Teeeď!

A tak jsem poklekla na pomyslnou startovní čáru. Když jsem do firmy, která se stala mou momentální chlebodárkyní, v září posílala životopis, hlavou mi proběhla vzrušující myšlenka, že když se mi nedaří ve vztazích, na „starý kolena“ udělám alespoň tu kariéru.

Krátce na to slovo dalo slovo a já byla skutečně přijata. Mohla jsem si vybrat, jestli se stanu součástí nějaké pražské pobočky knihkupectví, nebo se ujmu prodejny s papírenským zbožím. Protože mě to k tvůrčí činnosti táhne už od mala, navíc se mi líbila představa, že budu u zrodu něčeho nového, zvolila jsem si papírnictví.

Den mého nástupu byl naplánovaný na 16. října. Bohužel byl na prodejně nějaký technický potíž, takže se to posunulo až na 18. Ale abych nezahálela, byla jsem na toho 17. přizvaná do prodejny s knihama. Ujala se mě Ve. – holka v mym věku a robota mohla začít. Přiznám se, že jsem čekala seznámení s prostředím a brzký odchod domů. Nakonec jsem zůstala až do konce směny. Ve. mě nejprve provedla po pracovišti, ukázala mi sklad, systém, se kterým pracují, a šly jsme naceňovat, kódovat a umisťovat zboží na prodejnu. Protože to vše děláte u počítače, který je zároveň nástrojem pro informace zákazníkům, každou chvíli mě nějaký oslovil. Celkem rychle a bez problému jsem se zorientovala a plno lidem pomohla najít vytouženou knihu.

Jelikož se pobočka nachází v centru Prahy, samozřejmě na mě nemluvili jen česky. Povedlo se mi naštvat jednu arogantní Rusandu, oprášila jsem trošku angličtinu a i když polštině víceméně rozumím, mé pubertální já se nemohlo ubránit ušklíbnutí při větě jedné zákaznice: „Já šukám Harryho Pottera!“ 

Pan vedoucí mě vyhnal na pauzu, za kterou jsem byla vděčná. Blbec jsem si vzala Conversky a to není zrovna ideální obuv pro takovej záhul po dvou týdnech nic nedělání. Zašla jsem pro pití a dala si cigáro. Po půl hodině jsem se do toho kolotoče vrátila.

Odpoledne přišla na směnu D.A. Jedna z lidí, který mi sedly na první setkání. Milá holčina. Bylo to vzájemný, takže jsme začaly řešit naše hříchy, sklípkany, její školu a další a další věci. Kolem osmé za mnou přišel Fí.  Jeho návštěva mě potěšila. To už jsem jen rovnala zboží a povídala si právě s D.A. S tou jsme pak i po konci pracovního dne odcházely, všechno mě děsně bolelo a myslela jsem si, že nedojdu od tramvaje…

Nicméně jak se doma ukázalo, bylo to skutečně hlavně botama. Když jsem se přezula do lepších, zmákla jsem ještě půl hodinovou procházku se psem.

No a ve čtvrtek jsem se už konečně opravdu dočkala. Na místo jsem měla přijet na desátou. Obvykle jsem všude o dost dřív, tak jsem si stihla dát ještě cigáro. Svou prodejnu jsem nemohla ani za nic najít. Ten vedoucí z knihkupectví byl trošku zmatenej, mi tak přišlo, takže jsem se šla mrknout i do jinýho patra, jestli to nepopletl. Až mi to nedalo a poprosila jsem místního sekuriťáka, ať mě naviguje. No, koho by napadlo, že papírnictví se nachází za plachtou s obrázkem pizzy, na který je nápis „Česká pošta“…

Na místě byl zatím jen manažer P. Sympaťák v košili, kterej je ze všeho nadšenej! To se mi líbí! A taky trošku nenápadná MK.

Jelikož se na prodejnu sjížděli lidi, co dělají normálně v knihkupectví a už jsou provozu celkem znalí, manažer P. předpokládal, že jsem jedním z nich a zadal mi úkol. Chvíli jsem bezradně přešlapovala a nahlížela MK. přes rameno, co jako mám dělat. Následně mě to naštěstí trklo a zapojila jsem se do kontroly zboží. Týjo, takových per a propisek!

Den celkem rychle utíkal, bylo fajn, že jsme si mohly kdykoli odběhnout na cigáro, nebo pro něco k pití. Cokoli jsme s holkama udělaly bylo pochválenou nadšenými výkřiky manažera P.: „Je to krásný, je to super a hned bych si to koupil!“ Velmi brzy přijela i Ve. a taky jedna slečna, se kterou jsme si nakonec odpoledne hezky popovídaly, žila s podobným teletem jak kdysi já, takže jsme si postěžovaly, jaký chlapi umí být kreténi a hned se nám ulevilo. Ona teda dopadla o něco líp, už má chlapce, kterej se k ní chová normálně, tak snad mu to vydrží, přála bych jí to.

K večeru dorazila i D.A., to mi udělalo velkou radost! Manažer P. mě kolem sedmý pustil domů, tak jsem byla celkem ráda, protože jsem byla zas druhý den o hladu a už jsem začínala být trochu protivná. D.A. mě šla vyprovodit na autobus a šíleně se vylekala, když zjistila, že jsem o 9 let starší než ona. Měla mě za vrstevnici! Nojoooo, už stárnu. 

Den poté měl stejný scénář. Zas jsme vybalovali krabice, rovnali zboží, manažer P. tam pobíhal, vykřikoval pochvaly. Odpoledne tam vlítla paní ředitelka. Měla jsem z ní strach, něco málo jsem o ní zaslechla… Moje domněnky o její osobě se víceméně potvrdily, připomněla mi bývalou šéfovou, ta nás taky vždycky nechala pracovat samostatně a pak přijela, všechno nám předělala, neodpustila si nějaký připomínky, jak jsme to udělali vlastně všechno blbě a pak zas zmizela. 😀 Ten první dojem na mě teda neudělala úplně nejlepší, ale zas se mi moc líbilo, že se alespoň trošku o to zajímá… A jak jsem později zjistila, je to vlastně super ženská. Ale k tomu se dostaneme… 

Práce mě chvílema nebavila, protože nás v prodejně bylo moc a prostoru málo. Všude v uličkách byly vozíky se zbožím a nedalo se tam pořádně hnout. K večeru dorazila nějaká mladá brigádnice, která když zjistila, že nemám úplně dobře vyvinutý jazykový schopnosti, se začala chvástat, že ona umí 40 jazyků, no a celkově se tam ze mě snažila dělat úplnýho debila. S D.A., která mě naštěstí kolem čtvrtý vysvobodila, jsme jí to pak nandaly, krávě jedný namyšlený. 😀 Fakt se mi ještě nestalo, aby se někdo takhle povyšoval.

Protože jsme si tam s D.A. připadaly opravdu navíc, našly jsme si celkem praktickou zábavu. Vynášení odpadků! Každou chvíli jsme utekly ke kontejnerům a venku si daly žváro. Z pocitu, že jsem tam k ničemu, mě vysvobodil manažer P., který mi se slovy: „Ať si hezky odpočinu.“ dal propustku domů.

Po dlouhý době jsem šla pracovat i o víkendu. Byla jsem domluvená alespoň na půl soboty. Dorazila jsem s lehkým zpožděním, ale manažer Ž. který nás měl tentokrát na starost, byl ještě kdesi v tahu, takže Em jedna a Marť. čekaly před prodejnou. Šla jsem si ještě teda na cigáro a pak už mi nic nebránilo začít naceňovat zboží. Konečně taky dorazil nějaký chlapec, takový roztomilý Asiat.

Kolem čtvrtý odpoledne jsem to zabalila. Na večer jsem byla domluvená s Fí., že zajdeme na véču. Po příchodu domů jsem zalehla do postele a začala sledovat nějaký videa se záhadama Čech na Streamu a tiše umírala. Vůbec se mi nechtělo nikam jít. Ale tak přece nestrávím sobotní večer doma, žejo. Takže jsem si řekla, že to bude na slušňáka a není čeho se bát.

Sešli jsme se kolem sedmé na Míráku a zamířili do naší oblíbený pizzerie. Moje veganství vzalo za svý, nejsem na to ještě plně asi připravená, takže sem tam selžu. Objednala jsem si vínko a žampionovou pizzu. Shořím v pekle a krávy a telata mě budou píchat vidlema. Dobře mi tak. 

Tahle pizzerie má jednu chybu – zavírají brzo. Moje únava, adrenalin, kterým jsem byla za poslední dny napumpovaná a ten pocit svobody, že mám v neděli volno, mě tak rozparádil, že jsem si na zastávce dala ještě asi 2 cigára a pak, se svolením Fí., šla do večerky pro flašku vína, abychom pokračovali na „naší“ lavičce. V doprovodu muziky, jo, tohle mě ba!

Fí. byl nachcípán, takže ani nepil, já se s tím nějak statečně poprala sama. Pak už jsme to ale opravdu směřovali domů, mně navíc nesedla ta pizza, takže z tramvaje jsem nevystoupila jen já…

Neděli jsem trávila mezi čtyřma stěnama. Už od rána jsem se pustila do zuřivých diskuzích na internetu – jak já nesnáším, když ty zabedněný hlavy nepochopí, co jsem chtěla říct. Na FB se totiž řešil ukrajinskej bar u nás na sídlišti, kde se tavaryši perou a dělaj bordel, načež nějaký slušný počestný Čech začal virtuálně hrozit, že jim půjde dát do držky. Na to jsem napsala, že je zajímavý, že když dělaj bordel Češi, tak to nikomu nevadí a nikdo tahle násilím nevyhrožuje. Podle správce jsou Ukrajinci opravdu špatní, protože se pokusili znásilnit ženu! Pamatuju si tu aféru, vím že jsme se o tom ještě s Er. loni bavili. Zmínila jsem, že tohle není národností, že mně se tu pokusil znásilnit Asiat. To je prý velký rozdíl, protože Asiat nedělal bordel. Takže, přátelé, pokud neděláte bordel, na našem sídlišti si znásilňujte koho chcete! Ve finále jsem byla nazvána UK feministkou a většina stále nedokázala pochopit, že mi vadí bordel obecně a nesnáším tyhle rádoby vlastence, co podle mýho nemohli projít skrze gramatiku ani prvním stupněm základní školy, ne že lobuju za Ukáčka, co po sobě na chodníku střílej… Ale tak hádejte se s blbcema, žejo…

Pak jsem se ještě zapletla do nějaký diskuze ohledně cirkusů, někde na vintedu, to by taky člověk blil, kolika lidem to nevadí. Nejvíc mě dostala moje bývalá kolegyně ze skladu – myslela jsem si, že je celkem fajn, chodily jsme spolu na obědy a bavily se, ale během několika dnů sdílela na FB hned dvě „pecky“ – první, že zvířata v cirkusech dělají svou práci rádi, baví je to a měli bychom je podporovat, a druhou – sdílela nějaký namnožený vořechy za tisíce. Já taktně mlčela, ale nějaký její kamarád se vyjádřil a takovou změť sraček jsem dlouho nečetla, takže „bye, bye, kámoško…“

A když jsem se vyventilovala, šla jsem blogovat, a pak brzy spát, protože v pondělí nás čekala otevíračka!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.