi vyprávěla o holčině, kterou má pod sebou už skoro měsíc a za celou tu dobu neumí ani polovinu toho, co jsem se za ten půl den už naučila. A nabídla mi brigádu, kdybych měla zájem, že šikovný lidi by se jí na prodejně hodili.

Bylo fajn, že mě pouštěla sem tam i na cigáro, mohla jsem si zajít pro sushi a v klidu si ho sníst. I jsme si hodně povídaly o soukromí, vyprávěla mi o svém zapeklitém vztahu s manželem a spontánním stěhování s novým přítelem – bylo to celkem inspirující. Obdivuj, že do toho skočila po hlavě. Snad jí to klapne.

Ještě ten minulý týden se manažer P. dušoval, že nás budou zaškolovat minimálně dva týdny. Klidně tři, pokud si nebudeme jisté. Odpoledne mi volal manažer J., že mají problém, že na čtvrtek nemají nikoho, kdo by na mě dohlídl, a co bych řekla na to, že tam budu sama. MK. mě chtěla podpořit a prohlásila, že v tom nevidí problém, že jsem šikovná a sama to bez problému zvládnu. PANIKA!!!

Naštěstí se moje nejstrašlivější obavy nenaplnily. Ve čtvrtek ráno dorazila slečna, jejíž jméno jsem nerozuměla a pak mi bylo blbý se zeptat. Vypadlo z ní, že dělá na pobočce, kde jsem byla první den, ale teprve měsíc a že mě teda nic moc novýho naučit nemůže, protože to zkrátka taky ještě neumí. Paráda.

Den utíkal celkem v pohodě. Nějak během dopoledne jsem odešla na cigáro. Vrátila jsem se, hodila si věci do zázemí a najednou se ke kase řítí dvě divný ženský. Vytáhly nějakou průkazku a začaly: „Dobrý den, tak my tady udělaly kontrolní nákup…“ Hrklo ve mně, že to byla nějaká kontrola a teď dostanu zjeba, že si tady z toho dělám holubník. Nakonec z nich vypadlo, že jsou z finančáku a že nemáme úplně v cajku účtenky. Musely jsme s nima sepsat protokol, obě byly úplně vypatlaný a nepříjemný. Nemám ve zvyku dělat z lidí debily, ale tyhle si o to vyloženě říkaly…

Když odešly, začaly jsme si se slečnou, jejíž jméno jsem nerozuměla, dělat srandu, že teď si to k nám nakráčí Babiš, natáhne do vchodu žlutý pásky s nápisy „Sorry jako“ a budeme mít po ptákách.

Blbý bylo, že nechodilo moc zákazníků. Chvílema jsme se docela nudily. Povídaly jsme si o pohádkách a já zavzpomínala na bradavický vláček, který jsme si poctivě vychlastali před sto lety u Coca Coly. Když jsem jí ho ukazovala na nějakých stránkách, vyskočilo na nás okýnko s chatem zákaznický podpory. Podívala se na mě: „Hele, být tebou, tak bych mu odepsala. Kámoš se ti tu bude očividně hodit.“

Všichni negativisti mě před mým nástupem strašili, že kromě toho, že mě budou chodit přepadávat, se budu taky setkávat s rozměňovači, co mě okradou i o ponožky. Náhle do krámu vkročil švarný muž z východu. Chvíli se motal kolem regálů, kam pořádně se svou výškou nevidím. Pak přistoupil ke kase, položil mi na pult úkolníček s Disney princeznama a obyčejnou tužku s krtečkem. Hrklo ve mně. Podívala jsem se tázavě na něj. „Víte, já si potřebuju jen něco napsat.“ Namarkovala jsem, on zaplatil, ještě mi nechal asi 4 koruny dýško a odešel. Propukly jsme v smích. I když mám podezření, že si z nás dělal jen prdel, protože následující hodinu trávil v dětským koutku s malou dcerou, měla jsem nutkání se ho jít optat, cože si to potřeboval zapsat…

Jsem šmírák. Občas, když nemám úplně do čeho píchnout, zasednu k notebooku a projíždím profily starých známých. Mám takový různý okruhy – bývalý spolužáky/spolužačky, kluky, se kterými jsem něco měla/chtěla mít, Er. a jeho kumpáni s věčnou otázkou, kde sakra vězí… Tentokrát jsem zvolila okruh číslo tři.

A narazila na profil drahé Oly. Zajímavý, že ji má cikánka D. v přátelích. Začalo mi dávat smysl to, že mi psala, když byl na Ukrajině. Začala jsem dokonce věřit, že s ní opravdu nic neměl. Podle všeho to vypadá, že ona se nekamarádila s ním, ale s ní!!! Oly na profilovce sedí na klíně nějakýmu fešákovi. Za nimi je fialová zeď. To je přece stejná barva jako zdi, jako tý, která je za Er., na tý jediný jeho normální fotce, kterou mám na památku. A ten fešák… Já ho přece znám. To je… To je ten vocas co mi volal někdy v únoru od čtyř od rána a chtěl číslo na Er.! Takže když mi Er. pak u piva říkal: „No ten je od mý bývalý.“ Tak tím nemyslel, že je to nějakej její bratr, bratranec… Ale ono to vypadá na novýho frajera! Ou jééé! To by tím pádem vysvětlovalo i fakt, proč se mnou tchyně začala na konci jara mluvit a přestala na mě koukat tím zabijáckým pohledem.

A i když jsem v tomhle ohledu měla svědomí vždycky čistý, občas jsem si samozřejmě říkala, že bych se ho měla kvůli těm dětem vzdát, že by měl být s ní. Ale i tak mě zachvátila taková úleva. Podle těch fotek se maj rádi. To je hrozně fajn. Nakonec… Nakonec mi možná ještě bude vděčná, podle toho, co jsem ze všech stran slyšela, tak byli s Er. věčně na nože. Já jsem vlastně udělala dobrej skutek! 😀

Večer jsem strávila u V. v hotelu. Daly jsme si víno. Hodně vína! Já jsem držák, navíc jsem byla celkem odpočatá a i když jsem zas skoro nežrala, nic moc to se mnou neudělalo. Ale V. to trošku znavilo, takže jsme se shodly, že bude nejlepší, když to vezmu už domů. Nojo, to říkám furt, stárneme.

Na sobotu T. vymyslela, že zajdeme na promítání na budovu Národního Muzea. Oukej. S Fí. jsme se sešli na Václaváku. T. nám napsala, že nestíhá. Supr. Stoupli jsme si do davu a já zjistila, že nic nevidím. Protože uprostřed stálo pódium, ze stran byly stromy, no a tam před pódiem už byli samý vysoký lidi.

Pak ta očekávaná show začla. A asi po 10 vteřinách skončila. Z davu se ozvalo: „Ještěěěě jednoooou!“ Lidi začali mít ironický poznámky a celkem pěkně jsme se pobavili. Díky tomu zdržení to nakonec i T. stihla.

Byla jsem upřímně ráda, že je po všem. Viděla jsem úplný hovno. Nejhorší bylo, dostat se z davu ven. Unášel mě na úplně opačnou stranu než Fí. Ten hlesl: „Pojď, lehneme si a necháme se ušlapat! Bude nám líp!“ 

Když se nám asi po 10 minutách podařilo dostat se ven, našli jsme T. a vyrazili do hospody. Tu ulici, kde je, znám, ale nikdy jsem o ní neslyšela. Na místě už seděl Li. s partou lidí. Bylo jich hodně a já nějak neměla náladu se k nim vmáčknout, takže jsme si sedli stranou. Prostředí bylo opravdu sympatický – všude byly plakáty skvělých kapel – Nirvany, RHCP, Slipknotů… A co bylo nejlepší – ty kapely tam i hráli! <3

Li. si připadal trochu hloupě a šel si k nám na chvíli přisednout.

„Bylas tady někdy?“
„Nene, ale kdysi dávno jsem tady v tý ulici v jednom takovým podniku byla, jmenoval se jinak.“
„Jo?“
„Nojo, byla ta oblíbená hospoda Michala Malátnýho, jednou nás sem vzal na docela slušnej mejdan.“
„No, tak právě v ní sedíš, jen to změnilo majitele.“ 

Nakonec dorazil i můj bratr, slečny od stolu odešly domů a my se tedy měli kam přemístit. Seznámila jsem se se dvěma chlapci, pak dorazila bývalá přítelkyně jednoho z nich – taková vcelku roztomilá, něčím už asi lízlá, Ukrajinka.

Když jsme pak kouřili venku, nějaký pán jim dělal psychologický rozbor jejich bývalýho vztahu.. Já tiše stála, s úsměvem celou tu scénu pozorovala. Chlapec u mě hledal útočiště. A ten cizí pán se při pohledu na nás zeptal: „Vy jste teď spolu, co?“

Večer byl fajn, drbali jsme co se dalo, někomu jsme sežrali topinky, který byly naprosto výborný, mě dokonce bratr vyzval k tanci. Takže i když jsem měla v plánu jít domů kolem půlnoci, protáhlo se mi to asi do dvou. A ještě jsem u nás na sídlišti zvládla udělat dobrý skutek! Nějaká zoufalá Ukrajinka mi zaťukala při vystupování z tramvaje na rameno, jestli bych jí poradila, kde jede noční autobus. Dovedla jsem jí na zastávku a chvíli tam s ní čekala. Byla moc milá a připadala mi vděčná za společnost.

Víkend jsem zakončila kulturně – s Šaff. nás čekala opět návštěva divadla. Venku bylo pěkně hnusně, pršelo a byla zima. Šla jsem na autobus, měla jsem ještě chvíli času, tak jsem se vrátila k večerce, že si koupím cigára. A na zemi leželo dvoukilo! Páni! Na místo jsem dorazila na čas, dala jsem si ještě cigáro a pak jsme šly do Klubovny.

Na programu byla hra Viliama Klimáčka – Divná doba, divná láska, divné životy. Bylo to hodně politický a takový – já nevím – alternativní? Vlastně mě to hrozně fascinovalo, byť jsem si nebyla jistá, že to správně chápu. Po představení následovala beseda s autorem, pak jsme si daly ještě něco malého k občerstvení a nakonec hurá domů.

Začal další pracovní týden. Tentokrát pro mě dlouhý. Hned ráno mi na prodejnu přišel nějakej fousatej Mimoň. Nevěděl co tam má dělat. Musela jsem mu to vysvětlit. Pak bloudil prodejnou, prohlížel si zboží a byl chudinka děsně utrápenej, že ho obtěžuju tím, že potřebuju zaškolovat. Vyjmenovala jsem mu věci, který bych potřebovala naučit – na to mi řekl, že to sice umí, ale dělat nesmí. Nakonec se kolem čtvrtý sebral a odešel domů.

Zůstala jsem sama. No, snad nebude žádnej malér. Malér nebyl. Seděla jsem, vybarvovala si čtverečky v sešitu a říkala si, že ta práce je vlastně fajn. Navíc mi chodili samý fajn zákazníci, takže to i rychle utíkalo.  Dokonce i paní doktorka přišla, jak slíbila a koupila si diář! Krátce před devátou jsem si udělala uzávěrky, všechno hezky v klidu, uklidila si prodejnu a v 21:05 jsem už byla venku. Paráda!

Úterý bylo oproti pondělku opravdu akční. Na pomoc mi přijela Marť. Super! Obě jsme projevily upřímnou radost, že máme směnu spolu. Přišlo nám zboží. Zmínila jsem, že neumím naskladňovat. Na rozdíl od fousatýho mimoně se alespoň pokusila – zjistily jsme, že tomu na kloub nepřijdeme. Začala jsem z toho být trochu nervózní – byla jsem moc ráda, že tam se mnou je, ale proč mi tam sakra furt posílají lidi, co mě nedokážou naučit to, co potřebuju??!!

Kolem jedný jsem odběhla na cigáro. Když jsem se vrátila, viděla jsem na prodejně paní ředitelku. A sakra. Rovnala zboží a byla docela v ráži. Zaběhla jsem rychle do zázemí, jako puberťačka jsem se omyla, navoněla, hodila do pusy žvejku a vrátila se za kasu s profesionálním výrazem. Paní ředitelka ke mně vlítla, představily jsme se a začalo tóčo.

„Můžete mi říct, co tady má znamenat ten binec vzadu? Co tahle krabice se zbožím?“ Pobíhala po zázemí a vyjmenovávala věci, který se jí nelíbí. Využila jsem příležitosti. „Víte, mně se to taky nelíbí. Nastoupila jsem sem, bylo mi slíbený řádný zaškolování a pak mi sem posíláte lidi, co nic neumí, nebo odejdou po obědě domů. To zboží tu leží proto, že ho neumím přijmout, nikdo mi to neukázal. Taky mi nikdo neukázal, jak přenášet peníze do trezoru, jak ho otevřít, jak to učetně zaznamenat, jaká je moje administrativní náplň. Tady jsem dostala služební mobil, dneska jsem musela přinést svoji nabíječku, abych ho alespoň nabila. Umím akorát obsluhovat kasu a zametat podlahu.“ Začala mi věnovat pozornost: „Kdo je váš manažer?“ „Můj manažer? Pan J.“ odpověděla jsem. „Tak to teda není váš manažer.“ Pokrčila jsem rameny: „Tak tím pádem netuším, kdo je můj manažer.“ Paní ředitelka začala zuřit. Vzala telefon a volala kolegovi. Ten jí to položil. Tak volala manažerovi P.: „Dobrý den, jsem na krámě. můžete mi, prosím, říct, kdo je manažer této prodejny?“ Celý hovor měla nahlas, takže mi neuniklo vůbec nic: „To opravdu nevím, kdo je manažer.“ „Tak já vám to, pane P., povím. To jste vy!“ Na druhý straně sluchátka nastalo ticho. Vycítila jsem, že můžu ještě přilejt vodu do ohně, popadla jsem protokol z kontroly od finančáku a nacpala to paní ředitelce před obličej.

Trochu jsem se začala bát. Ta byla rozčilená – já měla výčitky, načež jsem zjistila, že je naštvaná na manažery a že se stydí za to, že mě přijali do takovýho – jak já diplomaticky říkám – chaosu. Jako takhle, mě to nějak nerozhodilo, mám čtyřletý výcvik z chráněný dílny. Celá ta situace začala být šíleně absurdní. Ta se mi tam málem složila, do toho tam vlítl vedoucí, který marodí a do práce paradoxně chodí o vycházkách.

Popsaly jsme mu situaci. Koukal. Byla jsem vcelku nekompromisní, jmenovala jsem další a další věci, který se mi nelíbí a který bych ráda změnila. Pak odešli na kafe. Vrhla jsem se do úklidu zázemí – na nikoho jsem to nesváděla, ale ten bordel nebyla moje práce. Bez keců jsem to teda dala dohromady.

Chtěla jsem jít kouřit, najíst se, cokoli. Ale ředitelka s vedoucím seděli hned před prodejnou a zkrátka jsem se jednoduše podělala. Posezení se jim protáhlo asi na 4 hodiny. Pak se vrátila na prodejnu, vyčetla mi tam chaos v jednom regálu, ale jinak už to probíhalo vcelku v klidu. Začaly jsme se bavit o zboží, který bych na prodejnu chtěla, překvapilo mě, že jsme se shodly. Pak jsme šly do zázemí, tam se snažila zjistit, jak máme převádět tu hotovost do trezoru, volala manželovi, ten jí práskl telefonem. Seděla tam chudák na zemi, koukala na mě: „No slyšela jste to? Chápete to?“ Bylo mi jí líto. Bylo vidět, že jí na prodejně záleží a ti mizerové jí hážou akorát klacky pod nohy. „Co byste chtěla, je to chlap.“ 

Trošku se uklidnila, sedla si ke stolu a začaly jsme sepisovat seznam věcí, který musíme změnit. Poprosila jsem ji o rychlovarnou konvici, že bez kafe nežiju! Následovalo další kolo, kdy se málem zhroutila, jak jsou manažeři nemožný, že nejenom, že nám furt nezařídili zámky na skříňky, ale nebyli schopný nám tam koupit ani konvici a mikrovlnku! Všechno si to pečlivě zapsala. Vycítila jsem svou jedinečnou šanci. Když projížděla adresář s kontakty, jen tak jsem zmínila: „Doufám, že se tu budu občas setkávat s panem řidičem. Vídali jsme se v mý bývalý práci, měla jsem ho ráda.“ „Jo? Co jste dělala?“ Začala jsem jí vyprávět o mém čtyřletém působení ve vydavatelství. Bylo vidět, že jí začínám zajímat. „No, a protože se tam ke mně nechovali hezky a ještě málo platili, tak jsem se rozhodla pro změnu. Váhala jsem, dostala jsem nabídku od vás a od konkurence.“ „No to jste dobře udělala, ke konkurenci nechoďte, ti jsou blbý!!! U nás se budete mít krásně, nebojte se, tohle se všechno zlepší, změní, budete tu mít všechno co potřebujete, peníze si taky vyděláte hezký.

Pak jsme se přesunuly na krám, tam jsme si normálně povídaly a mně najednou začala připadat jako fajn ženská. U ní je problém, že nedělá dobrej první dojem a je vztekloun – a asi tím mi je tak sympatická, protože já jsem taky pěkná hysterka, když na to přijde. Nakonec jsme se i celkem nasmály.

Po jejím odchodu jsem se dočkala vytoužený pauzy. Celý mě to psychicky vyčerpalo. No to jsou začátky, to mě ani ve snu nenapadlo. Domů mě naštěstí odvezl přítel Marť. autem, takže jsem přijela hezky brzo…

A přede mnou dva dny volna!

2 komentáře: „A plav!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.