Je to jen zkouška

I když mi kamarádi říkají, že jsem člověk, co vydrží všechno a je pravda, že už jsem zažila spousty sraček a tak nějak jsem se ze všeho nakonec dostala (co jinýho mi taky zbylo, žejo) poslední dobou prožívám jednu z nejhorších nočních můr mého života. Děsím se každé další minuty, hodiny, dne… Chci aby to okamžitě skončilo, protože si myslím, že si tohle fakt nezasloužím a přemýšlím, čím jsem svou karmu tak nasrala.Už hodně bylo napsáno. Nic to vlastně nevyřešilo. I tak mám chuť psát znova a znova a pořád dokola. Věřím, že ve skládání těchto absurdních puzzlí najdu dílek, který mi do celé skládačky chybí.

Stále si připomínám nynější motto „hlavně se z toho neposrat“. Cítím se tak, jak už hodně dlouho ne. Nešťastná, vystrašená, bezradná. Prostě na píču. Mozek mi šrotuje a já si snažím vybavit maličkosti, které se v minulosti odehrály. Možná se nikdy odpovědi na své otázky nedozvím, nicméně mi snad navždy zůstane ten nejdelší a nejupřímnější deníčkovský zápisek, který jsem se rozhodla pustit do virtuální světa. Zápisek plný vzpomínek, zážitků a bolesti, které mi tu zanechal jeden člověk…

Byl říjen, když ses objevil u nás v baráku. Absolutně si naše první setkání nevybavuju. Vzpomínám akorát na to, jak jsi vždycky stál před domem, na hlavě jsi měl červenou Nike kšiltovku, přes to kapucu od šedé mikiny a divně jsi mě pozoroval. Bylo mi nepříjemný kolem tebe chodit, protože ses tvářil, že mě chceš zneužít a potom někam zakopat. Nebála jsem se tě, ale snažila jsem se ti vyhýbat, protože mě ten tvůj pohled neskutečně vytáčel.

Nevím co to bylo za den, ale měla jsem ve skladu několik krabic plných knih a byla potřeba je dát do auta. Tš. vždycky říkala ať to netahám sama, ať řeknu tobě nebo tvýmu parťákovi, ale já byla učená samostatnosti a o pomoc si zásadně neříkat. Tehdy jsem neměla moc co dělat, v kanclu mi probíhala nějaká pracovní schůze a tak jsem hledala něco, čím bych se zabavila. Odvézt těch pár krabic po jednom do auta se teda zdálo jako fajn řešení. Začala jsem to rvát na rudla. Vyběhl jsi z baráku a začal mi nadávat, ať se s tím netahám, že to uděláš. A já tam stála a místo toho abych byla vděčná jsem cítila spíš vztek, že nejenom že na mě blbě čumíš, ale ještě jsi mi právě sebral práci, která by mi zabila alespoň trochu toho času. Záhy mi ale došlo, že jsi vlastně hodnej člověk.

Blížila se zima. Nebavili jsme se. Měla jsem za to, že česky ani moc neumíš. Asi jsem byla zbytečně namyšlená. I když jsem tě tolerovala, furt jsem v sobě měla jakýsi pocit nadřazenosti. Ten jsi začal ničit svými drobnými činy. Třeba když jsi vyšel z baráku a viděl mě sedět na tom studeným schodě a kouřit. „Neseď na tom, Káťo, zmrzneš!!!“ Tvářil jsi se u toho sice zase jako vrahoun, ale tím sis získal tady na blogu první zmínku o sobě. A já doteď vidím, jak jsem to říkala do telefonu babičce a ona mi na to odvětila: „No to je smutný, že takový věci ti musej připomínat Ukrajinci…“ Pak jsi někde vyhrabal polystyrenovou desku a dal ji na ty schody. Kdykoli jsem vyběhla na cigáro a tys tam seděl, okamžitě jsi vstal, abych si mohla, i přes své hlasité protesty, sednout.

Začali jsme si tykat. Teda, spíš ty mně. Nevím proč mám problém nabízet chlapům tykání. Ani mě to vlastně nenapadlo. Chvíli jsem se cítila dotčeně a tak týden jsem pořád pokračovala ve vykání. Když to s tebou nehlo, rezignovala jsem a začala ti taky tykat. A přišlo mi to děsně divný. Pak se to nějak samo poddalo. Během toho přelomu listopadu a prosince jsem si na tebe konečně zvykla a začala o tobě tak nějak i mluvit mezi svými známými. Chválila jsem tě. Byl jsi na mě opravdu moc hodný. Kdykoli jsem tě o něco poprosila, okamžitě jsi běžel pomáhat. Staral jsi se o mě. A já se začala pomaličku cítit jako princezna.

A: „Měla bys ho vytáhnout někam na pivo. Podle toho co říkáš se mu líbíš a je to jedinej hodnej kluk, co se kolem tebe motá.

Krom toho, že jsi mi nosil těžký bedny nebo lezl pro knížky po štaflích až ke stropu (a ty ti pak padaly na hlavu a já na tebe hulákala ať to klidně necháš spadnout, hlavně ať neslítneš ty), všímal sis úplných maličkostí. Třeba když mi elektrikář přeladil topení a já se několik dní ve skladu vařila a říkala si že to není možný, že takový vedro tam předtím nebylo. Sám od sebe jsi to ztlumil a druhý den přišel vyzvídat jak se cítím. Říkala jsem že teď už dobře, že ještě včera tu bylo na chcípnutí. Zároveň jsi se ale strachoval, jestli jsi to neztlumil moc, jestli mi není zima. A já tam stála, čuměla na tebe a říkala si že to není možný, že jsi snad nějakej přírodní úkaz, protože žádnej chlap se o mě nikdy takhle nezajímal.

Necelé dva týdny před Vánocema jsem si na tebe už i trochu začala myslet. Přišlo mi to hrozně absurdní. Říkala jsem si, že jsem vážně děsná, že stačí aby mi chlap párkrát s něčím pomohl a já se do něj hned zakoukávám. Jednou jsme se v práci potkali v sobotu. Pro tebe to byla klasika, dělal jsi od rána do večera i víkendy, ale já se jen „obětovala“ firmě. Cinkla jsem se šampusem a začala mít hříšné myšlenky, že za tebou vedle skočím abys mi namasíroval záda. Kdykoli jsem uslyšela tvé kroky, doufala jsem, že vkročíš ke mně do skladu a něco uděláš. Nakonec jsi šel domů. Měl jsi upřímnou radost že jednou končíš dřív jak já. A dělal sis legraci že mám noční. A protože jsem si tě už povědomě pustila k tělu, přišlo mi to hrozně vtipný. Pak sis sundal triko a já zůstala fascinovaně zírat na tvoje ruce… A pak jsme se rozloučili.

Zbývalo nám už jen pár společných dní, ale já o tom nevěděla. Když jsem odcházela poslední den před Vánocema domů, seděls na lešení. Podívala jsem se na tebe, šibalsky mrkla a popřála ti hezký svátky. Cestou domů se mi v hlavě honily různý myšlenky. Třeba to, že až se tu v lednu zase setkáme, že se pokusím s tebou sblížit a poznat tě. Práce už nebude tolik a tak proč si sem tam nepopovídat u cigarety a kafe…

Dovolená přes Vánoce mi přišla nekonečná. Chyběl mi ten šrum, ale i tvoje vtipný řeči. To, jak jsi na mě vylítl, když jsem rozrazila dveře a zapomněla, že je za nimi lešení: „Káťo, ty mi chceš zbourat lešení?“, jak jsi se smál, že furt lítám někam ven prý jestli už mě nebolí nohy. Nebo jak jsem tě poprosila abys mi pomohl nanosit tu hromadu balíků k bráně, nesl jsi nějakej obří a vyděšeně ses ptal: „To posíláte kamení, ne?“ A pak jsi mi nosil i ty malý balíčky, i když jsem ti říkala, že ty nemusíš, že ty už unesu. Když jsem se do práce v lednu vrátila, čekalo mě zklamání. Nebyl jsi tam. Nebyl tam ani tvůj parťák a já si připadala hrozně opuštěně. Už tam na mě nikdo neměl žádný (ne)patřičný komentáře, nikdo mi nelezl na nervy tím, že se mi pořád plete pod nohy. Nikdo nehulákal: „Káťoooo!“ pokaždý když se ozval zvonek… Čekaly mě čtyři dlouhý měsíce plný zvratů a přemýšlení.

Nebudu lhát, o tom, co by mohlo být mezi námi jsem přemýšlela už tak nějak od toho prosince. Přišlo mi to celý hrozně bizarní a snažila se to v sobě potlačit. Nevěděla jsem o tobě vůbec nic, kolik ti je, jestli máš rodinu, kdo vlastně jsi. Z tvých vrásek na čele jsem nabyla dojmu, že máš za sebou děsnou minulost a že se chováš takhle hezky jen aby sis napravil karmu. Říkala jsem si, že se k sobě nehodíme, že by to nefungovalo. A zase ta namyšlenost. Něco jako kráska a zvíře. Nechápu, kde se ve mně vzalo to sebevědomí, abych se nad tebe společensky povyšovala. Do toho se kolem mě motal ještě F. a já si říkala, že i když můžeš být sebehodnější, F. je pro mě vzhledem k okolnostem prostě vhodnější. A vůbec, ani to nevypadalo že se vrátíš.

Už odmalinka hodně fantazíruju. Přehrávám si různé situace ve všech možných scénářích. Přistihla jsem se, jak nenápadně u Tš. vyzvídám kdy se vrátíš. A že prý brzo! To brzo se protáhlo sice zase asi na měsíc a půl, ale já tě začala brát jako budoucnost. Pamatuju si, jak jsem jela pracovně zařizovat něco na Karlák. Cestou na tramvaj jsem hrozně zmokla. V hlavě jsem si představovala, jak spolu chodíme a jak to musíme tajit před rodinami. Párkrát jsi mi dokonce vlezl do snu i v noci.

A tak se mi to v tý hlavě mlelo. Tvůj budoucí návrat, F. se kterým jsme v březnu nakonec v tý posteli přecejen skončila… Ptala jsem se sama sebe – může se člověk zamilovat do dvou lidí naráz? Začala jsem se bát. Že jsem si tě zidealizovala. Že jsi někdo úplně jiný. Tenhle strach záhy vystřídal jiný – a to ten, že se do tebe bláznivě zamiluju a ty mě nebudeš chtít, protože jsi vzorný otec od rodiny.

Kamarádi se mě sem tam ptali…

„Kdy se budeš vdávat?“
„No přece až se mi vrátí…“

S A. jsme si pak začali dělat nejapnou srandu… Heslo bylo „lešení“. „Stavte lešení, jeho návrat se blíží!“ Beztak bychom si to na něm nemohli rozdat… To „lešení“ by nás neudrželo… Jednou jsem dokonce přišla s tím, že si tě vezmu, byť jako kamaráda, jen abys tu získal občanství a nemusel každou chvíli mizet kvůli tomu že ti končí vízum.

„A kdy že se ten Er. vrátí?“
„Máma říkala že příští týden.“
„Jakto že tu ten Er. furt není?“
„No já nevím už tu měl dávno být.“

A pak jsme se dočkali…

9. května jsem šla do práce. Po cestě jsem se potkala s Žirafákem a šli jsme tedy spolu. Něco mi zrovna zaujatě vyprávěl, já odmykala bránu a uvnitř sebe cítila napětí… Otevřela jsem a viděla jsem tě. Seděl jsi na paletách, tam kde jsi vždycky obědval nebo popíjel kafe, a pálils binec. Naše setkání jsem si představovala nesčetněkrát. Jedna z verzí byla, že ti nadšeně skočím kolem krku. Ale protože jsem se bála tvý reakce, nakonec jsem se zmohla jen na rozverné: „Čááááááu!“ Nějak to s tebou nehlo. Sice jsi odpověděl, ale dál jsi koukal nepřítomně do ohně. Nechala jsem Žirafáka u brány a zamířila k tobě: „Jak se máš?“ „Co?“ Pár vteřin trapného ticha. „Kde jsi se nám toulal takovou dobu?“ „Nedali mi vízum.“ Stroze, bez jakékoli radosti. Hm, vzdávám to. Po chvíli jsem za tebou přišla a poprosila tě o pomoc při stěhování skladu. „Jsem tu abych pracoval, budu pracovat.“ Hm, vzdávám to podruhý.

Po chvíli jsi za mnou ale přišel. Koukals co se za dobu tvé nepřítomnosti změnilo. Provedla jsem tě po skladu, ukázala ti sklep co tvůj parťák započal. Vyděšeně jsi zíral a začals mít nějaký komentáře. Rozuměla jsem ti asi každý 5. slovo a v duchu si říkala, že tohle je přesně to, čeho jsem se bála. Jazyková bariéra. A i kdyby, o čem my dva bychom si povídali. Co máme společnýho? Šla jsem na schody. Sedla si, zapálila cigáro. Sedl sis vedle mě. Pokusili jsme se o konverzaci. Prý kde je tvůj parťák. Říkám, že asi doma kojí… „A co kdo má jiný kojit? Já se o ty svoje taky starám.“ Aha, takže hodný táta od rodiny. Kouřili jsme, čuměli do sluníčka a já se snažila udržet furt ten přiblbý úsměv. A to i přesto hrozný zklamání, který způsobila jedna potvrzená domněnka.

V tu chvíli se začala formovat naše „chráněná dílna“. Často jsme si spolu zapálili a sedli s kafem na schody. U toho jsme pozorovali pracujícího Žirafáka a dělali si z něho srandu. Respektive ty sis dělal srandu a já se smála jak puberťák. Měl jsi fakt hrozně vtipný a trefný poznámky. Žirafák ti ze začátku nerozuměl. Takže jsem se stala překladatelkou. Když jsem se náhodou nesmála dostatečně, podíval jsi se na mě: „Že jo?“

Vidím, jak Žirafák trhá plevel okolo květináčů.

„Co ty tady hrabeš jako slepice? Až to tu dotrháš – tak tě vezmu za barák a tam je ta stráň… Víš jaká? Jo? No, tak tam budeš pokračovat… A taky ty stromy je potřeba pokácet.“

Nenechala jsem tě v tom a s vážnou tváří přitakávala že přesně tak a Žirafák se chudák bál, že to myslíme vážně…

Blížil se Svět knihy. Veletrh, na kterém jsem se měla stát po roce prodejkyní. Ve středu, když se stavil stánek, jsem byla ve firmě. Dolaďovala jsem poslední přípravy zboží. A tys pak s Žirafákem šel stavit houpačku. Za chvíli mi měl jet autobus, ale nemohla jsem se od vás odtrhnout. Byli jste jak Pat a Mat. Když jsi zjistil, že houpačka sice stojí dobře, ale tyče jsou tak blízko u sebe, že si na tom někdo rozbije akorát hlavu, sám sebe jsi zkritizoval: „To víš já občas prostě nepřemýšlím. To třeba dělám střechu, pak si rozeberu lešení a pak zjistím, že jsem tam ještě zapomněl něco dodělat.“ U toho jsi se usmíval a kroutil nevěřícně hlavou.

Veletrh byl hrozně fajn, ale já byla duchem mimo. Pořád jsem na tebe myslela. U našeho stánku se zastavil kamarád Tš. a ona mu říkala: „Nojo, v neděli to bude dobrý, vrátil se Er., ten to bude mít uklizený hned.“ A já v duchu radostně poskočila a začala se na tu neděli těšit. Uteklo to rychleji než jsem čekala. Veletrh skončil a Tš. pro tebe jela. Já s Jar. uklízela zboží. Stála jsem u pultu, už značně rozcuchaná a opotřebená, a zrovna rovnala zboží do krabic. Objevil ses. Zůstali jsme na sebe koukat. Bylo to jen pár vteřin, ale já poprvé začala být přesvědčená o tom, že to mezi námi je vzájemný.

Zůstali jsme sami. U bourání stánku jsem loni sice byla, ale už jsem vůbec nevěděla co kam patří. Tys měl premiéru. Asi půl minuty jsme na to bezradně zírali a pak se vrhli do práce. Vlastně to bylo poprvý, co jsme spolu byli někde mimo barák. Poprvé, co jsme spolu byli úplně sami. A proběhly první fyzický kontakty. Ze začátku jsi byl děsně vzteklej a sprostej. A pak jsme se tomu začali hrozně smát. A zároveň jsme mezi námi objevili neskutečnou souhru. Bylo to úžasný. Povedlo se nám pár kiksů. To jak jsme otočili skříň a začaly nám padat police. To jak jsi se snažil tu jednu polici odmontovat až jsi ji utrhl a pak jsi to s výrazem „já nic, to samo“ začal komentovat… Smáli jsme se tomu jako puberťáci. Když jsme skříně motali do fólie, všelijak jsme se proplétali a podlézali, sem tam jsme se omylem chytli za ruce.

Měli jsme hotovo. Co teď? Rychle jsme to nanosili ke dveřím. Hulákal jsi na mě, ať hlavně netahám nic těžkýho. A protože jsem si na to býti princeznou zvykla, ani mě nenapadlo se s něčím dřít. A pak jsme si stoupli na parkoviště a zapálili si. Vím že jsme něco i řešili, ale já byla zrovna v takovým tranzu. Byla jsme šťastná. Odvedli jsme spolu obrovskej kus práce a mně se ani nechtělo věřit že nám to takhle fungovalo.

Když jsem jela domů psala jsem T. Jestli se mnou neskočí na víno do hospody. I přesto, že jsem byla takovou dobu na nohách, několik dní jsem skoro nespala a nejedla a jen se prolévala pivem, cítila jsem takovou zvláštní energii. Doma jsem pobíhala jako fretka, všechno bylo boží a nejlepší a máma začala mít podezření, že jsem něčím nafetovaná. V hospodě jsem v tomhle energetickém výlevu pokračovala. Popisovala jsem jak to bylo všechno úžasný.

„A pustilo tě to?“
„No právě že vůbec!!!“

Krom euforického zážitku jsem si z veletrhu taky odvezla malej zápisníček s růžema. Rozhodla jsem se do něj zapisovat veškeré malé radosti, co mi udělají hezčí den… Až teď jsem našla odvahu ho po dlouhé době otevřít. Skoro na každý den jsem tě zmínila. Ty drobnosti, ty hezký věci…

Po veletrhu jsem šla normálně do práce. Žádný náhradní volno. Nechtěla jsem ho. Naopak. V práci jsem zůstávala dýl a přes víkendy tiše trpěla. Zejména neděle jsem začala nenávidět, protože jsem se nemohla dočkat toho, až tě uvidím.

Pomalu, ale jistě, jsem v tom pěkně lítala. Žárlila jsem. Když Žirafák s tebou pracoval na terase a ani jste za mnou nepřišli na cigáro. Když jsme jeden den byli v baráku úplně sami a ty místo toho, abys se mnou dal kafe, kafrals se svou mámou. Pak jsi přivedl nějakýho svýho kamaráda na výpomoc a začal jsi kašlat na mě i na Žirafáka. A já se rozhodla ti to vrátit a běhala za Žirafákem jako pejsek. Lezla jsem mu šíleně do zadku a doufala že v tobě vyvolám taky žárlivost. V rámci toho jsem doufala, že na tebe práskne jakoukoli podstatnou informaci. I když jsem nechtěla znát odpověď… Jednou na tebe řeč opravdu došla. Během toho, co na tebe pěl ódy na mě koukal, co já jako na to: „Er. je skvělej chlap. Přímej, rovnej… Kdyby si nechal opravit ty zuby, tak i docela pohlednej.“

Hráli jsme spolu divnou hru. Nenápadně jsme kolem sebe chodili, sem tam se upřeně dívali jeden druhému do očí. Navštěvoval jsi mě ve skladu a ptal ses co dělám. Já ať dělala cokoli, hrozně jsem se rozklepala, začala to kazit a zrudla jsem.

Rozmazloval jsi mě. V pondělí po veletrhu jsem telefonovala s kolegyní a tys přiběhl, zašeptal moje jméno. Vzhlídla jsem k tobě a tys mi do dlaně vtiskl nějaký bonbony. A já na tebe zírala jak na svatej obrázek, protože mi to přišlo děsně milý. Záhy jsi mi začal číst myšlenky a to mě děsilo.

Třeba když jsem přemýšlela o tom, že spolu nikdy nemůžeme být. „O čem přemýšlíš?“

Nebo když jsem poslala SMS svému Ex., která mě stála hodně přemáhání. Najednou jsi se zjevil a pohladil mě po vlasech. Ptal jsi se, jestli jsem neviděla parťáka, ale ten pohled, to gesto…

Celkově jsi byl vždycky dost všímavej. Třeba když jsem tu běhala celý den ve firemním triku. Vedení si nevšimlo. Tobě stačil jeden pohled a hned jsi tu postavičku z knížky poznal…

Nejvíc jsi mě asi šokoval s tím kafem. Snad nikdy se nestalo, že by nám v koupelně v bytě došlo kafe. A teď najednou koukám a kafe nikde. Říkala jsem si že nevadí, že ty se určitě rozdělíš. Měla jsem na schodech rozdělanou práci, vybalovala jsem starý stolní kalendáře. Koukla jsem na hodinky a dala si úkol, že do 13:00 budu rozbalovat a pak tě poprosím. Bylo kolem 12:45 a tys šel kolem. Zarazil ses, otočil a zíral na mě.

„Máš kafe?“
„Ne, nám došlo.“
„A proč si neřekneš?! Vyser se tady na to a jdi, dokud je horká voda! Musíš mluvit!!!“
„Já si chtěla říct, ale až za chvíli…“
„To se vůbec neptej, vař si kdykoli chceš!!!“

Poslušně jsem odběhla, dala si kafe, vrátila se na schody a ten hrnek svírala jak největší poklad. Vrátil jsi se, držel jsi v ruce obloženou housku a se starostlivým pohledem: „Nemáš hlad? Dáš si housku?“ Skoro jsi mě dojal.

Jednou jsem takhle seděla na schodech a vedla klasický úterní telefonát s babičkou. Často jsi někde makal a u toho dělal hrozný rány. Vyšel jsi ven a vyklepával z kýble nějakej bordel.

„Co to je za rány?“
„Ále… To je datel…“
„Datel?!“
„Nojo, můj datel…“

I přesto, že si vždycky dělám co chci a nedělá mi problém jít přes mrtvoly, často jsem se o tobě radila se svými blízkými přáteli. A nakonec jsi mě dostal natolik, že jsem tě řešila i s těmi, který skoro neznám…

T. nabyla dojmu, že z tvý strany něco je, ale není to nic vážnýho. Pak řekla, že pokud se k tomu moc neupnu, mohla bych zažít fajn léto, byť trochu nemorální. Prostě mít kolegu-milence. Ra. na mě hulákal, ať se na to vyseru, pokud máš rodinu, je to úplně k ničemu. A. ti smekl poklonu. Prý jsi první člověk, co ve mně dokázal vzbudit nějaký city. Že jsem prý vždycky byla chladná ledová královna a od té doby co jsi se vrátil jsem taková citlivější. S Fí. jsem se díky tobě sblížila a našla jsem v něm opravdu úžasnýho kamaráda. Kač. o tobě četla na FB hotový romány… Měla z první ruky všechny ty moje zážitky z práce, to jak jsem tě pozorovala skrze prosklený dveře na terasu, jak jsem komentovala každý tvoje slovo, gesto, pohled.

Nějak jsem nevěděla co dělat. Zamotávala jsem se do toho čím dál tím víc. Byl jsi pro mě prostě takovej osobní bizár. Hodnej člověk, který si mě získal svými činy. Když jsem byla střízlivá, nutila jsem se do toho doudolat F. nebo být raději sama. Říkala jsem si, že kdybychom se poznali nějak víc, ztratila bych dojem že jsi dokonalej, protože bys určitě odhalil svoje špatný vlastnosti. Průser nastal když jsem se přiopila. Tos byl modla kvůli které stojí za to vraždit a kterou prostě nutně potřebuju k žití.

Uváděl jsi mě do rozpaků. Kdykoli jsi za mnou přišel, nípala jsem si kůži kolem nehtů, těkala pohledem. Sem tam jsem nervozně pobíhala po baráku, až sis postěžoval, že tě lekám. A pak jsem prováděla rádoby svůdný blbosti a doufala, že tě tím oslním.

Zároveň jsme spolu měli čím dál tím víc úžasných zážitků. Měla jsem děsnou radost, když mi Tš. napsala, že jede pro štěně ,a že já a ty budeme mít na starost malýho. Zahrajeme si na rodinku. Hlídání bylo fajn. Celej ten den byl naprosto dokonalej. Byli jsme v práci já, ty, Žirafák a tvůj parťák. Hlídali jsme malýho, popíjeli pivo a na schodech kecali. Říkal jsi Žirafákovi o stavebních plánech.

„Má se tu stavit ta prodejna… Támhle takhle.“
„Jo? A brzo? Že bych si tam postavila pokojíček. Beztak jsem tady víc jak doma.“
„Jééé, a já se k tobě nastěhuju!!!“

Nebo jak jsem s Jar. šla za tebou na terasu. Dělal jsi tam to zábradlí a byl jsi z toho úplně hotovej. A já měla furt nějaký blbý připomínky a Jar. se toho okamžitě chytla a já dostala šílenej záchvat smíchu. Zapálil sis, koukal na mě. A pak jsi mě začal zrcadlit…

Opět jsem se vracela ke svému fantazírování. Viděla jsem sebe, jak sedím na schodě. Smutně o něčem dumám. Přišel jsi a sedl sis vedle mě a začal se vyptávat co se děje. Svěřila jsem se ti a tys mě začal utěšovat. A pak jsme spolu byli a nastal problém kde se scházet. Tajili jsme to. Připravil jsi pro mě noc ve skladu. Přichystal jsi postel tam do tý vyklizený místnosti… Nachytal nás Žirafák. Provalilo se to. Ale jen mezi kamarády. Nakonec se něco stalo a tys musel odjet. Za rodinou. Viděla jsem jak se loučíme za barákem, jak mizíš a já se tam kdesi schovaná hroutím že už se nikdy neuvidíme. A pak, po čase, kdy si srovnáš myšlenky… A já až budu smířená s tím, že už se nikdy nesetkáme, se vrátíš. Že bezemě nemůžeš žít…

Blížil se den mého odjezdu s přáteli na chatu. V pátek jsem se dozvěděla, že se k nám do práce na pár dní vrací F. Ten večer jsem seděla s T. v hospodě a přemítala o své situaci.

„No, tak jsem si dneska psala s Římskou dva a prý skončil. Takže se vrací F. To bude malér… Jo a já a Er.? No tak to bude taky solidní průser, to cítím.“ T. se vyděsila. „Vždycky když tohle řekneš, tak to akorát přivoláš!!!“

První den na chatě byl fajn. Ten druhej byl horší, protože mi skutečně zavolal F. že mi veze balík. Všechno se to vracelo. Kamarád se mě ještě ten den ptal co já a vztahy. Seděla jsem na lavici, vyčerpaně zírala do prázdna.

„Já fakt nevím. Na jednu stranu F., kterej mě akorát jednou oškukal a pak nechal. Na druhou dělník z práce, kterej má asi rodinu…“ MiK. soucitně zakýval hlavou, políbil mě na čelo a šel dál chlastat.

Po mém telefonátu s F. jsem se odešla vybrečet do ložnice. Vzalo mě to. Ani vlastně nevím proč, protože už delší dobu jsem byla přesvědčená o tom, že je to šmejd a že i když je to sice Čech, bez dětí a v mém věku, nikdy bych s ním doopravdy šťastná nebyla. Vadilo mi, že je tak línej. Že když se dohodneme na procházce, že se mu pak nechce, páč je unavenej. Že si furt akorát stěžuje jak je všechno moooc náročný a pak se válí u televize a čumí na fotbal. Vedle mě ležel A. a pozoroval můj výlev. Klopila jsem do sebe melounovou vodku a spílala: „Všichni kromě Er. jsou zmetci!!!!!“

I přesto všechno jsem se s F. na FB domluvila k nezávaznému vztahu. Že spolu prostě budeme jen tak spát a nic po sobě nebudeme chtít. Asi frustrace, možná naivita že se nakonec změní a já díky tomu zapomenu na jednoho ukrajinskýho tátu od rodiny… Domluvili jsme se na pátek.

Ve čtvrtek jsme se sešli. Asi po dvou měsících díky práci. A pak v pátek jsem mu napsala, ať se mi ozve, jestli se domluvíme na ten večer. A on se za mnou stavil do práce. Seděli jsme spolu v tom pošťáckým autě, povídali si a mně bylo úplně jasný že se na mě zase vysere. A když jsem se vracela do firmy, stál jsi na zahradě a koukal na mě. A sakra. Právě jsem asi přišla o oba. F. nezklamal a vykašlal se na mě takovým způsobem, že mě to fakt utvrdilo v tom, že tohle ani na ten sex nemá cenu. I tak jsem kvůli tomu celej víkend prodřepěla na balkoně a přemýšlela co furt dělám tak špatně, že mám na ty chlapy takovou smůlu… A to mě nenapadlo, že životní převrat je za dveřma.

Byla jsem z toho všeho otrávená. Seděla jsem na houpačce. Na „mém“ místečku, jak jsi ho nazval. Ještě v ten předchozí pátek, kdy jsem si nestoudně domlouvala šuk s F., jsem tě na ni nachytala. Bylo to poprvé, co jsem tě viděla, že ses v práci taky jednou trochu odvázal. Vždycky jsi totiž makal a makal. Když jsi se třeba ptal, co zrovna dělám a já že tisknu obrázky na plexi skla a jestli chceš, tak ať se přijdeš podívat… Zamýšlela jsem to jako první krok… Odbyl jsi mě, že musíš makat, že nepřijdeš… Pozvánku sis nicméně zapamatoval a o pár dní později ses v mym kanclu skutečně objevil a já místo toho, abych se na tebe vrhla, jsem zapla tiskárnu a dávala ti přednášku o tom jak se tiskne… No a najednou ses rozvaloval na houpačce a s úsměvem hlásil: „Obsazeno!“ Beztak jsi tam chodil o víkendu… Na „moje“ místečko… Poznala jsem to podle těch vajgů, cos tam „zapomínal“…

A tak jsem si tak seděla, pohupovala se. Byla jsem nevyspalá a s lehkou kocovinou. Sedl sis na schody a koukal na mě.

„Jsi unavená?“
„Jojo…“
„Hmmmm. Ty nejsi unavená. Ty jsi smutná.“
„No.“
„Co se stalo?“
„Hmmmmm.“
„Chlap ti utek?“
„No, tak nějak. Ale my jsme spolu vlastně ani nebyli.“

Koukal jsi na mě a začal ze mě „páčit“ detaily. A mně to přišlo hrozně blbý. Tak jsem se zakřenila, že ho řešit nebudu, že to nemá cenu. I tak jsem ti to nakonec vyklopila. Utěšoval jsi mě. A já se furt xichtila. A pak mi bylo jasný, že jestli se mezi námi má někdy něco zvrátit, bude to zrovna v tu chvíli. Šel jsi na to mazaně.

„Je vedro co? Chtělo by to se jít vykoupat. Hele, nezajdeme někdy někam? Já v Praze nemám žádný kamarády a jsem akorát v práci.“

Vstala jsem z houpačky, šla za tebou a začali jsme si povídat. Asi poprvý takhle osobně. Vyměnili jsme si telefonní čísla a dohodli se, že v sobotu něco podnikneme. A já vyběhla schody do kanclu, srdce skoro v krku a bráchovi jsem napsala na FB: „Tak si představ, v sobotu mám rande.“

Ten den jsem se snažila tvářit, že jsem hrozně zdrcená z „kopaček“ od F. Šlo to blbě, protože jsem uvnitř sebe cítila takový zvláštní štěstí. Pak jsem seděla na terase a Žirafák lakoval schody. Přišel jsi za náma a vyprávěl svůj zážitek o tom, jak tě zmlátili skinheadi. Když jsi se probudil po dvou dnech bezvědomí vedle toho jednoho, rozhodl ses z nemocnice utéct… Bylo to neskutečný, ale mně to fakt hrozně rozesmálo. Možná ani ne tak ten samotnej zážitek, jako ten tvůj projev. Jak ses tomu chechtal. A pak jsme si utahovali z Žirafáka a na oplátku jsem rozesmála já tebe.

V kanclu jsem dodělávala poslední drobnosti, abych mohla jít domů. Bylo toho na mě trochu moc. Přišel jsi za mnou, koukal na mě a pak se ti nahrnuly slzy do očí. A já tě pohladila po ruce. Ty mě po tváři s tím, že se ozveš.

Jazyková bariéra. Pochopila jsem, že si bereš volno a uvidíme se až o víkendu. Ty ses chtěl vidět ale už v to pondělí a cítil ses dotčený, že jsem odmítla. Telefonoval jsi mi. Seděla jsem zrovna na balkoně s jasným cílem. Otevřít víno a celou situaci zvážit. Je rozumný abychom to dali dohromady? Jak to máš s tou rodinou? Co bude dál? Záhy mi přišla SMS, že jsi dlouho nevěděl jak mi to říct, ale že ses do mě zamiloval. A já se cítila bezradná. Měla jsem strach. Že z tohohle bude akorát jeden velkej malér.

Našeho prvního mimopracovního setkání jsem se celkem bála. Dohodli jsme se na středě 6. 7. Sraz na Andělu. Čekal jsi ještě v práci na Tš. aby ti dala nějaký peníze. Já nervózně přešlapovala před KFC a vyhlížela tě. Ježíš, co my si vlastně budeme povídat? O tom jak se dělá malta? Nebo jak sestavit lešení? Chvílema jsem přemýšlela že zdrhnu. Pozdě. Objevil ses. Vrhl ses na mě a chtěl pusu. To mi na odvaze nepřidalo, protože i když extra morální zásady nemám, tady jsem si řekla, že bychom na to nemuseli jít takhle zhurta. Odstrčila jsem tě. Začali jsme řešit kam půjdeme. Tobě bylo všechno jedno, rozhodl se s vyhovět všem mým přáním a požadavkům. To nebylo špatný, takže jsem se rozhodla tě vzít na Náplavku na mé oblíbené místo – k železničnímu mostu. Koupil jsi mi pivo, sobě limču a šli jsme si sednout.

Povídal jsi. Hodně. Bylo vidět že jsi dlouho o sobě s nikým nemluvil. A já tě ráda poslouchala a říkala si, jak pěkně umíš česky. Sem tam nám nad hlavou projel vlak a ze mě opadávala nervozita. Trošku foukalo. Poznala jsem na tobě, že je ti zima a navrhla ti přesun. Poprvý jsi mě chytil za ruku. Cítila jsem se jak nepolíbená školačka, už strašně dlouho jsem nebyla na „rande“. Koupil jsi nám druhou „rundu“ a přesunuli jsme se do parku na lavičku. Tam už to začalo bejt takový uvolněnější. Dokonce jsi mě sem tam pustil i ke slovu. Smála jsem se a říkala, že jsem měla obavu že si nebudeme mít co říct. A že očividně zbytečně. Pak jsem teda dostala i pusu a i když mi v duchu něco řvalo: „Průůůůůser!!!“ bylo mi dobře a rozhodla jsem se ti tu šanci dát. Vždyť o co jde, stejně v říjnu zase odjíždíš domů, tak když to nebude fungovavat, můžeme to vždycky ukončit.

První chvíle našeho „vztahu“ byly fakt divný. Byl jsi na mě hrozně hr. Jak obvykle přijde ženská s nějakým předčasným plánováním budoucnosti, tak tady to bylo naopak. Já měla představu že spolu budeme na tajňáka randit v práci (a co si budeme povídat, to je představa celkem stylová a vzrušující) a sem tam někam zajdeme, že ti budu ukazovat Prahu a učit normálního života. Věděla jsem o dost kravinách co jsi v minulosti vyváděl, celkově jsi byl dost upřímný a já blbá zamilovaná, místo toho abych popadla kabelku a utíkala co nejdál, jsem tě chytla za ruku a čekala co z tebe ještě vypadne. Bizár prostě. Bývalý kriminálník a holka co sní o kariéře kriminalistky. My jsme se fakt hledali… Další den jsem ti nabídla nocleh u mě doma. Bylo mi jasný jak to skočí, ale tak proč se tomu bránit. Přijel jsi docela pozdě, už jsem v sobě měla nějakou tu skleničku na kuráž. Seděli jsme na balkoně a povídali si. Asi dvě hodiny. A bylo to hrozně milý všechno.

Celý týden nás čekalo takový to vyjasňování pozic. Za to, že ses přiznal k přehnaný žárlivosti (a párkrát jsi to i názorně předvedl) jsem ti taktně naznačila, že společný bydlení nejdřív v zimě a o miminku ať vůbec neuvažuješ. Byť musím uznat, že ty jsi zatím jedinej, komu se ty moje „nokidding plány“ povedlo trošku narušit a já si na chvilku dovedla představit, že spolu toho sviště mít časem budeme. Zároveň to ale bylo čím dál tím lepší. Užívala jsem si hlavně ty dny v práci. Žirafák o nás ještě nevěděl a tobě ta představa harašení na pracovišti přišla asi stejně lákavá jako mně. Vedení tehdy někam odjelo a já měla deadline, kdy jsem musela na eshop naházet novinky. Bylo toho strašně moc a já nevěděla kde začít. Přišel jsi za mnou do kanclu, že prý mám dole vychlazený pivo, ať se na to vykašlu a jdu za tebou. Nemohla jsem. Vyháněla jsem tě, abys mě nerozptyloval. Ty sis samozřejmě stoupl za mě a začal mě svádět. A já s profesionálním poker facem dál zveřejňovala zboží, byť v tu chvíli bych po tobě nejraději skočila. A pak jsme pobíhali po baráku, tys mě nosil na zádech, zavírali jsme se do skladu, strašně se furt něčemu smáli a mně bylo jasný, že tímhle stylem to o nás za chvíli bude vědět celej barák.

Na neděli sis vzal volno. Sešli jsme se už celkem brzo. Tys přijel dokonce asi o půl hodiny dřív a potkal ses s nějakým divným člověkem. Prý náhoda… Když tak o tom zpětně přemýšlím, říkám si, jestli vy jste nakonec nebyli domluvený. Byl jsi hrozně nasranej, ale nic jsi o něm neříkal. Následovala procházka v příšerným vedru. Pak hospoda. Pak zase procházka a pak zase hospoda. Moje nálady se celkem střídaly, byl jsi v některých věcech až neodbytně otravnej a já, protože mám pár bloků z předchozího nevydařenýho vztahu, začala jsem se cítit trochu blbě. Došlo ti to a omluvil ses. Tehdy jsi říkal, že i když seš občas děsnej chuj, nikdy mě nechceš rozbrečet. A pak už to zase bylo dobrý. Stáli jsme na Andělu, já si nechala ujet pár tramvají… V tu chvíli naše pohádka ale začala paradoxně získávat trochu hororový rozměr…

Začal jsi něco řešit. Nespal jsi několik dní doma. Něco málo jsi mi po kouskách denně servíroval a já tomu hovno rozuměla. Viděla jsem na tobě že máš z něčeho strach. Dokonce sis změnil i telefonní číslo. Snažila jsem se ti večer dovolat a tys byl odpojenej. A já si říkala, že to teda pěkně začíná a že mi asi nezbyde nic jinýho, než si na to zvyknout. Nebo se s tebou rozejít hned ze začátku. Pořád jsi o tom mluvil. Nechtěl jsi mě do toho tahat a ubezpečoval mě, že o nic vlastně nejde, že ti ten člověk prostě jen dluží nějaký drahý nářadí, který ti kdysi ukradl. A že protože okradl těch lidí víc, budeš muset odjet asi domů to řešit i tam s nima. Já v tu chvíli už nevěděla ani jak se jmenuju a rozhodla se vše nechat osudu.

I tak ale bylo všechno vlastně hrozně fajn. Pomalinku jsem proplouvala do spárů vztahu a bavilo mě to. V práci jsme spolu dávali kafe a cigáro. Seděla jsem na okně, tys dělal zábradlí. Sem tam jsi přišel a obejmul mě. Jen tak napůl, abys mě prý neumazal. Často jsem beze slov položila hlavu na tvůj hrudník, takhle třeba minutu, dvě byla a pak šla zase pracovat. Bylo to takový uklidňující a milý. Měla jsem pocit, že mám vedle sebe ochránce a pořádnýho chlapa.

Dělali jsme si srandu z Žirafáka. Možná díky tomu, že jsme teda byli spolu, naše spolupráce vygradovala natolik, že mě vyděšeně prosil, ať toho necháme, že jsme na něj zlý. Jeli jsme hrozný bomby. Některý ale byly vtipný.

„Žirafáka nemusíš přepadnout. Jeho stačí o tu peněženku hezky poprosit.“

„Ty jsi normální žirafa!!“
„Proč jsem žirafa?“
„Protože než ti ta informace propluje přes ten krk do hlavy, tak je to věčnost!!!“
„Jo ahá…“
„Čau, žirafo.“
„Proč žirafo? ….. Jo, aháááááá!“

Tvým pubertálním fórům jsem se neubránila ani já. Když jsi tu vyráběl kovový zábradlí a na to přidělával ptáky, přišel Elektrikář a pronesl něco jako, ať tam raději přimontuješ normální čůráky, že je tady barák plnej ženskejch, že bychom to mohly ocenit. Rozzářily se ti očka jak malýmu parchantovi a začal jsi vymýšlet svůj byznys plán – jak budeš vybírat dvacky za vstupný a představoval sis, jak se tu mezi sebou pereme, kdo se půjde odreagovat… Dokonce jsi to i zhudebnil. Koukala jsem na tebe jestli na tyhle píčoviny nejsi trošku starej, ale tys byl svým nápadem vyloženě nadšen.

„Schovej si tu kašičku co máš ve skladu! Tady bude o dvacky mela! Tak ať máš na vstupný.“

Furt jsi měl potřebu mlet pantem. Kolikrát jsem tě jen pozorovala a ani se nepokoušela nadechnout, protože to nemělo cenu. „Že jo? Proč nic neříkáš? Koukáš co, jak umím povídat. Se ti stýská po tom tichém mlčenlivém Er. z prosince, co?“

Hrozně rychle jsem si na tebe zvykla. Celý den jsme spolu byli v práci, kde jsi mě už ráno vítal s vařící se vodou v konvici. V tý konvici, kterou jsi naučil komunikovat.

„Promiň, já ti rozbil konvici, nejde zavřít.“

-cvak-

„Jak jsi to udělal?“
„No normálně ne, poprosil jsem ji.“

V tý konvici, kterou jsem přes zimu, když jsi byl pryč, neměla ráda, protože mi tě neustále připomínala. Když jsme spolu seděli na tom balkoně, říkala jsem ti, jak to bylo hrozný, že už to nechci zažít. I kdyby nám to nemělo vyjít, tak tě nikdy nechci ztratit jako toho báječnýho parťáka z baráku. Paradoxně jsi mě ale na své mizení upozorňoval.

„To se ti klidně může stát, že přijdeš ráno do práce a tam budou jen moje pantofle.“
„To jako že prostě takhle ze dne na den zmižíš?“
„No jasně. To jsem vždycky dělal. Prostě jsem si večer sbalil a ráno jsem už seděl v autobuse a nikdo o mně nevěděl.“

Nečekala jsem, že svoje slova naplníš tak moc rychle. Zažili jsme pár úplně obyčejných fajn dní. V práci jako kolegové a večer jsme se jen někde sešli venku. Seděli jsme na lavičce, popíjeli pivo a povídali si. Já pak kolem půlnoci jela domů. Začala jsem místo „já“ používat „my“ a rozhodla se o nás říct doma. Byli trochu v šoku, ale nakonec to vzali dobře. Na jednu stranu, připravovala jsem je na to dost dlouho a mámě to bylo už pár dní jasný.

Po večerech jsme si pak vyměňovali smsky. Nikdy jsem nebyla na nějaký láskyplný projevy a vyznání. Prostě mi to nepřijde tak úplně nutný a i já se bez toho hravě obejdu. Přesto jsi mě tituloval všelijakými výrazy, ze kterých jsem zažívala lehký hyperglykemický šok, a sem tam mi připomínal, jak moc mě miluješ. A to i přesto, že jsem „tvůj malej upíř“, kterej ti občas pije krev. Když jsme si užívali posledních pár minut relativního klidu, sám od sebe jsi začal s tím, že na to společný bydlení počkáme, že na mě nechceš tlačit a že ono to rychle uteče. Že si v říjnu pojedeš zase něco zařídit a pak budeme mít klid. Taky jsi říkal, že bys třeba časem chtěl koupit pozemek a postavit nějakej malej baráček. Nebudu lhát, v jedné z mých vizí jsem nás viděla, jak jsme koupili nějakou děsnou ruinu a vlastníma rukama ji dávali dohromady…

Prý jsem tvá naděje a poslední šance na normální život. Že dokud jsme se nepoznali, byl jsi smířenej s tím, že už nikdy nepoznáš takovou tu obyčejnou hezkou lásku. Dokonce i Žirafák práskl to, jak ses mu svěřoval, že to se mnou myslíš vážně, protože jsem taková klidná, milá a rozumná holka se kterou se dá normálně mluvit.

Pak ti zazvonil telefon. Tvoje máma. Došlo ji, že se scházíme. Že ses u večere svým culením do mobilu prozradil.

Tvoji mámu znám od začátku toho, co v baráku dělám. Dvakrát týdně tu uklízí. So., která pracovala předemnou, mě důrazně varovala, ať si na ni dávám pozor. Nic jsem proti ní neměla, ale měla jsem pocit, že mě zrovna dvakrát nemusí. I tak jsem ji ale byla kolikrát dobrá – když mi tu brečela, že už na to nemá nervy a že dá výpověď. Když se mi tu svěřovala, jakej binec tu na ni kde čekal. S chápavým úsměvem jsem ji vždycky vyslechla. Často za mnou posílala malýho, protože věděla že já se o něj dokážu postarat. Když si s něčím nevěděla rady, chodila pro pomoc.

Ráno jsi v práci nebyl. Volala jsem co se děje. Že prý si balíš, tak ať počkám. Objevil jsi se ve dveřích s taškou osobních věcí a oblečením. Koukala jsem vyděšeně na tebe co se to děje.

„Když jsem prý jak malej kluk, tak se tak budu i chovat.“

Domluvil jsi se s Tš. že tu budeš bydlet. Náš „domeček“ získával tedy konkrétnější rozměr. A to to v květnu byla ještě legrace… Nemoralizovala jsem, ale cítila jsem se fakt dost blbě. Že za to můžu. Ubezpečil jsi mě, že já za to nemůžu, že tvoje máma neměla ráda žádnou tvoji přítelkyni. Jenže v tuhle chvíli si nějak začala oblibovat tu předešlou. Tu, se kterou jsi to sice bral asi jako ukončený, ale možná že ses ji o tom zapomněl zmínit. Na jednu stranu, asi ti nelze nic vyčítat. Jedna puberťačka ti pobláznila hlavu a sám jsi asi nevěděl, jak se to bude vyvíjet. A nebo jsi to sám nechával otevřený a nebyl sis definitivním odchodem od rodiny jistý. Těžko říct, i když jsme mluvili o tom, že bys časem chtěl kluky do svý péče a mě si vzít. A to bylo asi poprvý, co jsem ti nevynadala že jsi na mě moc hrrr, ale přiblble jsem se culila.

Hádali jste se s mámou na zahradě. Předemnou. Sice se občas tvářím že neumím do pěti počítat, ale celkem jsem vám rozuměla. Nojono, z Kačenky se stala kurva, co ničí rodinu. A to i přesto, že v tomhle jsem, dost dlouho, měla z nás dvou ten větší rozum… Ale nejela jsem v tom sama. Z tebe tu udělala největšího feťáka a alkoholika. A to i přesto, že za celou tu dobu co jsme se vídali, jsi měl max. nealkoholický pivo. Poznala bych, kdyby ses napil. Všichni, myslím, bychom to poznali…

Potvrdil jsi mi svůj odjezd. Už jsi o něm mluvil pár dní, ale scéna co tu tvoje máma udělala a vyděračský telefonáty mámy tvých synů, byly asi poslední impulz. Vím že bys odjel i tak, jen o den později…

Nepřemlouvala jsem tě. I když jsem měla chuť. Věděla jsem, že tam musíš. Že jestli nezačneme něco dělat, tak ten vytouženej klid nikdy mít nebudeme. Čekal nás tedy poslední den…

Dopoledne jsem měla nějaký zařizování po doktorech a odpoledne jsem šla za prababi. Takže jsem si v práci vzala volno. Sešli jsme se až večer na našem obvyklém místě srazu. Kolem něj chodím každý den do práce i z práce. Pořád tě tam vidím na tý lavičce… Šli jsme hledat hospodu. Nějakou kuřáckou přece… Jednou jsi mi řekl, že vypaluju jak stará cikánka. Přitom toho zmákneš dvakrát tolik… A týden před tím jsi mi dal zapalovač. S kocourem. Přišlo mi vždycky vtipný, když sis s ním zapaloval. Tak jsem si říkala, že konečně teda budeš, když jsi ten chlap, používat ten s autem. Ale ty ne, tys měl kocoury dva. Měli jsme tedy teď každý svého stejného kocoura a mně to přišlo takový hrozně „romantický“. Hehe. Jenže tys ho někde ztratil…

Seděli jsme v hospodě a povídali si. Bylo to všechno hrozně fajn, i když jsme měli oba strach. Čas utíkal a utíkal. Bylo po půlnoci. Zaplatili jsme a vydali se směrem barák, kam sis mě pozval na návštěvu. Cesta byla dlouhá. Noční autobusy jezdily blbě, taxi se asi propadly někam do země. Došli jsme do půli cesty a zjistili, že nám to asi za patnáct minut jede. Sedli jsme si na lavičku a já si užívala ty naše poslední společný chvíle. Autobus přijel a nás čekala už jen krátká pěší cesta. Bylo to hrozně dobrodružný. Jít tou tmavou ulicí, do práce… A nemuset pracovat.

Otevřel jsi mi pivo, kdyby mě přepadla žízeň. Vzadu ve skladu se svítilo a rádio Bonton nám hrálo na plný pecky. A pak jsme se tedy začali loučit a já po strašně dlouhý době měla pocit že mě má fakt někdo upřímně rád. Myslím, že jsme byli s pracovním nasazením spokojení oba. Rozhodně jsi první chlap, co na mě nepotřeboval návod. Nejhezčí bylo ale když už jsme jen tak leželi vedle sebe a já se začala strašně smát. Že co by na to asi řekla Komise. Schválila by nám to? Ucpával jsi mi pusu, abychom se neprozradili. A přitom ses chechtal taky. Pak jsem se dojmula. Co já tu bez tebe budu takovou dobu dělat? Na jak dlouho vlastně odjedeš? Mně jsi říkal na dva týdny, Žirafákovi, že se ti to může dost protáhnout. Měl jsi moc plánů na to to všechno takhle rychle stihnout… Navíc mi pořád v hlavě zněla ta věta: „Buď to dopadne všechno moc dobře… a nebo moc moc špatně.“ Usnuli jsme.

Ráno jsi vstával brzo. Furt jsi někam telefonoval, byl jsi nervózní. Pozorovala jsem tě. Byla jsem strašně unavená, takže jsem sem tam ještě dospávala. Pak ti zase zazvonil telefon. Řekl jsi, že musíš už fakt jít. Objal jsi mě a naposled jsme se líbali. Tak nějak jinak než normálně. Cítila jsem v tom z tvý strany hroznej strach…

První vteřiny po tvém odchodu byly děsný. Seděla jsem na posteli v tvým vyvoněným triku. Bylo mi vedro, motala se mi hlava a cítila jsem se jak kdybych místo piva do sebe celou noc lila spíš vodku. A pak jsem se rozbrečela. Odešla jsem si sednout na okno. Říkala jsem si, jak ještě před pár dny bylo všechno takový hezký. A teď se plnila ta má vize, kdy tu zalezlá řvu jak malý děcko. Hned jsem ti psala SMS, že už se mi začalo stýskat a ať se vrátíš brzy. Odepsal jsi, že se ti taky stýská a že nesmím mít strach, že to všechno bude dobrý. A taky že už nemáš kredit, ale že si ho možná stihneš dobít. To jsi asi stihl, protože jsme si celej den vyměňovali zprávy. Tak jako sem tam, třeba jednu do hodiny. Nějak se ti ve mně povedlo probudit lidskou bytost a ze mě padaly hrozný žvásty. Ale teda upřímný. Vypadalo to, že jsi rád. A psal jsi mi, že to je přesně to, proč se budeš snažit aby to proběhlo rychle. A že pak „se vše stane na svý místo“. Poslední SMS přišla asi v půl 3 ráno. Probudila jsem se asi půl hodiny po tom a viděla blikat modrý světýlko. Obvykle si mobil na noc, pokud druhý den nemusím vstávat, vypínám. Tentokrát ne. Stálo tam, že už jsi na hranicích a že mě miluješ.

Víkend byl smutný. Naši odjeli ráno na chatu a brácha jel za přítelkyní. Byla jsem tu teda sama. Řekla jsem si, že nebudu tyhle dny bez tebe trávit hypnotizováním mobilu a rozhodla se začít normálně fungovat. Takže sem tam párty, procházky s kamarády. Neozvýval jsi se a já dostala strach že se ti něco stalo.

V pondělí, kdy jsem měla v práci volno, mě vzbudil telefonát. Volal jsi z nějakýho čísla s vaší předvolbou, že jsi už doma a co tě všechno čeká. Chvíli jsme si povídali. Druhý den jsem ti při chvilce volna napsala drby z práce. Vyžádal sis, že je chceš mít z první ruky. Poslala jsem ti je jak na český číslo, tak na tohle. Když jsem pak k večeru jela za Fí., přišla mi doručenka z cizího čísla. Asi do deseti minut jsi mi volal. Vždycky ti odpovědi na zprávy i hovory trvaly věčnost. Nepamatuju si, že bys mi na něco odepsal hned. Byla jsem zrovna v tramvaji, tak jsem ti to vytípla a napsala zprávu, ať mi zavoláš tak za půl hodiny. A tys poslušně zavolal. Kecali jsme asi 10 minut a bylo to super. Chvílema jsi fňukal, jak moc ti chybím a v zápětí si zase vymýšlel nějaký chujoviny. Prý se ti povedlo vyběhat ten řidičák a chystáš se k zubaři. A taky teda hledat ty tvoje děti, který žena odvezla bůhví kam. A ten den jakoby to skončilo…

Ani jsem ti už vlastně nepsala. Až o víkendu mi bylo divný, že ses dlouho neozval. Žirafák začal strašit, že ležíš někde v kontejneru. Napsala jsem ti zprávu, že jestli nemáš kredit, ať mě prozvoníš a já ti normálně zavolám. Beztak mám služební mobil a nikdy jsem nechápala, proč jsi mi to vytípával a volal nazpátek na vlastní náklady. V sobotu jsem ti zkoušela několikrát volat. Po 3. byl hovor odmítnut. Je pravda, že bylo dost pozdě, nějak jsem si neuvědomila, že máte o hodinu víc. V neděli jsem na to kašlala a v pondělí, když mě Žirafák strašně vydeptal, rozhodla jsem se ti zkusit zavolat znovu. Odmítl jsi to a asi za minutu volal nazpátek. Strašně to hučelo a skoro jsem tě neslyšela. Zněl jsi hrozně nasraně. Říkal jsi, že si hledal děti a bez úspěchu, a že na to sereš a v neděli pojedeš domů. Ještě jsi zmínil něco jako že to číslo není vlastně tvoje ale nějakýho tvýho kamaráda. Aha, tak tím se vysvětlilo to sobotní odmítnutí hovoru. Cítila jsem se trochu trapně, ale tak mohl jsi mi říct že ti na to nemám volat.

A byla neděle. Den tvého plánovaného návratu. Hned ráno jsem ti napsala na český číslo, ať se ozveš jestli dorazíš nějak slušně a budeš se chtít vidět. Nebo jestli se uvidíme až v pondělí v práci. Nic. Pak jsem měla divnej pocit, že nepřijedeš. To se ostatně hned záhy potvrdilo…

V pondělí bylo v práci všechno tak jako předtím. Ty nikde. Třeba jsi neříkal že přijedeš v neděli, ale že pojedeš v neděli. Nějak ve čtvrtek už mi to začalo být divný a zkusila jsem zavolat na číslo toho tvýho kamaráda. Jestli jsi se zdržel, tak tě třeba má někde poblíž. Asi za půl hodiny mi přišla SMS z nějakýho jinýho ukrajinskýho čísla. Byla psána rusky, normálně latinkou, děsně nečitelně a pochopila jsem z ní něco jako: „už mu, kurvo, nevolej, je to zbytečný“. A v tom bylo tak nějak nelogicky napasovaný něco, co vzdáleně připomínalo tvoje jméno. Trošku jsem se zastyděla, asi jsem toho tvýho kámoše už nasrala. Nechala jsem to teda být. Už jsem ti vlastně ani nezkoušela volat na to český číslo, říkala jsem si, že až ho zapneš, tak mi přijde snad doručenka.

Byla sobota. Řesila jsem tě s Žiarafákem a dozvěděla jsem se, že jsi údajně v týdnu volal do práce, že jsi děti našel a že se teda týden zdržíš. Trošku mě nasralo, že jsi to nezavolal i mně, ale pak jsem si říkala, že jestli sis půjčoval mobil od ženy, asi by to nebylo úplně vhodný. Nějak po poledni mě prozvonilo cizí číslo. Ze Španělska. A pak z Itálie. A pak mi přišla prázdná SMS z toho čísla, z kterýho mi bylo ve čtvrtek vynadáno. A pak prozvonění od nějakýho dalšího Španěla. Nechápala jsem to. Dva ty lidi jsem si dohledala na FB a absolutně netuším co by s tebou měli teoreticky společnýho. A v neděli jsi se se mnou „rozešel“. Byla to v podstatě stejná zpráva jako ve čtvrtek, ze stejnýho čísla, rusky, latinkou ale už to trochu dávalo smysl. Že prý se nikdy nevrátíš, ať na tebe zapomenu. A „tvůj“ podpis. Nesedělo mi to. Za prvý pochybuju, že bys za ten týden zapomněl mluvit česky. Navíc nejsi takovej zmrd, abys mi nebyl schopnej aspoň zavolat a ukončit to tak nějak lidsky. A už vůbec po všech těch „medvídkách“, „pusinkách“, „láskách“ a „bubláčků“ bys mě snad neoslovil „kurvo“. Celkově když jsem porovnávala styl napsání týhle zprávy s těma našima, viděla jsem několik typografických rozdílů. Fakt jsem si dala práci to všechno projet a hledat alespoň jednu věc, kterou by měly společnou…

Nedalo mi to a šla jsem v práci s pravdou ven. Sedly jsme si s Tš. i Komisí. Na stole ležel tvůj zapalovač s kocourem. Tak přece se neztratil… Řešily jsme to. Tš. prý měla v týdnu několik ztracených hovorů taky s nějakou cizí předvolbou. Ale zase s úplně jinou. Je fakt, že jsi u sebe nosil asi 15 simkaret… Pak jsi jí z nějakýho volal, zas úplně jinýho. A pak snad teda z toho, ze kterýho mi přišly ty ruský zprávy. Když ti pak Tš. psala v neděli kdy se teda hodláš vrátit, okamžitě jí přišla SMS že nikdy. Nebo snad dokonce „nihda“. Stejně tak jako to „nihda“ přišlo mně. Nihda si nenapsal nihda… A „nihda“ jsi neodepsal okamžitě. Prý to bylo jakobys to měl snad připravený a jen čekal, až se ti ozve…

Odstartovalo to fakt dost divný období, který stále přetrvává. Možná jen psaní tohohle předlouhého článku (ještě nikdy jsem nepřekročila limit znaků) mi trochu pomohlo se s tím pomalu začít trošku vyrovnávat. Je několik možností, co se děje a několik potenciálních konců… A já se v tom všem vrtám, přemýšlím, vzpomínám na všelijaký události, které tomu předcházely, na drobnosti, o kterých jsi se zmínil a které jsem nepokládala za extra důležité.

Především jsme se tak nějak všichni shodli, že ty zprávy jsi nepsal ty. Vzpomněla jsem si, žes mluvil o nějakém kamarádovi, co žije v Rusku a že za ním možná budeš muset jet. To, že ty (a tvoje máma a vlastně tak nějak všichni z vaší země) řeknete, že přijedete za týden a pak se objevíte za 3 jakoby nic a nejste schopni dát vědět že se zdržíte, je taky známá věc. A tak si říkám, že ses rozloučil s rodinou a udělal sis ještě trip za kamarádem. A tvoje žena měla moje i Tš. číslo a tak nám napsala takový pěkný zprávy, abychom s tebou přestaly počítat a až se za čas zjevíš, abychom tě obě poslaly do prdele.

Kolegyně si myslí, že řešíš nějakej pěknej malér a nechceš mě do toho tahat a vystavit případnému nebezpečí tím, že bys mi třeba zavolal. Je fakt, že ses mě jednou ptal jak moc je možný lokalizovat člověka podle čísla. Měla jsem tu nějakou amatérskou přednášku a docela jsi koukal. Nehledě na to že jsi mohl ztratit simku a moje číslo si nepamatuješ. Já to tvoje taky ne…

Nejsem úplně naivní, takže zvažuji i možnost, žes zůstal s rodinou. Možná jsi mě opravdu bral jen jako letní poveselení (kdyby se to nesemlelo, byl bys tu do začátku října) a s návratem jsi vůbec nepočítal. I tak si ale nemyslím, že bys mě tu v takovým případě krmil těma řečma, kór když já ze začátku ke všemu přistupovala tak nějak lehkovážně a s tím, že ono to nějak dopadne… Prostě ideální milenka, co po tobě vlastně nic nechce. Nebo je tvoje žena fakt tak cáklá jak jsi vyprávěl a klukům hrozí nějaký reálný nebezpečí a tak tě drží doma? Jsi ty vůbec člověk, kterej by sebou nechal takhle manipulovat? I kdyby, pořád mi chybí nějaká normální SMS. Odepsala jsem, že beru na vědomí, ale že dokud mi to sám osobně nezavoláš, nevěřím že jsi to psal a tedy to neberu jako konec. A od té doby se už nikdo neozval…

Další možnost je, že je to jen tvoje dobře promyšlená hra. Připadalo ti, že to neberu tak úplně vážně jako ty. Viděl jsi mi do hlavy, ale v hodně věcech sis u mě byl nejistý. Jednou sis povzdechl, že tvoje oblíbená psychologie na mě nesedí tak zcela jako na ostatní. A že nevíš, jak mě vystudovat. Říkala jsem ti, že je to naším věkovým rozdílem. Že musíš mít trpělivost a že čím míň budeš naléhat, tím rychleji se uklidním. Možná počítaš s tím, že tu trnu strachy co se děje až se milostivě objevíš, nepustím tě od sebe ani na krok. Jenže i já mám svoje hranice… Budu ještě čekat. Je to moc intenzivní na to, abych to všechno hodila za hlavu… I když už jsem několikrát přemýšlela, že to beztak ukončím, že mám jen jedny nervy…

„Ty že máš svatozář? Prosímtě, ta už dávno shořela!“
„No, já si myslím, že z tebe mi zase hodně rychle naroste. A tentokrát z nezničitelnýho materiálu.“

Je to teď moc těžký. Vystoupím ráno z autobusu a jdu cestou, kudy jsem chodila na ty naše srazy. Sednu do druhýho autobusu a přicházím do práce. Když odmykám bránu, vybavuju si, jak někde jsi. Buď jak na mě odněkud nenápadně koukáš, nebo jak vyběhneš z baráku a hulákáš na mě: „Čáááu.“ Když jsme to dali dohromady, vykoukl jsi ze dveří a čekal s úsměvem na mě. Přivítal jsi mě pusou a zeptal se kde mám hrnek. Voda na kafe se už vařila. Dali jsme si cigáro, kafe, řekli si co nás čeká v práci, případně co jsi kde přes noc zase vyváděl, nebo kde já pařila. Pak jsme šli něco každý dělat. Třeba za dvě hodiny mi přišla SMS: „Kafe?“ A já dodělala nezbytnosti a šla za tebou. Buď už jsi kafe uvařil nebo jsi dodělával práci ty a šla vařit já. Tak nějak jsme se střídali, podle situace. Byl jsi roztomilej, jak jsi mi vždycky šel umýt hrnek. Cítila jsem se proti tobě jako čuně. A taky bylo roztomilý, jak jsi zjistil, že si vařím děsný smrťáky a s takovým tázavým pohledem sypal jednu lžičku za druhou a čekal, až tě zarazím… Tebe by takový kafe zabilo…

Teď tam ráno na stůl hodím kabelku. Cukr neubývá, protože na rozdíl od tebe nesladím. Konvici musím chodit doplňovat jen já. Bojím se, že z ní vypadne ten rafinovanej papír a nepůjde zavřít. Neumím ji poprosit tak hezky jako ty. Pak jdu na cigáro. Je jedno kam, na každým místě máme společný zážitky. Naše oblíbený schody. Houpačka. Okno. Na schodech vidím jak rozebíráš stroje, jak se ti rozpadly kleště, jak se vždycky odněkud zjevíš a máš nějakej komentář a já nevím kam s očima. Když se houpu, vidím jak stojíš u míchačky, jak si chodíš vyplachovat hrnek. Vidím jak sedíš na schodech a zveš mě na rande. Na okně pak vidím, jak sedíš na paletě, děláš zábradlí. Vidím Žirafáka, jak je tam s námi a jak si z něho děláme prdel. Vidím to, jak vstaneš, přijdeš ke mně a pevně mě obejmeš.

Když sedím v kanclu, sem tam se přistihnu jak zírám přes ty proskledný dveře na terasu. Kolikrát jsem tě tam vyhlížela. Kolikrát jsme si tam mávali. Nebo jak jsi mě nachytal, když si tancuju a zpívám u řezačky. Smál ses a já se tě děsně lekla. Vidím jak neseš tu ohromnou sochu do schodů a dodnes nechápu, jak jsi to mohl unést.

V práci se mě ptali, jestli po tom všem tady chci zůstat. Jsou na mě hrozně hodný, je na mně vidět že mi není zrovna do zpěvu a hodně mi toho prochází. Protože toho dost kazím, byť neúmyslně. Bloudím po baráku. Každá SMS která mi přijde, ve mně vyvolává naději. Když slyším vybíhat psy a štěkat, věřím, že jsi tam ty. Dneska třeba někdo odemknul bránu. Hned jsem jako největší drbna skočila k oknu. Mám před ním řezačku, takže tam skoro nevidím, ale slyšela jsem mužský hlas. Okamžitě jsem vylítla z kanclu. Po schodech šel rodinný příslušník. A i když ho vždycky moc ráda vidím, tentokrát jsem cítila zklamání.

Jsem jako policajt. Hledám očima cokoli, čeho bych se mohla chytit. Záhady, co se tam dějí, mi to rozhodně neulehčují… Minulou středu jsem měla volno. Nechtěla jsem se potkat s tvoji mámou. Byla jsem ve stavu, kdy bych ji ten smeták nacpala asi do zadku. Když jsem ve čtvrtek ráno přišla, viděla jsem, že se hodně věcí změnilo. Tvoje matrace byla pryč. Postel ale zůstala tak jak byla, takže ji asi jen někdo uklidil, aby se na ni neprášilo. Víc mě zarazilo, že ti zmizelo pracovní oblečení. Obešla jsem „stěnu“ – za ní byly tvoje montérky, ale jen jedny. Ty druhý i s trikem byly fuč. Koukala jsem, jestli to jen někdo někam neshodil, když bral matraci, ale nikde nic nebylo. Byla u nich i tvoje šedá mikina. Když mi byla zima, půjčovala jsem si ji, a pak ji nechávala na stole vedle hrnků. A na tom všem byl pláclej ručník. Kde se tam vzal netuším. Ale tak je možný že tam byl celou dobu pod tím oblečením, zas takovej blázen abych ti to tam prohrabávala nejsem, jen jsem si z toho vytáhla před pár dny tu mikinu. Tahle změna nebyla ale poprvý… Přerovnaný jsi to měl už po víkendu… A pak mě praštila do očí tvoje taška. Když jsem šla na okno kouřit, padl mi pohled na batoh, kterej se tam válel celou dobu. A pod ním byla ta taška, stejná jako se kterou jsi odjížděl. Možná jsi měl dvě a jen jsem si ji nevšimla… No ale kam zmizlo to oblečení? S kolegyní jsme se shodly, že se tvoje máma rozhodla mě začít krůček po krůčku ničit a prostě to vyhodila nebo někam schovala. Dneska zřejmě vyhodila i zbytek. A očividně si kvůli tomu, aby mě nasrala zapálila na „našem“ záchodě. Nechápu prostě kde se tam ten popel na zemi vzal. Jediný kuřáci jsme tu my dva a já v baráku nekouřím. A včera tam ten popel ještě nebyl…

Vždycky když se rozhodnu psát nějaký takový článek a mám jasnou představu o tom, jak se bude vyvíjet a především končit, většinou se během toho stane nějakej zvrat. Tohle píšu už 3. den. Možná se s tím takhle dlouho seru úmyslně… Možná jsem povědomě doufala, že se tu mezitím objevíš. Což by mě trochu nasralo, neb jsem nad tím strávila fakt hodně času. Ale vlastně ani nevím jestli není zbytečný to publikovat. Každopádně mi to pomohlo si to v sobě tak nějak začít rovnat.

Stejně jako jsem měla všechny ty vize, ty předtuchy co se naplnily, mi něco říká, že se nakonec vrátíš. Dozvěděla jsem se o další věci co jsi prý provedl, ale nemám dojem že by to s tímhle takhle přímo souviselo. Spíš mi tu někdo něco podstatnýho tají a nechává mě se v tom plácat, neustále analyzovat, hledat spojitosti, trnout strachy a zároveň abych se cítila jako totální kráva, se kterou zase další chlap akorát vyjebal.

Ne, nechápu proč jsi mě takhle zbavil rozumu. Nemyslím si o sobě že bych si při troše snahy a štěstí nedokázala najít někoho normálního. No dobře, tak asi nedokázala. Kdybych si tu teď vypsala takovej ten klišoidní seznam tvých plusů a mínusů, byl bys asi v hodně záporných hodnotách. A já i přesto všechno tohle beru jen jako zkoušku od osudu. Měla jsem pocit, že srpen nebude zrovna procházka růžovou zahradou. A je to tu. Není příjemný vidět do budoucnosti, člověk pak nemá od života žádný překvápko. Vlastně i ten můj iracionální strach když jsi odjel byla jasná známka toho, že tvůj návrat nebude asi tak úplně dle původního plánu. Když o tom tak přemýšlím, už ani nevím kdo vlastně jsi, co jsi zač. Možná jsi jen oběť která byla na špatném místě, ve špatný čas. Možná jsi jen bezpáteřní hajzl. Rozhodně jsi jak malej kluk. To není nic novýho. Zbabělec, co svým neuváženým chováním ničí život sobě i okolí a pak utíká. Jenže před tímhle neutečeš, vždycky tě to nakonec dožene.

Občas si říkám, co teď asi děláš. Jestli na mě myslíš, jak se u toho cítíš, co se ti honí v hlavě. Ale pořád nevěřím tomu, že bys byl tak dobrej herec a celou tu dobu co jsi byl tady mi lhal. Jestli se vrátíš a já ti všechny ty nezodpovězený otázky, bezesný noci a nekonečnej strach dokážu odpustit, jsi vážně ten pravej. Pokud už se nikdy neuvidíme, asi je správný, že se to stalo hned takhle ze začátku. Asi to tak má být. I když si navždycky budu vyčítat, že jsme nedostali větší prostor, protože jsem přesvědčená, že takovým dvěma kreténům jako jsme my dva, by spolu bylo dobře, a že jsem trochu nezkrotila to tvoje nelogický impulzivní chování. A tobě nikdy neodpustím, že jsi mi tak moc ublížil bez jedinýho vysvětlení, bez jediný poslední věty…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *