A tak končí další pohádka

I když to nikoho nezajímá, cítím nutkání další kapitolu života uzavřít, alespoň zde na blogu… Nechce se mi věřit, že ten rozkošnej milej sen se ze dne na den změnil v tu nejhorší noční můru, ale zdá se, že je to tak. A protože jsem prý silná, budu se teď nějakou dobu hroutit a pak se budu smát a děkovat osudu, který má velice zvrhlý smysl pro humor, že mi připravil takovou krásnou životní lekci… Jako vždycky…O Er. jsem do začátku července věděla jen hrozně málo. Jediný co jsem znala byla jeho osobnost. To jaký je, jak se tváří, jak mi čte myšlenky, jak umí pomoct. Věděla jsem, že na to, že běhá v montérkách je neskutečně inteligentní. Ale jinak jsem žila ve sladké nevědomosti. Neptala jsem se ho kdo je. Nechtěla jsem to vědět. Považovala jsem ho za toho nejhodnějšího chlapa, kterýho jsem poznala. A to jen díky činům, které mlčky vykonával. Když mi nosil balíky k bráně, když jsme spolu bourali stánek, když mi nabízel svačinu, vařil kávu, do dlaně vtiskl čokoládové bonbony. Jednou jsem si kamarádce posteskla, že i když mě přitahuje čím dál tím víc, nikdy spolu nebudeme. A pak jsem si uvědomila, že je to dobře. Že díky tomu nikdy nepoznám jeho zlý vlastnosti a budu moci žít v tom, že jsem poznala dokonalého muže.

A potom, zničeho nic, vrhl kostkama. Se záminkou, že nemá v Praze žádné kamarády, mě pozval na procházku. Napětí mezi námi trvalo už moc dlouho na to, abychom byli schopní se vzájemný přitažlivosti bránit. Ty pohledy, úsměvy, nečekaný vylekávání ve skladu, spolčování proti kolegovi, to jak mě jednou spontánně pohladil po vlasech… Stranou šly moje požadavky a představy o ideálním partnerovi. Bylo mi jedno, že je to Ukrajinec, že má vypadaný zuby a že po venku běhá v Adidi soupravě a neumí říct větu bez sprostých slov. Byla jsem rozhodnutá jít přes mrtvoly a tenhle bizarní vztah si uhájit. Před sebou i okolím.

A tak jsme se sešli na Andělu. Vrhl se na mě, byť ještě jako kamarád. Odstrčila jsem ho a řekla, ať zbrzí. Celou cestu na Náplavku jsem se třásla nervozitou a říkala si, že je tohle celý děsná chujovina. A on povídal a povídal. Koupil mi pivo, sobě limonádu a sedli jsme si pod železniční most. Na místo, který tak moc miluju. Místo, kde jsem nesčetněkrát řešila těžkosti i radosti žití. Na místo, kde si chci postavit chatu a jezdit tam povídat Vltavě o svém životě.

Po chvíli nám začala být zima, takže jsme koupili „druhou rundu“ a odešli na lavičku do blízkého parku. Povídali jsme si. Vyprávěl mi o sobě, o tom jaký kraviny v minulosti dělal a já si moc vážila toho, že je ke mně upřímný. A pak nastal takovej ten moment, na kterej jsem čekala přes půl roku. Koukali jsme si do očí moc blízko sobě. A pak jsme se políbili. A bylo to strašně hezký a já se cítila dobře…

Začali jsme spolu chodit. Mé předchozí zkušenosti nebyly moc dobrý a já měla furt nějaký pochybnosti. Navíc jsem věděla, že má děti a navíc je to kolega z práce a přece se říká že co je v domě není pro mě. Ty první chvíle byly hodně divný. On byl totiž hrozně hr. A místo toho, abychom spolu prostě jen tak randili, poznávali se a dělali ty pubertální píčoviny jako doposud, začal řešit společný bydlení a jména našich dětí. Dala jsem mu hodně rychle najevo, že tohle teda ne, že jsem v tomhle trochu chlap a musí počkat, až se přirozeně vybouřím.

Zdálo se že pochopil a bylo to hrozně fajn. Začala jsem si to užívat. Byli jsme takový dva puberťáci. Zpívali jsme si „Snídani v trávě“ nebo „Už mi lásko není 20 let“, krmili psy, vařili si kafe. Dělali jsme si lékařský vyšetření kladivem, lili po sobě vodu a měli blbý kecy. Já se mu vysmívala a on zoufale kroutil hlavou, že prý mě přejede tramvaj, protože Pán Bůh mi neodpustí, jak moc ho trápím. Řešili jsme pracovní drby, vytvořili si vlastní slang a naplánovali dovolenou pěšky do Plzně, protože jsme chudí a na moře nemáme peníze.

Po práci jsme se scházeli mimo barák. Procházky, hospody nebo jen posezení venku na lavičce. A u toho jsme se bavili o tom, jak to oba vidíme do budoucna. Jednou mi koukal do očí a říkal, že jsem jeho poslední šance na normální život. A že jestli ho jako přítelkyně zklamu, kašle na to a zkusí přeskočit na druhej břeh. A já se smála a on mi děkoval za to, že jsem první, která mu dává takovou tu obyčejnou hezkou lásku. V tu chvíli mu zazvonil telefon. Jeho máma. Ta, kterou znám dýl jak jeho. Dozvěděla se o nás. A začala se do toho montovat. Celý hezký večer byl v tahu.

Druhý den se v práci objevil s taškou osobních věcí s tím, že na to nemá a že bude bydlet ve skladu. A že to spolu zvládneme, že je dost starej na to, aby si do svýho života nechal kecat. A já z toho byla úplně na prášky, protože mi to přišlo celý hrozně zbytečně vyhrocený a cítila jsem výčitky, že za to můžu já. A on mě uklidňoval, že to není pravda, že jeho máma neměla nikdy ráda žádnou jeho přítelkyni a že je rozhádaná snad se všemi v rodině, že prostě taková je. Tak jsem se uklidnila.

Asi o dva dny později přišel s tím, že odjede domů. Že si chce vzít zbytek svých osobních věcí a něco dořešit. Smutně jsem řekla, že zrovna v tu dobu jedou naši na chatu a že jsem doufala, že si uděláme hezký večer. Okamžitě vykřikl, že nikam nejede. Situace se ale přiostřovala a on dospěl k závěru, že prostě odjet musí. A že to buď dopadne strašně špatně a nebo naopak dobře. A pak se vrátí, budeme spolu a začneme konečně budovat náš vztah, naši budoucnost. Buď je to excelentní herec, nebo to myslel fakt vážně, takže jsem mu to uvěřila. Nejdřív jsem sice chtěla začít s ukecáváním, aby neodjížděl, ale pak jsem si řekla, že jsem přece dospělá rozumná holka a on snad ví co dělá…

Strávili jsme spolu úžasnou noc. Ve skladu, na tajňáka. Noc plná emocí. Moc jsem toho nenaspala, snažila jsem se jeho odjezd co nejvíc oddálit. Vstal, bylo asi šest ráno. Ležela jsem tam v jeho tričku a mlčky ho sledovala. Byl nervózní. Balil si poslední věci, furt někam telefonoval. Pak mu znovu zazvonil mobil. Prohlásil, že teď už fakt musí jet, vrhl se na mě a naposled mě políbil. Tak nějak jinak než jindy. A já tam zůstala sama. Bylo to šílený.

Celý den i noc jsme si vyměňovali SMS. A já si v tu chvíli uvědomila, že ho fakt miluju a že to je chlap, se kterým chci být do konce života. Z jeho zpráv jsem nabyla dojmu, že je z celý tý situace mnohem víc v prdeli než já…

A pak to šlo do háje. Během pár dní jsme spolu měli dva telefonáty. Ten druhej byl hrozně fajn, takovej srdečnej. Neustále opakoval jak moc mu chybím, jak mě miluje a těší se až bude se mnou. A já v tu chvíli poprvý uvěřila, že čas je jen relativní a že to nakonec uteče a brzo zas budeme spolu. Říkala jsem mu, ať si užije pobyt, ať si dořeší ty věci a pak to bude všechno zase dobrý.

Další hovor následoval o týden později. Nebylo ho skoro slyšet, byl nasranej. Žádný láskyplný oslovení, nic. Iniciativně jsem to ukončila, že nemá cenu plýtvat kredit když se skoro neslyšíme a že až se objeví v Praze, ať dá vědět. A to bylo naposled, co jsme spolu mluvili.

Zkoušela jsem mu volat až v tu osudnou neděli. Byl nedostupný. Nechala jsem to být, vím že vždycky slíbil že se nějak objeví a nakonec se to protáhlo. Ve čtvrtek mi to už ale bylo divný, tak jsem zkoušela zavolat i na to číslo, ze kterýho mi volal a který bylo údajně jeho kamaráda. Záhy mi přišla SMS. Psaná ukrajinsky a ne moc čitelně. Znělo to jako už mu kurvo nevolej, je to zbytečný. Tak jsem se kála, že jsem toho kámoše už musela tím občasným prozváněním fakt hodně vysírat a nechala to zase být.

Od té doby jsem zkoušela volat jen na jeho osobní český číslo. Nedostupný. A včera večer mi přišla zpráva, kde byl sice podepsaný, ale kterou on prostě nepsal. Že mám zapomenou a že už nikdy nepřijede. Kdyby to bylo psaný v tý jeho češtině. Věřila bych. Ale tohle je prostě celý mimo!

Nedalo mi to a napsala jsem Tš. z práce. Ona jediná byla jen tichý pozorovatel a i když mi vyčetla, že se trošku flákám, nikdy nám do toho nezasahovala a tiše náš vztah tolerovala. Po pár SMS navrhla pondělní kafe… A mně začalo být jasný, že něco ví a že to nebude nic pěknýho, proto mi to nechce napsat do zprávy.

Dneska jsme si tedy opravdu sedly. Byla jsem rozklepaná jak ratlík. Přidala se k nám i Komise. Nečekala jsem tolik empatie a hezkých slov. Všechno jsem oběma vyklopila. Ujistila jsem je, že mi tu snad žádný suvenýr, který budu mít na krku 20 let nenechal. Tš. pak vytáhla mobil a diktovala mi všechna ta čísla ze kterých ji zřejmě volal/psal. Nakonec i z toho, ze kterýho mi přišla ta divná zpráva, ji napsal. V podstatě to samý co mě, že už nikdy nepřijede.

Ne, to není jeho styl. A já tu teď sedím a nevím co se děje. Sebrala jsem poslední zbytky energie a napsala taky jednu zprávu. Že dokud nenajde koule a nesdělí mi to do telefonu, nevěřím tomu. Už několik hodin uplynulo a bez odpovědi. A to mě ujišťuje v tom, že ty zprávy píše jeho rozzuřená přítelkyně se kterou to to tele zřejmě pořádně neukončilo a která má tu největší „zbraň“. Jeho dva syny. A mezitím co zuřím, jakej je to bezpáteřní hajzl, co se mnou akorát vyjebal, trnu strachy že se mu něco stalo. Jak sám říkal, že to může dopadnou opravdu hodně špatně…

Je to celý nějaký divný. Dneska když jsem přišla do práce, bylo jeho oblečení přerovnaný. Na stole jsem našla zapalovač, který ztratil. Určitě tam nebyl, toho by si někdo všiml, ale začínám se bát co se stalo. Trochu naivně věřím, že se každým dnem přecejen objeví za mými prosklenými dveřmi. Že si dáme kafe, zapálíme cigáro a všechno mi vysvětlí. Jsem nenapravitelná. Nehodlám se smířit s tím, že je to jen další vyjebávač nebo že leží někde na dně řeky. A že jediný co mi po něm zbylo jsou montérky, triko, dva zapalovače s kocourem a ta příšerně bolestivá a zároveň prázdná díra uvnitř mně…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *