Sbohem párty!

Tentokrát ke psaní tohoto článku usedám s lehkou nechutí. Cítím smutek. Když jsem před pěti lety sedla k notebooku a zakládala nové virtuální působiště, nikdy mě v tu chvíli nenapadlo, že se to nikam neposune. To jsem ještě mívala nápady a skrytý touhy, jak budu – ne slavný – ale relativně oblíbený a průměrně navštěvovaný bloger.

Technická stránky blog.cz je žalostná, na Srdci už 2 měsíce visí článek plný lží a neurčitých informací. Někdy v budoucnu to tu možná bude lepší, některé věci pravděpodobně zváží, jiné zrealizují až někdy časem. Na dotazy nikdo neodpovídá a jediná forma modernizace, kterou jsme jako uživatelé mohli zaznamenat, jsou ty příšerný reklamy, který vám rozhodí půlku článku a na který je někdy i AdBlock krátký.
Nikdy jsem neměla v plánu utíkat. Za prvé jsem konzervativní a nesnáším změny. A za druhé jsem z nějakých ambic na oblíbenost celkem slevila a plně mi vyhovuje těch pár stálých čtenářů, co mi sem chodí. Takže na to, abych si psala deníček (protože ten se stal převážnou náplní Sladké melodie) mi vždycky tahle primitivní služba stačila. Ale i já jsem jenom člověk a nechci podporovat skupinku lidí, která nám lže, vysmívá se a jednoduše na nás sere.

 

Nevím. Jsem tu už fakt dlouho, neumím si představit kolik by zabralo času to všechno stěhovat. Hodně o tom poslední dobou přemýšlím – založit něco novýho na WordPressu, se kterým absolutně neumím a musela bych se tomu asi dost věnovat, abych se s ním naučila, nebo to přestěhovat na jinou obyčejnou blogovací službu, nebo nic nestěhovat a jen pokračovat. Už jsem jednou velký stěhování dělala – taky bych tomu předtím nevěřila. No plácám se v tom už asi 3 měsíce a nejhorší je, že se teď nemůžu moc ani vymlouvat na nedostatek času, protože díky novému systému docházky v práci ho mám o dost víc než dřív…

 

Loni touhle dobou jsem se doma „hroutila“ z asi 150. rozchodu s Er. Kterej nebyl samozřejmě zdaleka definitivní. Aby těch veselostí nebylo málo, záhy oznámila rozpad i moje srdcovka Chinaski. V práci nám vypukl předvánoční masakr a já zapla autopilota. Nervy co je s mistrem, vztek, průsery, nedostatek spánku, jídla. Nabrala jsem 7 kilo a poslední den před Vánoci se ve skladu definitivně sesypala.
Pak přišlo volno, kdy má člověk hodně času na přemýšlení. Nikdy mě nenapadlo, že ta 2017 bude nakonec takhle vypečená. Jak jsem si to jaro a léto užívala, s Er. jsme trávili dost času, začali spolu žít, měla jsem dost tvůrčích nápadů, i se mi povedlo v tom srpnu zhubnout, tak pak to byl teda obrat o 180 stupňů. Naštěstí ten rok odtáhl a já za ním mohla udělat tlustou čáru.

Tak jsem začla zas trošku seriózněji blogovat. Zavzpomínala jsem si na dětství, lyžařský výcvik i staré (děsivé) známosti. Založila jsem pozitivní rubriku Z vesela, ve které sem tam rozebírám nějaké knihy z oblasti pozitivní motivace a esoteriky.

Do toho se mi do života zas vrátil mistr, to aby mi ho mohl zas trochu počechrat a na 3 měsíce zmizet do hajzlu. V průběhu února mě přepadl nějakej šmejd na sídlišti. Díky tomu jsem se seznámila s panem policajtem, pro kterýho se na chvíli rozbušilo moje srdce, ale po poslední pátračce mě to zas pustilo.

Umístila jsem se v soutěži zde na blogu, na téma „Moje superstar“. Hlasy jsem si nesháněla, hlasovali pro mě asi akorát 4 lidi, kteří mě osobně znají a i bez jejich hlasů by bylo umístění stejné. To mi bylo ale prd platný, protože jsem cenu nedostala, neb vedení Novy v tom měla pěknej bordel a jednoduše na mě zapomněli, na urgenci nereagovali a ozvali se až večer před natáčením. Lístky jsem sice nechtěla pro sebe, ale zamrzelo to.
Povedlo se mi taky umístit na titulku jako blog dne, to byla jediná věc, která se mi za dob Standy vyhla. Přiznám se, že jsem z toho ale neměla prakticky žádnou radost, protože co si budeme povídat, už v to dobu bylo i nám konzervám jasný, že to tady nebude mít dlouhého trvání.
Hned 1. května se můj život zas začal všelijak obracet – strávila jsem noc s jedním chlapcem, který se mi už pár let líbil a na Čarodějnice jsme se opět potkali. A ještě ten večer se mi ozval Er., že přijel. Následoval můj poslední Svět knihy, který jsem naštěstí přežila a to si vysloužilo i místo na titulce.
Když Er. s velkou slávou dorazil s kyticí 26 bílých růží na moji oslavu narozenin, kde se seznamoval s mými přáteli, myslela jsem si, že jsem se konečně dočkala toho zaslouženýho klidu a míru. Ten vydržel až do našeho odchodu z hospody, kdy jsme se tradičně rafli a téměř porvali. A místo toho abychom se sešli a promluvili si, začali si házet klacky pod nohy. Já jemu teda míň, ale svatá jsem taky nebyla. A to bylo naše poslední setkání…
Potom se stala věc úplně neuvěřitelná – nasrala jsem se tak moc v práci, že jsem odešla. Stálo mě to neskutečnou vnitřní sílu, ale aférka s bateriema se mě opravdu hodně dotkla a já si řekla, že tohle zacházení nemám zapotřebí. Takže jsem v červnu nastoupila do zaměstnání nového, které bylo bohužel krátké, ale vždy na něj budu vzpomínat s láskou, protože mi mezi mentály bylo zkrátka dobře.
Protože mi zas z života zmizely radosti a strasti z oblasti vztahové, zaměřila jsem se na serióznější tvorbu. Doteď mám radost z článků o veganech a mobilních telefonech. Léto uteklo, tím, jak jsem si hledala další práci, ani jsem si nevšimla, jak moc rychle. A tak mě čekalo další pokleknutí na startovní čáru.
Dopisuju tento článek a smutek mě mezitím opustil. Když jsem zjistila, že moje pracně vybrané ilustrační obrázky v článcích nahradily nějaké cizí – byť krásné – fotografie – zachvátila mě úzkost.
Po odpovědi, která se objevila pod mým včerejším dotazu na FB, jestli plánuji ty obludnosti odstranit, jsem se rozhodla to tady opravdu zabalit. Nedovedu dál přispívat, byť pár korun, svou aktivitou někomu, kdo se k nám chová takhle. S nostalgií vzpomínám na Standu – já vím, že hodně z vás s ním měla spory, mě měl asi rád, protože sem tam když jsem potřebovala, mi hned odepsal, když se mi povedl nějakej pěknej článek, rád ho zveřejnil – teď co… Teď tam visí 3 články týden a nikomu to žíly netrhá. Na dotazy nikdo nereaguje, sem tam akorát na tom FB, který nemá každý.
Standa pravidelně vydával články na Srdci blogu, kde se člověk dozvěděl něco zajímavého, diskutoval s náma v komentářích a měl nás pěkně přečtený. Když se mnou dělal rozhovor, divila jsem se, o čem všem, co jsem vyvedla, moc dobře ví. 😀 Jasně, měl svoje mouchy, ale tu práci zkrátka dělal. Bára, která po něm přišla pracovně naprosto selhala, takže jsem si říkala, že horší to bejt už nemůže. No a ona přišla Hana a já se nestačím divit. A opravdu, jako workoholik nedokážu tohle „mít na salámu“ pochopit, já bych se na sebe nedokázala podívat do zrcadla.
Takže, přátelé, končím. Možná se sem někdy vrátím – až tu nebudou velit tihle kokoti bez mozku, kteří nám akorát serou na hlavy. Momentálně budu pracovat na svém novém blogu, absolutně netuším, kdy a jak ho spustím, záleží jestli se s tím rychle poperu. Ten jejich výsměch byl pro mě poslední kapka.
Chtěla bych vám všem moc a moc poděkovat za návštěvy, komentáře, nechci jmenovat, vy víte… A věřím, že se za mnou zastavíte i do nového! Ráda bych pak pokračovala v aktivitách na Téma Týdne, které mi přijde prostě fajn, doufám, že nebude problém příspěvky zasílat pod novou adresou od konkurence.
Oficiální narozeniny by Sweet Symphony oslavilo až zítra. Ale já článek vydávám už dneska, protože nechci načínat 6. rok v tomhle bordelu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.