Zas jedna zbytečná neděle

A tak jsem včera byla podpořit homosexuály. Ne teda na samotném pochodu, nejsem příznivcem takových akcí, ale na Letnou jsem dorazila. Z okna to vypadalo na docela chladné počasí, takže ta výheň na pláni mě nemile překvapila. Hrdinství šlo stranou stejně tak jako moje mikina.

Účastníci, se kterými jsem se tam sešla, byli už notně posilnění alkoholem. Ono pít rum na tom sluníčku už od rána… No. S Fí. jsme zašli do Billy, já si koupila akorát 3 pivka, který zteplaly ještě než jsme se stihli vrátit. Našla jsem policejní reflexní vestu. Strašně jsem si ji chtěla vzít, ale okrádat strážníky městské policie mi přišlo trošku nevhodný, takže jsem ji tam nechala…

Odklidili jsme se do chládku. Ostatní si ani snad nevšimli, že jsme zmizeli. O tom, že by se s námi nějak vehementně loučili se bavit taky nedá. Nojo, jsme neviditelní. Fí. měl vztek a díky svým projevům si vysloužil přezdívku „Homofóbní buzík.“ Ano, není nad to sledovat všechny ty gaye a lesby a mít nepatřičné komentáře. Kor od „bisexuálky“ a homosexuála.

„Proč mluví jak kretén? To hraje, nebo fakt takhle mluví?“
„Samá buzna… To je hnus.“
„No koukej na ty dvě holky. Ta jedna vypadá jak chlap. Ta druhá vypadá míň jako chlap. A ještě ke všemu jsou tlustý.“

Jsme zlý. A je nám to nějak jedno.

Kolem osmé se přidal Ra. a V. Popíjeli jsme, zašli jsme si na jídlo. A já se pak dojala, protože mi přišla hrozně krásná SMS od našeho PPL M., kterýho už jako kolegu zřejmě nikdy neuvidím. Skončil. Prý až se vrátí z dovči, zajdeme na pivo. To si slibujeme už od prosince a zatím nám to nevyšlo. Jen jsme byli 2x venku. Trošku smutný, když bydlíme naproti sobě…

Celkově se mi ten pracovní kolektiv nějak hroutí. F. skončil už dávno, místo sebe zaškolil Římskou dva a já si na něj hrozně rychle zvykla. Byl to takovej milej, trošku zmatenej kluk. Vždycky když přijel, tak jsme pokecali, on si postěžoval co se mu nepovedlo nebo tak. Já mu pomáhala hledat balíčky a radila mu co vyplnit do papírů. Kluci z pošty jsou naučený mi volat ať mi vezou cokoli. Jednou jsem od Římské dva měla ztracený hovor. Neslyšela jsem telefon, tak jsem mu volala a hrozně prosila, aby mi balíček přivezl druhý den. A on že žádný nemá… Prý volal omylem. Automaticky. Tak jsme trošku poklábosili přes telefon a zas byl ten den o něco hezčí. Bohužel pro mě, bohudík pro něj, ještě ve zkušební době si našel lepší místo a odešel. Z nostalgie ho akorát „šmíruju“ na FB, pár dní po jeho výpovědi jsme si psali, ale tím to skončilo.

F. je kapitola sama pro sebe. U ČP neskončil, ale náš okruh jezdí jen jako záskok. Takže jsme se naposledy vídali ten týden po tom, co skončil Římská dva. Teď už nám tam jezdí nějakej novej – děsně zmatenej pán a další nováček, kterej je sice hrozně fajn, ale nikdy jsem se s ním neskamarádila tak jako s F. a Římskou dvou nebo PPL M. A když jsme u toho, tak na novýho PPL se teda taky moc netěším…

Největší pecka mi ovšem teď přišla přes FB. Tam, kde dělám, jsem už téměř dva roky. (Nastupovala jsem začátkem září). Když jsem nastoupila, dělal u nás Rí. Nikdy jsme si nesedli tolik jako si s ním sedla slečna, co pracovala předemnou. I tak jsem s ním vycházela celkem dobře, pomáhali jsme si a občas byla i nějaká ta legrace. Protože u nás býval nepravidelně, zvykla jsem si na to dělat víceméně samostatně a pomoc jsem nepotřebovala.

Pak se tam objevil To. a Míša I. Míša I byl takový pomalý starší pán, ale strašně hodnej. Oslovoval mě: „Katjenka“ a kdykoli viděl že něco dělám, přišel mi pomoct. Ani nevím, proč skončil, ale myslím si, že to moc nezvládal. Místo něho se tam pak objevil jakýsi „Voloďa“. Vůbec nevím jak se ten mladej Ukrajinec jmenoval, tak jsem si ho pokřtila sama. Ten neuměl česky ani slovo, ale byl takovej lidskej a děsně milej a kolikrát jsme si fakt i pokecali. Já mlela česky, on ukrajinsky a bylo to fajn. Skončil asi po týdnu. Nevím proč, ale podezírám ho, že utekl před psy… Ten se ve chvíli, kdy ho přiběhla přivítat Mára (nejsrdečnější labradorka a nejlepší pes na světě) normálně rozbrečel a začal se za mě schovávat.

A tak k To. přibyl Er. Ze začátku mě hrozně vysíral tím, jak na mě koukal. Prostě vždycky někde stál s cigárem, na hlavě kšiltovka a kapuca a tvářil se jak vrah. Jenže nějak od konce října mě začal zajímat. Nevím proč, nikdy jsme se spolu moc nebavili, nic jsme o sobě nevěděli. Celej prosinec byl pak úplně boží, s To. i Er. jsme se opravdu hodně nasmáli. A já si pak začala uvědomovat, že mě Er. zajímá čím dál tím víc a sem tam přemýšlela o tom, jak by to asi vypadalo, kdybychom spolu něco měli nebo to dali dohromady. Ta představa byla hodně bizarní. Vyřešilo se to tím, že na 4 měsíce odjel domů.

Koncem jeho pobytu doma k nám pak nastoupil Žirafák. Byla jsem nadšená, protože po čase se z něj začal klubat báječnej kámoš a kolega. Jak nevěřím na přátelství mezi klukem a holkou, tak tady se konečně snad zadařilo. Myslím že fyzická nepřitažlivost je mezi námi vzájemná, já bych ho doma nechtěla ani za nic, on mě taky ne, ale i tak jsme si navzájem velkou oporou a svěřujeme si fakt dost intimní záležitosti. A tenhle člověk, co mě ještě ve čtvrtek přijel utěšovat do zašívárny, kde jsem brečela a nešlo to zastavit, mi právě napsal, že končí. Že už nejsme kolegové. A já už na to nemám. Nemám energii na to si na někoho zvyknout a pak o něj přijít. Jasný, budeme v kontaktu na FB, sem tam snad zajdeme i na pivko, nebydlíme tak daleko od sebe… Ale už to nebude ten náš Žirafáček, ze kterýho si děláme srandu. Už nebudeme spolu ve dvou přebírat jeden balíček, už se neobjeví ve dveří a neřekne: „Jdu do krámu, chceš něco?“ Nikdo nebude jezdit na pošťáckym kole, léčit kocovinu panákem vodky a lekat se pavouků. A i když mi bylo jasný, že jeden z nás 3 – jeden z naší chráněné dílny, jak tenhle kolektiv nazýváme, celou tuhle situaci nedá, nevěřím že se to stalo tak brzo. A je mi to fakt moc líto a nikdy nezapomenu na ty nejúžasnější 3 pracovní měsíce který jsem zažila.

Zbývám tedy jen já. Nechystám se zatím zdrhnout, i když si říkám, jestli by to pro mě nebylo lepší. A pak možná Er. Člověk, kterýmu už od listopadu věnuji snad v každém článku zmínku…

Er. ze skladu, který je nejnejnejnejhodnější kluk, kterýho jsem kdy potkala…

Zní to jako klišé – najít si chlapa. Podle mého se to ve dvou prostě lépe táhne. Kdo ví, třeba se jím opravdu jeden z těch tří „kolegů“ stane…

Osoby, které mi nepozorovaně vklouzli do života z něj zase tak stejně po anglicku odpluli. Jsou pryč. Časem se vrátěj. Ale už to nebude takové. Asi. Třeba to bude lepší. Kdo ví. Chyběj mi. Hrozně.

A tak se objevil Er. Ne, to není ten „pravý“, ale on jako první mi ukázal, že ne všichni chlapi jsou bezpáteřní blbci, co nás „chudinky“ holky jen využívají. On mi vždy pomohl. Byl se mnou v nejnáročnějším pracovním ruchu a kdykoli jsem potřebovala, všeho nechal a byl tu pro mě. Soucitně mě pozoroval, když jsem balila jednu objednávku za druhou. Díky němu jsem se začala cítit jako princezna. Moc mi chybí, protože i když o sobě nic vlastně nevíme, brala jsem ho jako velkého parťáka a jsem mu vděčná za to, že mi trochu otevřel oči.

V tu chvíli přišel Er. se svou superschopností číst mi myšlenky a pohladil mě po vlasech. Usmála jsem se na něj. Budu to mít těžký, kdykoli se mi v životě objeví nějakej kluk, budu ho srovnávat s Er. A pokud nebude alespoň z poloviny tak hodnej, nemá šanci. (Takže tímto jsem se asi odsoudila k doživotní samotě. :D)

Neuvěřitelný, jak se vše dokáže zamotat. Když mě před měsícem a půl pozval poprvé ven, rozklepala se mi kolena. Seděla jsem do tří do rána na balkoně a přemýšlela, jestli to mezi náma může fungovat. Došla jsem sice k závěru, že to bude asi dost mazec a ještě větší bizár než si vůbec dovedu představit, ale protože ho mám fakt moc ráda, a i přesto všechno, co mi teď provádí a jak moc mi to ubližuje, ho považuju za to nejlepší, co mě zatím potkalo. V porovnání s tím vším s čím jsem se kdy tahala určitě..

Vlastně ani nevím proč se děje to co se děje a jak to dopadne. Jak se zachovat, co dělat. Když jsme spolu začali, říkal, že to rozhodně nebude snadný, min. tak rok. Že si musí dořešit minulost a začít prostě znovu. Nevím jak moc mi mluví pravdu, ale už od první schůzky mi o ní vypráví. A já si toho tak nějak i vážím, na něm je vidět že se mu ulevuje a i když je to dost telátko v běžným žití, strašně se snaží a já ty pokroky na něm vidím.

Lidem jsem přestala věřit po mém soužití s Ex. Strašně mi lhal. V takovým blbostech, jako v kolik dorazí domů nebo tak, ale jak to trvalo dlouho, prostě jsem začala mít pocit, že mi každý kecá. A nepomohl tomu ani F., kterej vždycky něco slíbil a pak se na mě vykašlal. Bez důvěry to ovšem nejde a já se rozhodla tedy Er. věřit vše, co mi řekne a co udělá.

Myslím si, že lidem do hlavy taky trochu vidím. A on to kolikrát i potvrzuje. Když jsme spolu, vidím a cítím, že mě má fakt hodně rád, ale začíná to haprovat. A to takhle brzo a já nevím co dál. Mám dojem, že mi kecá o svém „stavu“. Nejdřív se mě ptal, jestli se má rozvést… Jestli bych si ho časem chtěla vzít. Pak z něj vypadlo že s paní papírově nikdy nebyli, že ženatý byl jen s tou první a s tou se rozvedli. No a když jsem si našla profil na jeho sociální síti, nabyla jsem dojmu, že ta profilovka není zrovna fotka z nedělního výletu s rodinkou. A já nechápu proč, to že má rodinu jsem s ním řešila už na prvním soukromém setkání a nechápu tedy, proč mi jednou říká to a podruhý ono, když může rovnou mluvit pravdu, která mě očividně nezastrašila. Navíc se mi hrozně nelíbí, že jsem teď považovaná za nějakou rozbíječku rodiny. Jeho máma se mnou přestala mluvit a předemnou na celou zahradu hulákala něco o tom, že jsem kurva. A já tak nějak naivně myslela, že o jeho odloučení ví především ta, který se to týká – a to ta paní.

Bylo to všechno hrozně hezký, ze mě opadla taková ta počátečnická nejistota a začala jsem si to naše chození i užívat. V práci jsme se celkem ovládali, většinou jsme si akorát spolu vypili kafe nebo dali cigáro, žádný orgie ve skladu se nekonaly. Po práci jsme si chodívali sednout někam ven nebo do hospody a po večerech si vyměňovali zamilovaný SMS. A pak najednou přišel s tím, že musí odjet, že si chce vzít z domova nějaký osobní věci a asi to teda nějak s paní osobně ukončit. Říkal že neví kdy se vrátí, upozorňoval, že se to může protáhnout. A já jsem tolerantní a nehodlám mu v ničem stát v cestě a tak, i když mi to bylo líto a měla jsem s ním jiné plány, nechala jsem ho jet.

Den předtím si nechal založit FB. Vždycky o něm mluvil, že ho nechce, že ho sice měl, ale že má jen profil na tý jejich sociální síti. Taky říkal, že nemá kredit, takže mi nebude moc asi psát, ale já ať klidně píšu jak chci. A hlavně prý hodně, že všechny drby co se dějou, chce mít hned ve zprávě. Jenže si asi zapomněl zařídit roaming a od překročení hranic je tedy nedostupný. Trnula jsem strachy že se mu něco stalo. O pár dní později mi volal z cizího čísla. Byl to rychlej hovor, ale byla jsem ráda, že se ozval. No a druhý den jsem mu poslala teda ty jeho vysněný drby. Na to český číslo i to cizí. Během cesty za kamarádem mi přišla doručenka a hned mi volal. Zrovna jsem seděla v tramvaji, takže jsem hovor odmítla a napsala mu, ať se ozve tak za půl hodiny. A on se poslušně ozval. Povídali jsme si, vyprávěl mi co dělá, za každou větou použil nějaký to milý oslovení nebo to že mu chybím a že se na mě těší. A já si v tu chvíli uvědomila, že se mi po něm taky moc stýská a že to čekání je nekonečný.

No a pak nic. V sobotu už mi to přišlo divný, tak jsem mu zkoušela volat. Na 3. pokus to někdo odmítl. Strašně mě to nasralo a začala jsem vymýšlet teorie co se všechno mohlo stát. V pondělí mi to nedalo a zkusila jsem tam zavolat znovu. Odmítnutí a okamžitě hovor zpátky. Strašně to hučelo, takže jsem skoro nic neslyšela. Říkal něco o tom, že snad to číslo není jeho, ale nějakýho kamaráda a že hledal rodinu, která se někde demonstrativně skrývá a že je nenašel a že na to kašle a v neděli jede domů. Ok, nechala jsem to tedy být a zprávu jsem mu poslala až v neděli. Ať se ozve, jestli přijede nějak slušně a bude se chtít vidět. A nic. Vyplej mobil.

Celý týden jsem chodila do práce a tak nějak doufala že ho tam potkám. A nic. Sem tam zkouším prozvonit to jeho číslo, jestli náhodou už není zpátky a neodbytně jsem se snažila dovolat na to cizí. Dokonce jsem si dala i práci s tím, tam napsat slušnou SMS, jestli o Er. něco nevědí (za předpokladu že to teda není jeho číslo, ale nějakýho kámoše). A nic, odpověď žádná. No a ve čtvrtek mi přišla SMS z nějakýho cizího čísla. Není v azbuce a tak nějak nevím, co tím chtěl pisatel říct, na první pohled to vypadá jako „Kurvo nevolej mu, je to zbytečný“, ale když jsem si ty jednotlivý slova různě překládala, tak mi z toho nic nevylezlo… Tak já nevím, každopádně to na mě působí, jakože se prostě vrátil, hraje si na hodnýho tatínka a na mě sere. A ženský došly nervy, tak mě poslala po svém takhle pěkně do prdele. Pak si zase říkám že je to blbost, že po tom co se mezi nima všechno stalo, se k ní nevrátí i když mě pustí k vodě a tak jsem si říkala, že jsem prostě jen toho kámoše třeba už naštvala. A vůbec, kdo ví co v tý zprávě vlastně je.

Zlobí mě, že nevím na čem jsem. Oklepu se z dalšího zklamání. Pochopím, když se rozhodne být s rodinou a se mnou se rozejde. Ale chci vědět na čem jsem, přecejen, taky už nepatřím k nejmladším a jestli chci trochu myslet na budoucnost, není možný se takhle „zdržovat“.

Chvíli jsem dokonce přemýšlela, že to ukončím sama. Jsem sice hrozně tolerantní, chápavá, celkem i silná překonat kde co, ale nejsem si jistá, jestli na tohle mám nervy. Jestli si nenajít někoho normálního, obyčejnýho. Sice jsme si s Er. dost sedli, máme stejnej smysl pro humor, on je neskutečně inteligentní, chemie mezi námi funguje velice dobře, uvnitř jeho se nachází dost citlivá bytost, ale na druhou stranu je to žárlivec, bejvalej kriminálník a řekla bych, že od ženy čeká to, že se bude doma starat o děti a domácnost. A já prostě taková nejsem, sice ráda uvařím, sem tam i něco uklidím, dokonce jsem začala přemýšlet, že bych si s ním i to dítě třeba za 3 roky pořídila, ale důležitá je pro mě práce, přátelé a tak nějak sobecky mé vlastní pohodlí.

Možná to zbytečně řeším. Fí. si o něm myslí, že neuvažuje racionálně a že ho ani nenapadlo mi dát vědět, že mu to nepřijde běžný nebo tak. To si teda nemyslím, protože SMS na dobrou noc píše když je tady pravidelně a je v nich rozněžněnej jak nějaká pubertální patnáctka. Navíc údajně snad minulý týden dal zprávu Tš. ohledně svého návratu, který se teda samozřejmě posunul… A mně ani čárku.

Bojím se našeho setkání. Nevím jak budu reagovat. Asi budu jen stát a čumět a čekat co on. Třeba to vyřeší sám a jestli se vrátí, tak to hned ukončí. A bude to. A nebo taky ne. Třeba mě dokonce překvapí tím, že zrealizoval svoje plány na pobyt tam (i proto se mu to mohlo protáhnout) a bude mít logický vysvětlení a všechno bude zase dobrý.

Nepřeju si teď nic víc než to, aby se konečně ozval nebo vrátil a já věděla na čem jsem. Normální člověk by to asi neřešil a bral to rovnou jako konec, ale já tak nějak furt ještě naivně věřím, že spolu můžeme být šťastný. Chci aspoň aby ta druhá půlka srpna byla hezká. Abychom se vodili za ruce na Náplavce, dělali balkonovou „párty“ a na tajňáka přespávali v práci. Je spousta míst, kam ho chci vzít, který mu chci ukázat. Jenže kdo ví, jak to skončí… Jak to dopadne. A hlavně. Kdy.

Jsem z toho všeho vyčerpaná. Chodím do práce abych „zapomněla“. Je to těžký, když mi ho tam každý místo připomíná. Zahřívám se v jeho mikině a vařím si kafe v jeho konvici. Začaly mi padat vlasy, v obličeji začínám být nějaká servaná, takže i kamarádka si včera všimla. Sem tam se někde zhroutím. Většinou samozřejmě v nevhodný chvíli, jako v hasičárně na párty nebo v autobuse cestou domů, že.

Navíc si připadám fakt blbě, když se mě sem tam někdo zeptá, jak to vypadá a já řeknu že nevím. Stálo mě docela dost energie to doma oznámit a „uhájit“ si to. Babičky jsou z toho na prášky ještě teď, naši to nakonec vzali celkem dobře, ale to, že na mě takhle kašle opravdu nevzbuzuje důvěru v to, že se mnou nevyjebal jako X dalších. Krom toho, že vypadám jako mrtvola, za chvíli budu asi plešatá a trochu jsem zhubla (to je teda náhodou jediný pozitivní) mě chytly nějaký děsný křeče do břicha. Bolí to už asi 10. den a nevypadá to, že by se to chystalo přestat. A mně je to hrozně nepříjemný a nebaví mě to.

Celkově jsem taková bez nálady, nebaví mě už ani moc chodit mezi lidi. Většinou jsem nejspokojenější, když si po práci lehnu do postele. A kolikrát i fakt usnu. Nakupil se mi tu děsnej bordel. Mám za postelí hromady oblečení a nejsem schopná to ani roztřídit na špinavý a čistý, abych si mohla vyprat.

Nesnáším neděle. Vždycky je mi akorát blbě z pařeb, které mám za sebou, do práce se nejde a jsem líná cokoli dělat. Začala jsem je mít ráda jen když jsme to dali s Er. dohromady a trávili je spolu. To bylo fajn. A já mám pocit, že je to tak dávno.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *